Článek
Kdo sleduje média a sociální sítě v posledních letech, nemůže si nevšimnout, jak se změnil narativ odpůrců Evropské unie. Jen ta nejtupější ruská a krajně nacionalistická propaganda ještě pořád tvrdí, že společná Evropa je jakýsi Brusel řízený nevolenými úředníky, ekologickými šílenci a lidmi, kteří se snaží z vašich dětí vyrobit gaye. A že tento zlý Brusel usiluje o vytvoření jakéhosi totalitního superstátu, který se snaží vyměnit bílé obyvatelstvo za migranty, nastolit cenzuru a vyvolat válku proti Rusku. Mimochodem, je smutné, že tohle částečně říká i současné vedení USA.
I umírněnější euroskeptici často používali část těchto argumentů v kritice EU, ale postupně s tím přestali. Reálný svět se totiž rychle vyvíjí směrem, který ukazuje, že tyhle argumenty jsou buď nesmysly nebo nejsou podstatné ve chvíli, kdy se hroutí mezinárodní pořádek, padá spojenectví s USA, drolí se NATO a Evropská unie zůstává jedním z mála koutů světa, který ještě trochu drží pohromadě a dává smysl.
Existence Evropské unie a výhody, které přináší, zejména mír, bezpečí, spravedlnost a prosperita, se tak stávají více viditelnějšími a podstatnějšími než chimérické hrozba čím by se Unie mohla stát. Viditelnější a podstatnější zejména v době, kdy svět je zaplavován hrozbami, které jsme si ani nedovedli představit, jako je obrovská válka na východním konci Evropy nebo americký prezident, který se jeví něčím mezi Caligulou a Nerem.
I lidé, kteří se nezajímají o geopolitiku začínají pozvolna chápat, že se geopolitika zajímá o ně. Že je to něco jako jako epidemie covidu, kterou si taky nikdo nepřál a nikdo s ní nepočítal a která nás donutila změnit své chování, své životy, své návyky. Lidé začínají chápat, že i zhoršující se geopolitická situace ve světě může již brzy zasáhnout i do jejich soukromí, do jejich osobního života, i když si to nepřejí, stejně jako ona epidemie.
Zkrátka, lidé jsou vyděšení a moc jistot jim už nezbývá a Evropa se začíná jevit jako jedna z nich. Realita svět dává za pravdu všem dlouholetým obhájcům Evropské unie a sjednocování Evropy a bere argumenty euroskeptikům.
Ti se ale nevzdávají. Ti hloupí se stále drží narativu zmíněného výše, ti chytřejší otočili a teď jsou jejich argumenty opačné. Evropa už není tím totalitním superstátním Bruselem, ale je neschopná, pomalá, nerozhodná. Nedostatečně pomáhá Ukrajině, nedostatečně se vyzbrojuje. Nepodporuje ekonomický růst a inovace. Jsme v zajetí byrokracie. Jsme v zajeti strachu a vlastního pohodlí.
Jsou tyto argumenty pravdivé? Na rozdíl od těch zmíněných v úvodu, se prostě vyvrátit nedají. Takže striktně vzato pravdivé jsou. Ale takový přístup k Evropě není úplně objektivní a spravedlivý.
Je potřeba si říct, že mnoho nedostatků EU vyplývá z nedostatečné integrace, kterou právě euroskeptici celou dobu brzdili a házeli ji klacky pod nohy.
Je ovšem také pravdou, že ani příznivci evropské integrace (mluvím zejména o politicích) se nesnažili dostatečně a efektivně, aby tuto integraci posazovali. Často z lenosti, pohodlnosti a konformismu. Nelze všechno hodit na jakousi „euroskeptickou sabotáž“. Prostě jsme se snažili málo, nechali jsme se ukolébat, na všechno byl čas.
V posledních létech, zejména po roce 2022, kdy Rusko zaútočilo plnou silou na Ukrajinu, se Evropa pokouší o nápravu svých nedostatků a pokouší se šlápnout na plyn. Zbavujeme se závislosti na ruských fosilních palivech. Vyzbrojujeme Ukrajinu. Nyní drtivou většinu vojenské pomoci Ukrajině financuje Evropa, která nahradila i USA. Vyzbrojujeme sebe a budujeme evropské armády. Mario Draghi vydal svou zprávu o konkurenceschopnosti, kde nejen přiznal všechny zmíněně nedostatky Evropy, ale také přesně navrhl způsoby jejich odstranění. Po druhém zvolení Trumpa se tyto procesy ještě zintenzívnily a urychlily.
Přesto mají lidé pocit, že to trvá dlouho, že se dělá málo, že je to nedostatečné. Že se evropští politici bojí. Tento pocit je velmi poháněn onou inteligentní euroskeptickou propagandou, která spočívá ve zveličování těchto problémů a šíření paniky. Kdysi, když jste se dívali na některá média a sociální sítě, tak jste všude viděli vzkaz „Brusel nás chce zničit“, nyní zase všude vidíme a čteme. „Evropa je slabá, všichni tady umřeme!“.
Ano, některé věci děláme málo a pomalu a zasluhují si zlepšení, ale většinu z toho děláme takhle protože se prostě musíme dohodnout mezi 27 státy. Prostě pomalost a kompromis, který se nelíbí nikomu, je evropský styl. A nakonec je v tom i naše síla a výhoda. Věc, která se dokáže poradit skrz celou Unii pak sakramentsky vydrží. A stane se součástí Evropy a života Evropanů. A často i něčím, co nám zbytek světa závidí.
Pokud na tenhle pomalý, ale mohutný evropský parní válec či buldozer nemáte nervy, tak musíte podpořit jedinou věc, ve které Evropa skutečně ještě nepokročila nebo v ní pokročila velmi málo. Skutečnou institucionální integraci. Zrušení veta. Vytváření evropské armády. Evropský parlament s pravomocemi, jaké mají parlamenty národní.
Bez toho Evropa prostě nepřidá. Je třeba to pochopit.
Mají tedy pravdu obhájci Evropy nebo její kritici? Je třeba si uvědomit, že ne každý kritik EU je euroskeptik. Je třeba si uvědomit, že kritika EU je často velmi oprávněná. Je také ale třeba si uvědomit, že panika ničemu nepomůže. Je třeba si uvědomit, že Evropa pomalu postupuje v před, že to je evoluce, ne revoluce. A že pokud byste chtěli evropskou revoluci, museli byste si ji udělat sami tlakem na politiky, aby vytvářeli skutečné změny v institucích.
Ale hlavně je třeba si uvědomit, že nedostatky Evropy nejsou dány snahou o její integraci, ale pozůstatkem její roztříštěnosti.
