Nejvyšší psovitá šelma, pes hřivnatý. Samotář, který miluje… ovoce. A je cítit po konopí

Mnoho lidí ho zná spíše pod názvem vlk hřivnatý a současně připomíná spíše lišku na vysokých nohách. Rezavé tělo, obrovské uši, černé „ponožky“ a dlouhé nohy. Přitom to není ani vlk (rod Canis), ani liška (rod Vulpes). Je to jediný žijící druh rodu Chrysocyon, přičemž jeho nejbližší příbuzní jsou třeba psi pralesní (Vypadá jako štěně, loví jako vlk, výborně plave. Pes pralesní si poradí i s kapybarou). A od vlků se liší víc, než bychom si mysleli.

Pes hřivnatý je často popisovaný jako nejvyšší volně žijící psovitá šelma. Dospělý jedinec může měřit v kohoutku zhruba kolem jednoho metru, přitom váha bývá typicky něco přes dvacet kilo – tedy žádný svalnatý zabiják, spíš lehký, šlachovitý běžec. Tělo je úzké, hlava protáhlá, uši velké a mimořádně pohyblivé. Dlouhá srst na krku a ramenou vytváří typickou „hřívu“, která se při stresu umí zježit – zvíře pak vypadá větší, než ve skutečnosti je.

Dlouhé nohy jsou reakcí na prostředí, v němž se pes hřivnatý pohybuje - v otevřených a polootevřených biotopech, kde se hodí vidět přes vysokou trávu a kde je praktické našlapovat nad hustou vegetací.

Jižní Amerika nejsou jenom amazonské pralesy. Najdeme tu i rozsáhlé brazilské savany a křovinaté pláně. Oproti africké savaně je to trochu odlišné prostředí, není tak jednolité. Jsou tu otevřené traviny, keřové porosty, občasné stromy a pruhy zeleně podél vodních toků. To je Cerrado, označované jako druhý největší biom v Jižní Americe a zabírající okolo 20 % plochy Brazílie.

Právě v těchto otevřených a polootevřených krajinách žije pes hřivnatý nejčastěji: Brazílie (hlavně Cerrado), Paraguay, Bolívie, severní Argentina, okrajově i jihovýchodní Peru; v Uruguayi je dnes extrémně vzácný až prakticky vytlačený. Pes hřivnatý není lesní šelma. Otevřenou krajinu k životu nezbytně potřebuje.

Kdo by čekal vlčí sociální život, bude překvapený. Pes hřivnatý je většinou samotář. Ano, může vytvářet dlouhodobé páry a teritoria samce a samice se mohou překrývat – ale to neznamená, že spolu každý den běhají bok po boku. V praxi se často potkají spíš „na dálku“: pachy, stopami, hlasem.

Jejich teritorium může mít řádově desítky km² (často se uvádí kolem třiceti), což je mimochodem jeden z důvodů, proč jsou citliví na fragmentaci krajiny.

Pes hřivnatý se neproslavil vytím jako vlci. Jeho typický zvuk je tak zvláštní, že dostal vlastní přezdívku: „roar-bark“, volně něco jako dunivý řev-štěkot. Jde o hlasitý dálkový signál, který se může ozývat v sériích. Vědci se se jejich hlasovým projevem zabývají – existují studie, které analyzují časování těchto volání a jejich možnou funkci pro „rozestupy“ mezi jedinci, teritorium a kontakt v období rozmnožování.

Pes hřivnatý je výrazně všežravý. Lovit umí - hlavně menší živočichy. Ale velkou část jídelníčku tvoří rostlinná potrava, často ovoce.

Nejoblíbenější součást jídelníčku se jmenuje Solanum lycocarpum, tzv. vlčí ovoce. Je to plod, který připomíná velké „divoké rajče“. V některých oblastech je to pro psa hřivnatého tak důležité jídlo, že může tvořit obrovskou část potravy – často se uvádí velmi vysoký podíl a existují studie, které to dokládají přímo z analýz trusu nebo obsahu trávicího traktu.

