Článek
Na první pohled to vypadá jako další epizoda domácího politického divadla: jeden ústavní činitel zveřejní soukromé zprávy, druhý se brání, opozice křičí, koalice se tváří dotčeně, sociální sítě se rozžhaví a za týden se jede dál. Jenže u zpráv, které podle prezidenta Petra Pavla poslal ministr zahraničí Petr Macinka přes poradce Petra Koláře, nejde o běžnou hádku ani o přestřelku ega. Jde o něco mnohem podstatnějšího: o pokus posunout hranici toho, co je v politice „přijatelné“ – a o to, jak ochotně tomu část politické scény asistuje.
Prezident na mimořádném brífinku označil obsah těch zpráv za mimořádně závažný a mluvil o pokusu o vydírání; Hrad následně komunikaci zveřejnil. Podstatné je, co z těch zpráv čiší: nejde o prosbu, nejde o vyjednávání, nejde ani o ostrou výměnu názorů. Je to tlak postavený na jednoduchém vzorci: když mi vyjdeš vstříc, bude klid. Když ne, přijde trest. V jedné z klíčových pasáží se objevuje formulace o „nevratném rozhodnutí, jak dál s panem prezidentem“, nabídka „klidu“ výměnou za personální krok a hrozba „spálení mostů“ tak, že to „vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“ (přečíst si konverzaci můžete třeba zde).
Tady je nutné zastavit se u jedné věci: v demokracii se vyjednává tvrdě. Politika je konflikt zájmů, konflikt hodnot, často i konflikt charakterů. Jenže i tvrdé vyjednávání má nějaké mantinely. A jedním z nich je, že ústavní pravomoci se nezlomí nátlakem ve stylu „stačí jeden podpis…“. Právě tato věta – „stačí jeden podpis“ – je v tomhle příběhu až děsivě výmluvná. Ne kvůli slovíčkaření, ale kvůli mentalitě, kterou prozrazuje: jako by výkon ústavní role byl jen administrativní překážka, kterou je třeba „přetlačit“.
Nátlak navíc míří na personální nominaci. Podle zveřejněných informací šlo o tlak na to, aby se Filip Turek stal ministrem životního prostředí. Tady se dá samozřejmě vést debata, zda prezident má či nemá odmítat konkrétní jména, jak má vypadat jeho role, kde je hranice mezi respektováním vlády a obranou ústavního pořádku. To všechno jsou legitimní spory. Jenže právě proto je celá věc tak nebezpečná: místo legitimního sporu přichází donucení. Místo argumentů se používá hrozba „důsledků“. Místo standardní politické práce se hraje hra „buď bude možné vše, anebo nebude možné nic“.
A teď to nejpodstatnější: největší riziko není, že nějaký politik napíše nevhodnou SMS. Riziko je, že se kolem toho okamžitě vytvoří ochranná mlha omluv. Už teď zaznívá, že to byla „soukromá komunikace“ a že tedy „určitě nejde o vydírání“. Premiér Andrej Babiš například mluvil o „nešťastných slovech“ a zdůrazňoval soukromý rámec. Jenže soukromí není kouzelná hůlka, která z nátlaku udělá neškodný chat. Jakmile někdo tlačí na hlavu státu kvůli výkonu ústavní pravomoci a přidá k tomu hrozby, není podstatné, jestli to napsal na papír, po telefonu nebo přes prostředníka. Podstatné je, co tím sledoval a jaký precedens tím zkouší vytvořit. V tomto případě se o žádnou soukromou konverzaci nejedná.
Zajímavé – a pro mě osobně znepokojivé – je i to, že v těch zprávách zaznívá odkaz na údajnou podporu premiéra a SPD. Možná je to jen součást nátlakové rétoriky a arogance, která je panu Macinkovi vlastní, možná to je „póza“, jak dodat vlastním slovům váhu. To se zatím můžeme jen domnívat. Ta věta ale byla napsána, prezident ji zmiňuje ve svém vyjádření a je součástí zveřejněného kontextu. Ale i kdyby to byla jen nafouknutá hra na sílu, pořád to vypovídá o tom, jak autor přemýšlí: když nemám argument, ukážu ti, že za mnou stojí moc. A to je přesně způsob uvažování, který dělá z institucí pouhé překážky a z politiky arénu vyděračů.
