Skromný chemik z Prahy, jehož práce zachránila miliony životů. A. Holý a počátek antivirových léků

Někteří lidé si potrpí na zájem veřejnosti. Rádi jsou vidět, těší je, když se o nich mluví a píše. Vystupují na pódiích, v pořadech, dávají rozhovory. A i když vás jejich práce příliš nezajímá, často díky publicitě aspoň zhruba víte, o koho se jedná. A pak jsou lidé, kteří své práci zasvětí doslova celý život. Dosáhnou netušených výsledků, přispějí k dobru celé společnosti, ale sami jsou skromní a světla reflektorů rozhodně nevyhledávají. Často jde o introverty, kteří se rádi ponoří do práce, ale přílišný zájem lidí okolo je spíš vyčerpává a tak ho nevyhledávají.

Antonín Holý byl člověk, který přesně padnul do té druhé skupiny. Byl to chemik tělem i povahou, potrpěl si na přesnou práci, která zároveň vyžadovala nesmírnou trpělivost. Důležité bylo, že nebyl jenom teoretik, ale svoji práci dokázal posunout do praxe, nejen v samotné laboratoři, ale výsledky jeho výzkumů, respektive důležité sloučeniny, se nakonec dostaly až do skutečných a schválených léků proti virům.

Jeho příběh není pohádkou, jak skvělý chemik objevil léky a zachránil lidstvo. Je to příběh dlouhé, někdy až úmorné práce, která se skládala z chemických nápadů, mnoha slepých uliček, ale i spolupráce přes hranice a schopnosti najít partnera, který dokázal chemii „přeložit“ do biologie a medicíny.

Antonín Holý se narodil 1. září 1936 v Praze a zemřel 16. července 2012.  Dvě data, která ohraničují fascinující život skromného vědce.

Podle profilu městské části Praha 6 (kde je uváděn jako čestný občan) pocházel z rodiny, kde otec pracoval jako dělník v ČKD a maminka byla v domácnosti. Zajímavý je i drobný detail z dětství: v osmi letech ho měla zaujmout stará kniha o přírodozpytu (spojoval chemii a fyziku) s ilustracemi pokusů – a tehdy se prý rozhodlo, že „jeho“ bude chemie.
Nebyl tedy geniální dítě, které by v pěti letech počítalo diferenciální rovnice. Je to ale krásný příběh o tom, jak malé dítě narazí na knihu, která ho nesmírně zaujme a pak už si jen jde za tím.

Studoval organickou chemii na Univerzitě Karlově. Od roku 1960 je jeho profesní život spjatý s Ústavem organické chemie a biochemie v Praze (ÚOCHB). Ústav sám uvádí, že tam působil od roku 1960 do roku 2012 a v letech 1994–2002 byl jeho ředitelem.

Někdo by řekl, že zůstat celý život na jednom místě člověku neumožní dostatečný rozhled. Jenže v jeho případě je to spíš důkaz, že světová věda nemusí nutně znamenat světové stěhování. Může to znamenat světovou kvalitu práce. A svět si vás najde sám.

Holý se věnoval chemii nukleových kyselin a jejich stavebních jednotek – nukleotidů. Na papíře je to „základní výzkum“ se vším všudy: struktury, syntézy, modifikace, detailní pochopení toho, co se stane, když v molekule vyměníte jednu část za jinou.

Takový výzkum často končí slepými uličkami. Ale pokud je člověk vytrvalý, pak může jednoho dne přijít na nějakou drobnost, která se zpočátku tváří nedůležitě – a přitom je to ve skutečnosti klíč k něčemu ohromnému. V případě Holého to byl klíč, jak obejít virus.

Vir se množí tak, že si uvnitř buněk kopíruje svou genetickou informaci. A to kopírování probíhá pomocí enzymů, které skládají „stavební kameny“ (nukleotidy) do řetězce. Když mu chemik podstrčí molekulu, která vypadá skoro stejně jako správný stavební kámen, ale má v sobě „fintu“, může se celý proces zablokovat. Virus se v nejhorším případě zastaví. Někdy vznikne řetězec, který už nejde prodloužit. A někdy se enzym naváže a dál nefunguje.