A tím to nekončí: když pes hřivnatý ovoce konzumuje, šíří semena. Semena často projdou trávicím traktem a zvíře je vyloučí jinde – někdy dokonce na místech, kde mají semena slušnou šanci uchytit se. Proto se o psu hřivnatém mluví i jako o důležitém šiřiteli semen některých rostlin Cerrada.

Jinými slovy: není to jen predátor. Je to i „zahradník“ savany.

Co tedy jí, když zrovna není sezóna ovoce nebo když potřebuje bílkoviny? Typicky hlodavce, drobné savce, ptáky (včetně vajec), plazy, obojživelníky a hmyz. Není to šelma, která by systematicky lovila velkou kořist. Je to lovec příležitostí, který poslouchá v trávě, číhá, udělá rychlý výpad – a pak klidně přejde k tomu, že si dá několik plodů vlčího ovoce za sebou.

Pachové značkování je pro psa hřivnatého klíčové – a jeho moč je proslulá tím, že lidem často připomíná chmel nebo konopí. Chemici v moči psa hřivnatého identifikovali mimo jiné pyraziny a další těkavé látky, které s ostrými „praženými“ či „chmelovými“ tóny souvisí.

Výrazný pach má svůj význam. U samotářského zvířete v otevřené krajině dává smysl mít značku, která je výrazná a dlouho vydrží. Pro teritoriální komunikaci je to skoro ideální.

Pes hřivnatý je často popisovaný jako monogamní zvíře tvořící doživotní, nebo aspoň dlouhodobé páry, ale pořád platí, že nejde o „rodinnou tlupu“ ve stylu vlků. Mláďata se rodí po zhruba dvou měsících březosti (řádově kolem 60–65 dní). Ve vrhu bývá obvykle několik mláďat.

Zajímavé je, že mláďata bývají zpočátku tmavší a postupně „rezaví“. A i když hlavní péči nese samice, samec se může podílet – typicky tím, že nosí potravu nebo se drží v teritoriu.

Stav druhu se v posledních desetiletích shrnuje poměrně střízlivě: IUCN vede psa hřivnatého jako téměř ohroženého. Tlak na jeho populaci však roste.

Hlavní problém je klasika pro otevřené biotopy: ztráta a fragmentace prostředí. Cerrado je masivně přeměňované na zemědělskou krajinu (sója, pastviny, infrastruktura). Zvíře pak často zůstane v „ostrůvcích“ vhodné krajiny, mezi nimiž jsou silnice a intenzivně využívané plochy.

A silnice jsou kapitola sama o sobě: srážky s auty se v řadě oblastí uvádějí jako významný zdroj úmrtnosti. Existují práce, které přímo řeší důsledky silnic pro populaci psa hřivnatého.

Další problém je kontakt s člověkem a domácími zvířaty. Psi v okolí lidských sídel mohou přenášet infekce (např. psinku, parvovirózu apod.) a obecně zvyšují riziko nemocí i konfliktů. Je to jeden z důvodů, proč ochrana psa hřivnatého není jen o zákazu lovu, ale i celkově o práci v krajině a kolem lidských sídel.

A pak jsou tu paraziti. U psa hřivnatého se zmiňuje třeba ledvinovec psí (Dioctophyme renale), parazit, který může poškozovat ledviny.

Pes hřivnatý je typický „druh otevřené krajiny“, která bývá v ochraně přírody často ve stínu tropických pralesů. Jenže Cerrado a příbuzné biotopy nejsou prázdná tráva. Jsou to ekosystémy s obrovskou biodiverzitou – a pes hřivnatý je jejich důležitou a nezbytnou součástí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Chrysocyon_brachyurus

https://tetzoo.com/blog/2022/3/15/the-incredible-south-american-maned-wolf

https://www.researchgate.net/publication/26572487_Feeding_habits_of_the_maned_wolf_Chrysocyon_brachyurus_in_the_Brazilian_Cerrado

https://www.worldanimalprotection.org/latest/blogs/maned-wolf-facts/

https://www.mdpi.com/2076-2615/12/9/1081

https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1420-9101.2009.01901.x

https://www.mdpi.com/1424-2818/14/10/835

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0169204619300313?via%3Dihub