V tuhle chvíli se část lidí soustředí na slovíčko „vydírání“. Je to trestný čin? Naplňuje to skutkovou podstatu? To ať posoudí policie a právníci – prezident ostatně oznámil, že věc předá k posouzení, a policie potvrdila, že obdržela podnět. Ale i kdyby z toho trestněprávně nic nebylo, zůstává to politicky a institucionálně odpudivé a nechutné. Protože politik nemusí nutně překročit paragraf, aby překročil hranici, za kterou se demokratický systém začne drolit.
Nechutný Macinka opět snižuje laťku politické etiky a morálky, která je u nás už i takhle bídně nízká. Ne revolucí, ne jedním převratem, ale tím, že opakovaně testuje, co ještě projde. Dnes jde o personální nominaci. Zítra to ale může být tlak na bezpečnostní složky, na justici, na veřejnoprávní média, na kohokoli, kdo má v systému brzdu a podpis. A pokaždé se to okomentuje stejně - bylo to „jen soukromě“, „jen ostře“, „jen realita politiky“.
Vlastně mě na celé věci nejvíc neirituje ani tak samotná hrozba „spálím mosty“, ale to sebevědomí, s jakým je napsaná. Ten tón, který říká: já mám páky, já umím udělat peklo, a ještě si u toho budu připadat historicky významný. To není přeřeknutí. To je mentalita člověka, který si plete politiku se silovým prosazováním vůle. A jestli si někdo myslí, že takový člověk má vést diplomacii – tedy oblast, kde je jazyk, sebeovládání a respekt k pravidlům doslova pracovní nástroj – pak buď nepochopil, co se stalo, nebo mu to nevadí. Obojí je problém.
Někdo může kritizovat pana prezidenta, že tyto zprávy zveřejnil. Jenže v tomhle případě nejde o bulvární „únik“. Hrad komunikaci zveřejnil v situaci, kdy prezident tvrdí, že čelí nátlaku na výkon pravomoci, a podle dostupných informací nejde o intimní soukromí, ale o politický tlak ve věci veřejného rozhodování. Jinými slovy: pokud někdo použije zákulisí jako prostor pro hrozby, nemůže se pak donekonečna schovávat za to, že „zákulisí má zůstat zákulisím“. Ne. Zákulisí není beztrestná zóna.
Celá kauza je test. Ne Macinkův – ten už ho udělal. Je to test nás ostatních: jestli dokážeme říct, že tohle je nepřijatelné. Jestli ještě umíme rozlišovat mezi tvrdým vyjednáváním a vyděračským stylem. A jestli si uvědomujeme, že normalizace podobného chování má jednu vlastnost: nikdy nezůstane u jednoho člověka. Když jednou projde, začne se kopírovat. A pak už se nebudeme bavit o tom, kdo komu napsal SMS. Budeme se bavit o tom, proč se z republiky stala země, kde „stačí jeden podpis“ není cynická věta v mobilu – ale popis běžné praxe.
Pan prezident komunikaci zveřejnil. Teď by měl být na řadě premiér, v jehož vládě tento arogantní a domýšlivý člověk slouží. Jenže sám premiér se již nechal slyšet, že to určitě nebylo vydírání a kdesi cosi. Zbabělý premiér, který raději dělá mrtvého brouka, jen aby nemusel řešit přešlapy svých vládních činitelů. Zbabělý premiér, který nechá v tichosti odklepnout dotace, které už v minulosti čerpaly jeho firmy a které NKÚ kritizoval. Zbabělý premiér, kterému jde jen o to, aby byl beztrestný, a tak si nebude přeci dělat ve vládě zle.
Jak dlouho budeme sledovat tohle divadlo? Až nám toto jednání přijde normální? Laťku politické kultury už máme někde v suterénu. Jak hluboko ještě může klesnout, když nyní našla nové dno?
Článek byl sepsán na základě názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-policie-uz-obdrzela-podnet-od-pavla-na-macinku-40559729
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-prectete-si-co-ministr-macinka-psal-prezidentovi-pavel-ho-obvinil-z-vydirani-297439
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pavel-obvinil-macinku-z-vydirani-40559699
seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-babisova-vlada-skryte-odklepla-250-milionu-ktere-muze-cerpat-agrofert-297356