Tohle není Holého jediný nápad. To je jeden z velkých principů antivirotik. Jenže princip ještě není lék. Lék je konkrétní molekula, která:

A na té cestě většina kandidátů padne. Protože můžete objevit něco, co by splňovalo některý z uvedených bodů, ale v jiném bodě to selhává, takže v praxi to využít nelze. Jeden malý úspěch tak neznamená ještě výhru. Člověk se ale nesmí vzdát a musí hledat další cestu, aby tento malý úspěch nezapadnul, ale navázal na další. A další, dokud to nepůjde skutečně využít v praxi.

Holý spolupracoval s belgickým virologem Erikem De Clercqem. Anglický profil Holého uvádí, že spolupracovali od roku 1976, a přehled ÚOCHB ji zmiňuje jako zásadní.
De Clercq to později shrnoval i v odborném textu – popisuje několik desetiletí společné práce (1976–2012) a výsledek v podobě klinicky rozvíjených látek, z nichž nejznámější je tenofovir.

Chemie sama o sobě neřekne, jestli molekula „zabije virus“. Chemie řekne, že molekula existuje, je čistá, má tuto strukturu a takové vlastnosti. Aby se z toho stal lék, potřebujete navázat biologií: testy v buněčných kulturách, na konkrétních virech, později preklinický a následně klinický výzkum.

Holý v tomhle byl – podle všeho – mistr jedné věci: dokázal dělat špičkovou chemii a zároveň si uměl najít partnera, který jeho chemii okamžitě prověřoval v praxi. To je kombinace, která je vzácná. Ne proto, že by nebyli i jiní schopní vědci. Ale proto, že taková spolupráce vyžaduje důvěru, trpělivost a léta, kdy se nic neděje – jen se posílají vzorky a chodí výsledky, které často nejsou slavné. A přesto ani jeden z dvojice to nevzdá.

Když se mluví o Holém, nejčastěji se zmiňuje tenofovir. ÚOCHB k němu má samostatný přehled, který je pro Holého příběh hodně výmluvný: tenofovir (PMPA) syntetizoval jako první právě Antonín Holý a patent podal v roce 1984 – ještě v době, kdy se HIV teprve začínal objevovat v odborném světě.
Ústav zároveň uvádí, že anti-HIV aktivita v buněčných kulturách byla zjištěna v roce 1985 (Holý + De Clercq) a účinek u lidí byl prokázán v roce 1997 (vědci z Gilead Sciences a UCSF).

Chemický výzkum se tu vyvíjel v určitém „časovém předstihu“. Ne jako reakce na epidemii, ale jako důsledek dlouhodobé práce s určitou třídou sloučenin. Epidemie HIV pak způsobila, že se některé molekuly náhle staly extrémně důležité. Nebyly zázračné, ale byly připravené, ověřené a šlo na nich dál stavět.

Tenofovir se později stal jedním ze základních kamenů moderní antiretrovirové terapie. Česká televize připomíná, že antivirotikum Viread je vyráběné na základě licence Holého objevů.
A ÚOCHB v příběhu tenofoviru výslovně řadí tenofovir k těm sloučeninám, které se dostaly až do schválených léků.

Holý „nevymyslel lék na AIDS“ jako hotovou krabičku z lékárny. On byl klíčový v syntéze a vývoji účinných látek – tedy v tom, co je často nejdůležitější a přitom nejtěžší část celé cesty. Teprve další týmy (včetně farmaceutického vývoje) z toho udělaly lékové formy, dávkování, kombinace s dalšími látkami a klinicky ověřené postupy.

Jenže bez účinné látky by nebylo co kombinovat.

Tenofovir je nejznámější, ale nebyl jediný. ÚOCHB u Holého uvádí i další látky z této „rodiny“ acyklických nukleosidfosfonátů: cidofovir a adefovir.
ČT24 připomíná, že vedle Vireadu (HIV) byly na základě jeho objevů licencovány i další přípravky – mimo jiné proti virům způsobujícím pásový opar, pravé neštovice, záněty oční sliznice a také hepatitidu typu B, plus „původní český lék na opary“.

A ÚOCHB ve svém článku k tenofoviru zmiňuje i dihydroxypropyladenine (Duvira gel) pro léčbu infekcí způsobených herpes simplex virem.

Vědec by mohl být sebelepší, ale pokud by nebyl trpělivý, důsledný a ochotný neustále podstupovat zklamání z nevyhovujících výsledků, bylo by mu to k ničemu. Celý proces se totiž opakuje stále dokola:

A tak pořád dokola.

