Článek
Kdybyste se někdy ocitli v jihoamerickém pralese a zahlédli v křoví malé, podivně krátkonohé stvoření hnědavé barvy, možná byste ani nepoznali, že jde o jednu z nejzvláštnějších psovitých šelem na světě. Pes pralesní. Zvíře, které většina lidí v životě neuvidí a které se před člověkem dokáže skrýt tak dokonale, že o něm dlouhé roky kolovalo překvapivě málo ověřených informací.
A přitom nejde o žádného pralesního „drobka“, který by se spokojil s hmyzem a bobulemi. Je to vysoce sociální šelma, která se umí pustit i do zvířat několikanásobně větších, než je sama. Jednoduše řečeno – v tomto maličkém těle se skrývá mnohem větší šelma, než byste podle vzhledu čekali.
Kde vlastně žije a proč ho skoro nikdo neviděl?
Areál psa pralesního (Speothos venaticus) je obrovský: od Panamy přes Amazonii až po sever Argentiny. Jenže to neznamená, že by byl snadno k vidění. Je to typický obyvatel mokrých, zarostlých a těžko přístupných míst – oblastí, kde se turisté moc nepohybují a kde i biologové spoléhají hlavně na fotopasti.
Tihle psi se pohybují nízko u země, tiše, bez zbytečných zvuků. V pralese, kde všechno šustí, praská, bzučí a šplouchá, se podobná zvířata snadno „ztratí v šumu“. I proto dnes víme mnohem více o jaguárech nebo tapírech než o tak malém predátorovi, který přitom může mít v ekosystému docela velký vliv.
Pes pralesní
Jak vlastně vypadá? Připomíná klidně jezevce nebo štěně
Popis psa pralesního často zní, jako kdyby se někdo snažil nakreslit psa zpaměti a nepamatoval si proporce. Má krátké nohy, dlouhé tělo, kulatou hlavu a tupý čenich. Srst bývá hnědá až rezavá, na hlavě trochu světlejší.
Dospělý jedinec má obvykle kolem 6–7 kilogramů, takže je velikostí spíš mezi jezevčíkem a malým teriérem. Výrazně se ale liší nohama: mezi prsty má plovací blány. Nejsou tak velké jako u vydry, ale při plavání nebo brodění bahnitých mokřadů jsou dost znatelné. A není to náhoda – pes pralesní tráví u vody hodně času.
Celkově působí jako zvíře, které je „stavěné do terénu“. Nízký profil, odolné tělo, jednoduchá srst, žádné okázalé znaky. V pralese je výhodnější být nenápadný.
Kus evoluční historie, který si jde po své linii
Z genetických studií vyplývá, že pes pralesní je tak trochu osamělý běžec mezi psovitými. Není to „malý vlk“, ani zmenšenina jihoamerických lišek. Je to zvláštní větev, která se oddělila už dávno.
Předkové psů pralesních přišli do Jižní Ameriky patrně mezi prvními psovitými, někdy po vzniku Panamské šíje. V té době se na kontinentu objevovala spousta nových predátorů a každá nově příchozí skupina živočichů si musela rychle hledat svoje místo. Pes pralesní se přizpůsobil hlubokým lesům, mokřadům a lovu v těsném terénu.
A do dnešních dnů si tenhle styl drží.
Smečka je všechno. Bez ní by pes pralesní dlouho nepřežil
Na první pohled působí tihle psi jako solitérní živočichové – koneckonců jsou malí, rychlí a plaší. Ale opak je pravdou. Jsou to jedni z nejvíce sociálních psovitých vůbec.
Smečky bývají menší, obvykle několik jedinců, výjimečně deset i víc. Dominantní pár se stará o reprodukci, ostatní se podílejí na výchově i na lovu. V tomhle ohledu připomínají vlky – jen ve zmenšené verzi a přizpůsobené tropickým lesům.
Komunikují jemnými zvuky, které člověk snadno přeslechne: pískáním, kňouráním, tikavými zvuky. Žádné velké vytí. Jednak by se v pralese špatně neslo, jednak by zbytečně přitahovalo pozornost predátorů.
