Článek
Je to už delší dobu, co jsem na politiku trochu rezignoval. Zprávy sice sleduju dál, ale přestal jsem je tolik prožívat – i proto, abych si jednou nezpůsobil vysoký tlak. Politika mě totiž v minulosti často zklamala. Opakovaně se objevovaly nové subjekty, do kterých člověk vkládal naděje, že rozhýbou vyčpělou politickou scénu, ale ve výsledku se toho zas tolik nezměnilo. Sliby a plány často zůstaly nenaplněné – někdy pochopitelně, protože bez širší shody to prostě nejde, jindy jen vyšuměly jako další předvolební lákadlo.
Nikdy jsem se netajil tím, že Andreje Babiše nemusím. Ani jako člověka, ani jako politika, a tedy ani jeho hnutí ANO. Zároveň si ale nemyslím, že všechno, co vzešlo nebo vzejde od něj, je automaticky špatně, a respektuji, že pro část lidí je jeho styl a rétorika bližší než nabídka jiných stran. Když tedy vyhrál poslední parlamentní volby, radost jsem z toho neměl, ale „netrhalo mi to žíly“ tolik jako dřív.
Minulá vláda mi byla v mnoha ohledech bližší, dokázal jsem se ztotožnit s její zahraniční politikou (včetně podpory Ukrajiny) a někteří politici, jako např. pan Lipavský, mi přišli jako schopní lidé na správném místě. Jiní, jako třeba bývalý ministr financí Stanjura, mi zase přišli nekompetentní. Premiér Petr Fiala byl pro mě rozporuplný. Reprezentativní člověk, věřím, že i chytrý a vzdělaný, ale v průběhu let možná víc a víc odtržený od reality. Jak jinak si vysvětlit, že nedokázal reflektovat změny nálad ve společnosti a vzrůstající nespokojenost nejen voličů jiných stran, ale i voličů stran, které byly ve vládě pod jeho vedením. Bohužel, tato neschopnost byla podle mého názoru jedním ze zásadních faktorů, které přihrály volební hlasy právě Babišovi (nebo vyzněly do ztracena).
Volby rozhodly a bývalé vládní strany do značné míry „ostrouhaly“. Zato Babišovo hnutí ANO vyhrálo na celé čáře a když vytvořilo koalici se stranami SPD a Motoristé sobě, dokázalo získat ve Sněmovně většinu. Babiš se stal premiérem.
Obě koaliční strany, SPD a Motoristé, získaly jen nepatrně více než bylo nutné pro vstup do Sněmovny (5 %). I když jsou tedy součástí vlády, jedná se o strany, které volilo velmi málo obyvatel (SPD 7,8% a Motoristé 6,77 %, zatímco ANO získalo 34,51 %). Tím se však dostávám k současné situaci, která mi přijde naprosto absurdní.
Zástupce jedné z vládních stran, konkrétně Motoristů, se chová způsobem, který by neměl být politicky a společensky přijatelný ani u mnohem silnější strany, natož u takhle malé „straničky“, která stěží získala dostatek hlasů, aby do Sněmovny prolezla. Už jsem na to reagoval jednou (zde), ve chvíli, kdy pan prezident zveřejnil Macinkovy SMSky. Jenže pokud jsem si tehdy říkal, že hlouběji už klesnout nemůže, velmi jsem se mýlil. Macinka, místo aby se stáhnul a když nic jiného, tak to aspoň zkusil zahrát do outu a více se v tom nepitvat, zvolil naprosto opačný postup - ve svých útocích na prezidenta pokračuje dál a na jmenování Turka trvá.
Zpochybňuje jeho pozici, minulost i jeho aktuální rozhodnutí, ale nikoliv objektivními argumenty, nýbrž sahá i po tvrzeních, která jsou velmi subjektivní, špatně podložitelná fakty a v podstatě prezidentovi podsouvá něco, co si sám vymyslel.