Když ÚOCHB popisuje tenofovir, je tam i jeden zajímavý detail: původní patent z roku 1984 nezmiňoval HIV, protože v té době ještě nebyl „v běžném oběhu“ jako jasně identifikovaný virus – teprve o rok později se ukázalo, že právě tahle molekula má anti-HIV aktivitu v kulturách.
Existovala tedy díky Holému molekula, patentovala se pro její obecný antivirový potenciál – a teprve další roky ukázaly, jak dramaticky se hodila.

Holého práce měla ještě jeden rozměr, který je v Česku často diskutovaný: ekonomický dopad. Holý nezbohatnul, ale česká věda získala neobvyklou finanční stabilitu díky licencím.

Aktuálně.cz v roce 2012 psalo, že Holého objevy přinesly české vědě miliardy korun a že významnou část příjmů tvořily prodeje léků jako Atripla, Truvada, Viread či Complera/Eviplera, z nichž plynuly licenční poplatky (zmiňuje se spolupráce a licence se společností Gilead).
Podobně i iDNES psalo o ÚOCHB jako o mimořádně bohatém ústavu „díky práci profesora Holého“.

Když základní výzkum vyústí v léky, které se opravdu masově používají, licence mohou financovat další vědu. A v tomhle smyslu je Holý nejen autor molekul, ale taky autor určitého modelu: ukázal, že i český ústav může hrát světovou ligu – když má kvalitu a když umí jednat se světem.

Holý byl ředitelem ÚOCHB v letech 1994–2002.  U takových lidí bývá otázka: co se změní, když vědec, který chce být hlavně v laboratoři, musí vést instituci?

Zvenku se opakuje hlavně jedno: jeho skromnost. ČT24 ho popisuje jako člověka, který „přes všechen věhlas“ zůstával skromný a kladl důraz na poctivou vědeckou práci.
Radio Prague už v roce 2008 mluvilo o tom, že je jedním z nejuznávanějších českých vědců a zmiňovalo nominace a uznání.

Skromnost se projevovala i tím, že trávil víc času prací než prezentací sebe sama a své práce. Pro Holého to nebyla jen póza, byl to jeho pracovní styl a charakter.

U Holého se čas od času objeví otázka, proč nedostal Nobelovu cenu. Realita je v tomhle bohužel složitější: Nobelovka je výsledkem mnoha faktorů, včetně toho, jak se práce „čte“ v komunitě, jak je definovaný přínos, a taky jak se sejde konkurence v daných letech.

Doložitelné je, že získal řadu významných ocenění – například českou cenu Česká hlava (v seznamech laureátů figuruje za rok 2007).
Z mezinárodního pohledu je zajímavé i to, že byl v širším evropském prostoru viditelný v souvislosti s inovacemi a vynálezy – EU například dlouhodobě propaguje ocenění pro evropské vynálezce.

Nobelovku by si zcela jistě zasloužil. A určitě by ho potěšila, na druhou stranu mu největší radost činil prostý fakt, že jeho práce reálně vešla do praktické léčby a že ji medicína používá.

Holého pracovní prostor se po jeho smrti stal svým způsobem památkou. Psalo se o tom, že veřejnost mohla nahlédnout do jeho pracovny v sídle ústavu a že ji kolegové udržovali. Některá místa v sobě zkrátka nesou koncentraci práce, která byla pro ostatní důležitá.

Když ÚOCHB v červenci 2012 oznámil jeho smrt, napsal o něm jako o jednom z nejvýznamnějších českých vědců 20. století a připomněl, že objevil antivirotika pomáhající léčit miliony lidí. ČT24 o několik let později zdůrazňovala totéž: světový význam, převod základního výzkumu do praxe a skromnost.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/cech-ktery-nasel-lek-proti-aids-profesor-holy-byl-skromny-genius-110884

https://www.reflex.cz/clanek/historie/123712/antonin-holy-stravil-s-chemii-zivot-zachranil-miliony-lidi-a-ceske-vede-prinesl-prestiz-a-miliardy.html

https://www.praha6.cz/cestni_obcane/cestni_obcane_antonin_holy_66868.html

https://www.ciexpo.cz/rodokmen/antonin-holy/

https://www.idnes.cz/technet/veda/antonin-holy-by-slavil-80-let.A160831_155409_veda_mla

https://www.uochb.cz/en/news/342/antonin-holy-85-story-of-tenofovir

https://www.uochb.cz/cs/vyznamne-uspechy

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/pred-20-lety-se-cesi-dostali-k-leku-proti-aids-zaklad-polozil-vedec-antonin-holy-26925