Pes pralesní je smečkové zvíře
Lovci, kteří klamou tělem
Možná nejpřekvapivějším faktem o psovi pralesním je jeho lovecká schopnost. Kořist je velmi pestrá - loví malé savce, ptáky, ale stejně tak i plazy. A co může být překvapivé, zvládne ulovit i zvíře několikrát větší, než je on sám. Klidně tedy i vzrostlou kapybaru.
Na pralesního psa je kapybara obrovské sousto – doslova. Může mít až osmkrát větší hmotnost než samotný pes pralesní. A přesto je zdokumentováno, že smečka dokáže takovou kořist porazit.
Zásadní je taktika. Pes pralesní není sprinter jako gepard, ani silový zabiják jako jaguár. Je to vytrvalec a stratég. Smečka běží tiše, pomalu utahuje smyčku, kořist odvádí k vodě nebo do terénu, kde se nemůže snadno otočit. Když má zvíře možnost skočit do vody, psi neztrácí tempo – plavání jim jde výborně, a právě tam je často dostihnou.
Člověk by čekal, že takhle malá šelma bude lovit jako kuna. Ale pes pralesní má mnohem blíž ke kolektivní taktice vlků.
Pes pralesní je vynikající plavec
Mláďata jako střed smečky
Samice rodí většinou 2–6 mláďat, která se rodí slepá a odkázaná na dospělé. Co je ale zajímavé – ostatní členové smečky se do péče zapojují překvapivě intenzivně. Nosí potravu, hlídají noru, čistí mláďata. Dá se říct, že výchova je společná investice.
Tahle strategie dává smysl v prostředí, kde je obtížné přežít osamoceně. Každý nový člen smečky může později pomoci lovit a chránit teritorium.
Proč je pes pralesní v ohrožení?
Oficiálně je vedený jako téměř ohrožený druh. A není to jen kvůli lovu nebo přímému pronásledování. Ten hlavní problém je jiný a mnohem typičtější pro tropické druhy: úbytek prostředí.
- kácení pralesů
- přeměna mokřadů na zemědělskou půdu
- výstavba cest
- izolace populací
- infekční choroby od domácích psů (psinka, vzteklina)
Les se mění rychleji, než se živočichové dokážou přizpůsobit. A pes pralesní není typ zvířete, který by přešel do polí nebo pastvin. Potřebuje stín, kryt, vlhko, blízkost vody. Bez toho mizí.
Aby toho nebylo málo, jde o zvíře, které se špatně studuje. Nevíme přesně, kolik jich je, kde mají základní oblasti výskytu, jak rychle početnost klesá. Pro ochranářské snahy to představuje velký problém – brání to plánování i vyhodnocování opatření.
Co čeká psa pralesního dál?
Pokud se nezmění přístup k ochraně jeho prostředí, bude situace dál nepříznivá. Zatím se o něj ale zajímají nejen vědci, ale i některé zoologické zahrady, které udržují tzv. záložní populaci. Tím chrání genetickou různorodost a zároveň pomáhají veřejnosti zvíře více poznat – i když jen zpovzdálí.
V terénu probíhají projekty, které propojují fragmenty lesa, aby se zvířata mohla znovu volně pohybovat. To může být do budoucna klíčové, jinak by mohla některá lokální společenstva zaniknout jednoduše proto, že se nebudou mít jak obohacovat o nové jedince.
Pes pralesní není ikonická šelma. Není majestátní jako jaguár ani roztomilý jako lenochod. Spíš jde o zvíře, které musí člověk poznat, aby ho dokázal ocenit. Kdo ho jednou zahlédne, většinou to popisuje jako zvláštní setkání – nenápadný stín podrostu, malé oči sledující každý pohyb, tiché zašustění a zmizení.
Možná právě tahle nenápadnost ho dovedla až do 21. století. A možná ho právě ona může stát budoucnost, pokud nepřestaneme pralesy a mokřady měnit k nepoznání. Ale dokud tam někde zůstane několik neporušených míst daleko od cest, bude tam i pes pralesní – malý psík, který si žije svým vlastním tempem a připomíná, že prales skrývá mnohem víc, než na první pohled vidíme.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Speothos_venaticus/
https://ecomingafoundation.wordpress.com/2022/10/23/the-mysterious-bush-dog-speothos-venaticus/
https://petrage.net/fascinating-facts-about-south-american-bush-dogs/