Od počátku prezidentovi vyčítá jeho minulost. To by za určitých okolností mohlo být legitimní téma, stín komunismu se s námi bohužel stále táhne, ale pouze za předpokladu, že by se Petr Pavel v minulosti dopustil něčeho, co by bylo společensky a morálně naprosto nepřijatelné, nebo by se to vázalo k jeho současným rozhodnutím a činům. Jsem však toho názoru, že Petr Pavel za svůj život dokázal pro tuto zemi udělat víc, než dlouhá řada těch, co ho za jeho minulost kritizují. A nic z jeho činů neobhajuje ani nepodporuje komunismus.
Macinka se však neštítí jít ještě dál. Když pouhé poukazování na část prezidentovy minulosti nestačilo, neváhal přijít s tvrzením, že „Petr Pavel nejspíš bojuje složitý boj s temnou stránkou své vlastní osobnosti.“ To už není věcná kritika. Není to ani kritika na základě prokazatelných faktů. Je to výmysl a naprosto zcestná interpretace Macinky, který neví, jak jinak by mohl poškodit reputaci a důvěryhodnost prezidenta. Kdyby takto mluvil Lojza z Horní Dolní, mohli bychom nad tím mávnout rukou, ale takto mluví šéf jedné z vládních stran, ministr zahraničí a dočasně i životního prostředí a místopředseda vlády. A nad tím nelze mávnout rukou.
Druhá věc, která je důvodem rozkolu mezi prezidentem a vládou, respektive panem Macinkou, neboť i premiér Babiš prohlásil, že je to pro něj uzavřené a Turka zkrátka nenavrhne znovu, je jmenování Filipa Turka ministrem. Prezident jeho jmenování odmítl a premiérovi poslal dopis, v němž shrnul argumenty pro své rozhodnutí.
Macinka za toto rozhodnutí prezidenta kritizuje a trvá na tom, že odmítnutí jmenovat není v jeho kompetencích (přestože kdysi sám podporoval bývalého prezidenta Zemana, který nechtěl jmenovat Lipavského). I tato debata by mohla legitimní, nicméně poslední slovo by v ní měl Ústavní soud, který by musel rozřešit otázku, co je jen zvyklost a co vyžaduje ústava. A na Ústavní soud se nikdo zatím neobrátil. Přesto si Macinka drze troufá tvrdit, co prezident může dělat a co dělat musí. A aby svým slovům dodal větší váhu, označuje rozhodnutí prezidenta za porušení demokracie.
Problém, který by se dal řešit právní cestou a možná by stálo za to jej nechat jednou provždy vyjasnit Ústavním soudem, se tak proměnil v nástroj osobních útoků na prezidenta. Kritika hlavy státu na základě ověřitelných faktů je naprosto v pořádku. To, co ale předvádí Petr Macinka, je něco jiného – osobní diskreditace a psychologizování, které nemá s věcnou debatou nic společného.
Tím se nepoškozuje jen konkrétní osoba, ale i samotná funkce prezidenta a úroveň politického prostředí jako takového. Pokud se z institucionálního sporu stává důkaz autoritářství, zla nebo osobní deviace, lidé si postupně zvykají na to, že pravidla vlastně nic neznamenají a že rozhoduje hlavně hlasitost a agresivita projevu. To je cesta, která demokracii nechrání, ale pomalu rozleptává.
O to problematičtější je, že v době tohoto konfliktu jsou dvě důležitá ministerstva fakticky paralyzovaná, protože jejich šéf vede otevřený boj s prezidentem republiky. Premiér Andrej Babiš sice nakonec prohlásil, že Filipa Turka znovu navrhovat nebude a věc je pro něj uzavřená, tím ale odpovědnost nekončí. Jako předseda vlády nese odpovědnost za její fungování i za chování svých ministrů. A právě tady by měl zasáhnout.
Článek byl sepsán na základě osobního názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-prezident-se-sesel-s-babisem-chteli-uklidnit-spor-s-macinkou-298031
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-on-line-poslanci-dal-jednaji-o-neduvere-vlade-40560943
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-prezident-bojuje-s-temnou-strankou-sve-osobnosti-rekl-poslancum-macinka-40561103
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-prezidentovi-duveruje-56-procent-lidi-vcetne-skoro-poloviny-volicu-motoristu-40561038
