Článek
Před více jak sto lety ten příběh prolétnul celou Amerikou. A vypadalo to, že má šťastný konec. Čtyřletý kluk se tehdy ztratil v lousianském močálu, ale po osmi měsících ho našli u cizího muže. Skuteční rodiče si ho vzali zpět a případ byl vyřešen. Všichni byli spokojení, veřejnost i justice si mohla udělat pomyslnou fajfku za splnění úkolu. Jenže jak se později ukázalo, nalezený Bobby Dunbar nemusel být skutečným Bobbym…
Den, kdy Bobby zmizel
Robert Clarence „Bobby“ Dunbar se narodil 23. května 1908 a byl prvním synem Percyho a Lessie Dunbarových z Opelousasu v Louisianě.
V srpnu 1912 si rodina vyjela k jezeru Swayze ve farnosti St. Landry Parish. 23. srpna 1912 tam čtyřletý Bobby zmizel. A to je vlastně poslední moment, kdy se dalo s jistotou říct, že Bobby byl skutečně Bobby.
Co přesně se stalo v té chvíli? To už je směs výpovědí a novinových rekonstrukcí. Ví se, že začalo masivní pátrání – a že se rychle rozšířila obava, že se kluk utopil nebo ho něco v močálu stáhlo pod hladinu. Jenže tělo se nikdy nenašlo.
A s každým dalším dnem to bylo horší: žádná stopa, žádný svědek, jen krásné místo u jezera, které ale dokázalo být i zrádné. Veřejnost tehdy milovala kriminální příběhy v novinách – a zmizelé dítě bylo zaručené téma. Z Bobbyho se stala událost, kterou žila celá oblast a postupně i země.
Odměna, tlak a touha: „ať už se najde“
Do pátrání se nalily peníze i emoce. Byla vypsaná odměna (v různých zprávách se částky liší), což samo o sobě přitahuje lidi, kteří chtějí pomoct, ale i lidi, kteří chtějí prostě jen vydělat.
Je potřeba si představit tehdejší dobu. Neexistovaly centrální databáze, rychlé sdílení fotek, DNA, standardy práce se svědky, ani způsob, jak spolehlivě ověřit identitu dítěte bez rodného listu a bez moderních metod. V praxi se rozhodovalo očima, dojmy a hlavně autoritou toho, kdo mluví hlasitěji. A to se stalo osudovou chybou.
Výstřižek z novin - vlevo Bobby, vpravo nalezený chlapec.
O osm měsíců později: kluk v Mississippi a muž jménem Walters
Po osmi měsících přišla zpráva z Mississippi: jistý William Cantwell Walters cestuje s malým chlapcem, který prý odpovídá popisu Bobbyho. Walters byl kočovný dělník, v některých popisech specializovaný na ladění a opravy klavírů a varhan.
Úřady ho zadržely a dítě mu odebraly. Jenže příběh, který se dosud zdál jednoznačný, se najednou „rozdvojil“. Podle Dunbarových (a veřejnosti, která to viděla podobně) byl jejich syn zkrátka unesen (nebo se ztratil) a Walters ho měl u sebe (ať už byl únosce, nebo jen jeho nálezce). Podle Walterse se ale nejednalo o Bobbyho, nýbrž Charlese Bruce Andersona a Walters ho měl se souhlasem jeho matky Julie Anderson.
Waltersovo vysvětlení znělo jednoduše. A v zásadě i uvěřitelně – tehdy nebylo neobvyklé, že někdo někomu „pohlídá“ dítě, vezme ho s sebou na cestu, pomůže matce, která pracuje a nemá zázemí. Problém byl, že proti sobě stály dvě věci, které se nedaly snadno srovnat: zoufalství rodičů, kteří chtějí slyšet „je naživu“, a slovo chudé ženy, která nemá peníze, právníka ani společenské postavení.
Dvě matky, jeden chlapec a okamžik, který rozhodl
Dunbarovi přijeli chlapce identifikovat. Dobové zprávy se liší v detailech, ale opakuje se motiv: identifikace nebyla zpočátku úplně jednoznačná. V některých popisech se zmiňuje váhání, nejistota, potřeba „si ho prohlédnout“.
A pak přivezli Julii Anderson. A jako matka prý nepoznala vlastní dítě. Jenže když se podíváme na okolnosti, nebylo to tak černobílé. Julia byla chudá, svobodná matka a v dobových novinách se řešila i její „morálka“ – mimo jiné proto, že měla děti mimo manželství, což tehdy znamenalo společenský ortel.
Podle tehdejších novinových zpráv byla Julia postavena před několik chlapců podobného věku. V tom stresu nejdřív nedala jednoznačné „ano“ – a to se proti ní okamžitě otočilo. Později, když směla dítě svléknout a hledala tělesné znaky, si měla být jistější. Jenže „reputační“ škoda už byla hotová: „nepoznala ho napoprvé“ se stalo zbraní.
A do toho stojí Dunbarovi: manželé z Opelousasu, schopní mobilizovat komunitu, média, právní pomoc. Nešlo jen o to „kdo má pravdu“. Šlo o to, kdo požíval větší důvěry společnosti a justice. A v tom nemohla chudá matka s nemanželským dítětem obstát proti zajištěné rodině.
Julia Anderson a její syn Bruce, považovaný za Bobbyho
Soud: únos, rozsudek a jeho zrušení
Walters byl vydán do Louisiany a souzen za únos. Byl odsouzen a dostal doživotí. Odseděl si zhruba dva roky, než byl rozsudek zrušen na odvolání; stát se nakonec rozhodl ho znovu nesoudit a Walters byl propuštěn.
Lidé si tehdy pamatovali hlavně první rozsudek, jenže právní realita byla složitější. A už tehdy existovaly důvody, proč kauza vrzala. Mezitím se však stalo to hlavní: chlapec byl přidělen Dunbarovým. A vyrostl jako Bobby Dunbar.
Jak se žije s cizím jménem
Chlapec, kterého Dunbarovi odvedli, se stal „Bobbym“ nejen na papíře. Oženil se, měl děti a žil normální život.
Nebyl to podvodník, to ne. Bylo to malé dítě, které se ocitlo ve zvláštní situaci a prostě se přizpůsobilo prostředí, které mu dalo bezpečí, pravidla a stabilitu. Neštěstí zasáhlo především jeho pravou matku, která přišla o dítě. Na druhou stranu, těžko říct, jestli by sama měla šanci ho vůbec vychovat, když byla v tak obtížné situaci. Možná se jejímu synovi stalo to nejlepší, co se mu stát mohlo - sice v cizí rodině, ale přesto milovaný a materiálně zabezpečený.
Kde se vzala „pravda“ po sto letech
Dlouho to vypadalo jako uzavřený příběh. Jenže v roce 1999 se do toho pustila Bobbyho vnučka Margaret Dunbar Cutright, která začala znovu skládat střípky toho, co se vlastně stalo.
A pak přišla DNA.
V roce 2004 vyšlo najevo, že genetická linie „navráceného Bobbyho“ nesedí s linií ostatních Dunbarových potomků – testování ukázalo, že chlapec vychovaný jako Bobby nebyl biologicky příbuzný s Dunbarovou rodinou (v přímé mužské linii, kterou testovali potomci). Rodiny z toho vyvodily závěr, že nalezené dítě bylo ve skutečnosti opravdu Bruce Anderson – a že skutečný Bobby Dunbar se nikdy nenašel.
Společnost tehdy oslavovala šťastný konec příběhu, který byl ve skutečnosti strašlivým omylem. A tento omyl bohužel ovlivnil i stávající živé potomky Dunbarových i potomky Bruce Andersona. V některých výpovědích zaznívá, že odhalení vyvolalo v rodině ticho, hádky, rozkol, protože pro mnoho lidí je identita to nejcitlivější, co můžete otevřít.
Bobbyho případ je dnes veden jako nevyřešené zmizení - nikdy se nenašlo tělo, neexistuje ani žádný jednoznačný důkaz. Možností, co se tehdy mohlo stát, je mnoho - utonutí, nehoda v močálu, útok zvířete, ale klidně i únos někým jiným. To všechno jsou možné scénáře, ale ten poslední „dílek“, který by scénáři dodal váhu a jasné rozřešení, se už nejspíš nikdy nenajde.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2004-feb-01-adna-bobby1-story.html
https://www.thisamericanlife.org/352/transcript
https://www.doenetwork.org/cases/5750dmla.html
https://www.mentalfloss.com/article/516444/bizarre-kidnapping-mystery-stunned-1910s-south
https://en.wikipedia.org/wiki/Disappearance_of_Bobby_Dunbar
https://countryroadsmagazine.com/art-and-culture/history/the-strange-case-of-bobby-dunbar/
https://allthatsinteresting.com/bobby-dunbar
