Článek
Představte si tropickou pralesní krajinu v oblasti rovníku. Nikoliv dnešní, ale v době paleocénu, kdy vedra měla úplně jiné grády. Dusno, že pot by z člověka tekl proudem, země byla měkká, černá, plná tůní a širokých řek. A někde v téhle nepřehledné vlhké krajině ležel v bahně had, který by ve srovnání s dnešní anakondou byl jak nákladní vlak vedle jízdního kola. Jmenoval se Titanoboa cerrejonensis a její fosílie šokovala svět.
Kdy a kde Titanoboa žila?
Titanoboa žila v období paleocénu, zhruba před 58–60 miliony let. To je „krátce“ po vymírání na hranici křídy a paleogénu, tedy po konci neptačích dinosaurů (pozn. paleogén je geologické období zahrnující paleocén, eocén a oligocén).
Její fosílie pocházejí z Cerrejónské formace v severovýchodní Kolumbii, konkrétně z oblastí odkrytých při těžbě uhlí v dole Cerrejón. Je trochu paradox, že k jejich objevu došlo jen díky tomu, že lidé v této oblasti chtěli dolovat uhlí a dostali se dostatečně hluboko, aby na tyto fosílie narazili. Bez těžby by Titanoboa nejspíš zůstala i nadále neznámým obrem, o jehož existenci bychom nevěděli.
Cerrejón není jen „nějaké naleziště“. Paleobotanici a paleontologové ho berou jako klíčový kus skládačky, protože jde o jednu z nejstarších detailněji poznaných ukázek raného neotropického deštného lesa – tedy pralesa v Jižní Americe po vymírání. Rostlinné fosílie z Cerrejónu ukazují, že už tehdy tam byly bohaté porosty s palmami a dalšími čeleděmi, které známe i z moderních tropů. Z tvarů listů se dá odvozovat i přibližné klima: srážky činily přes 2 500 mm/rok a průměrná roční teplota byla přes 25 °C. Titanoboa tak nevznikla „z ničeho“, byl součástí ekosystému, který byl stabilně teplý, vlhký a velmi produktivní - schopný uživit i obrovská zvířata.
Fosílie hadů nebývají kompletní
Hadí kostra je zrádná. Lebka bývá křehká, malé kosti se snadno rozpadnou, a tak se u hadů velmi často najdou hlavně obratle a žebra. Titanoboa nebyla výjimka. Když ji vědci popsali v roce 2009, opírali se především o obratle (a žebra) – ale těch nebylo jen pár. Šlo o větší soubor nálezů z více jedinců.
Naštěstí se velikost u hadů dá z obratlů odhadovat docela dobře, protože u dnešních hadů známe vztah mezi rozměry určitých obratlů a celkovou délkou těla. V praxi to funguje tak, že se vezmou data z dnešních druhů (anakondy, hroznýši a další podobně stavění hadi), udělá se statistický model a na něj se „přiloží“ fosilní obratel.
Vědcům tak v původní práci vyšel odhad kolem 13 metrů a hmotnost zhruba 1 135 kg. Jedná se samozřejmě o odhad, takže nelze tvrdit, že těchto rozměrů dorůstala (nebo je třeba ještě předčil), ale pravděpodobnost, že se pohybovala v rámci tohoto odhadu je poměrně vysoká.
Teplo bylo klíčem k existenci obřích organismů
Had je ektotermní živočich – jeho tělesná teplota a metabolismus jsou silně navázané na okolní prostředí. A právě tady se Titanoboa stala slavnou nejen jako „rekordní had“, ale i jako nepřímý klimatický ukazatel.
Autoři popisné studie argumentovali, že aby had takových rozměrů dlouhodobě fungoval (tzn. rostl, trávil, pohyboval se, rozmnožoval se), potřeboval by velmi vysoké průměrné teploty. Ve studiích vychází, že takový gigant by vyžadoval minimální průměrnou roční teplotu zhruba 30–34 °C.
To je hodně. Dnešní tropy jsou teplé, ale průměrná roční teplota 30+ °C už je „tropický tlakový hrnec“. Kolem tohohle závěru se vedla vášnivá debata. V témže roce vyšla i kritická reakce („může had vůbec takový odhad teploty nést?“). Odhad paleobotaniků, kteří tehdejší teplotu odhadovali podle fosílií rostlin, tak byl pravděpodobně blíž, než odhad podle fyziologie dnešních hadů vztažený na Titanobou. Obecně se tedy předpokládá, že průměrná teplota neklesala pod 25 stupňů, ale ani nepřevyšovala 30 stupňů. Krátkodobé výkyvy by samozřejmě byly možné, ale spíš výjimečně, klima bylo stabilní.
Nalezený obratel z gigantického škrtiče
Jak vypadala krajina: prales, řeky, bažiny – a přebytek velkých plazů
Paleocén v Cerrejónu nebyl jen o jednom obřím hadovi. Když se postupně popisovala další zvířata z téže formace, začal se rýsovat celkový obraz ekosystému, kde se velkým plazům očividně dařilo.
Známá je třeba obří „uhelná želva“ Carbonemys cofrinii– želva s masivní hlavou, jejíž fosilie byla nalezena také v Cerrejónu. Texty zmiňují třeba rozměr lebky kolem 24 cm a celkově mimořádně robustní stavbu. A pak jsou tu krokodýlovití a jejich příbuzní. Florida Museum například popisuje fosilní lebku krokodýlího příbuzného z téhož místa a přímo zmiňuje, že mohl být pravděpodobnou kořistí Titanoboy.
Byla Titanoboa spíš „anakonda na steroidech“, nebo něco jiného?
Podle vědců, kteří zkoumali tehdejší prostředí a složení fauny, ukazuje vše na to, že Titanoboa žila semiakvatickým způsobem života - trávila hodně času ve vodě a lovila z přepadu. Tomu napovídá i fakt, že ve vodě se obrovské tělo pohybuje snáz než na souši a opět lze vztáhnout podobnost i k dnešní anakondě.
Těžko říct, čím přesně se živila. Zcela jistě mohla lovit i krokodýli, byli dostupní a ona byla dostatečně velká, aby si s nimi poradila. Ale jedna hypotéza pro změnu uvádí, že mohla být mnohem rybožravější, než si myslíme a než vidíme u dnešních anakond. Důkazem mají být nálezy lebek, jejichž znaky v oblasti patra a zubů nasvědčují spíše piscivorii (rybožroutství).
Ze známých faktů je tak reálná představa vrcholového predátora mokřadů, který se primárně živil rybami, ale neměl problém vzít zavděk i tím, co bylo k dispozici dalšího - želvy, krokodýli, všechno, co se naskytlo v jeho blízkosti.
Byla škrtič. A většinou máme tendenci si představovat, že škrtič obepne tělo kořisti, která pomalu uhyne na udušení. Jenže tak to úplně není, ani u pravěkého hada, ani u dnešních škrtičů. Zásadní roli hraje rychlé omezení krevního oběhu - tělo kořisti se dostane do kritického stavu dřív, než kdyby se mělo dlouze dusit. U Titanoboy se dá očekávat, že když sevřela oběť, šlo o brutálně účinný mechanismus, určitě provázený i zlomením řady kostí v těle, protože stisk musel být neuvěřitelně silný. Současně se stiskem stáhla oběť do vody a spolkla.
Titanoboa a její marný boj s klimatem
Nejsme schopní přesně zjistit, proč Titanoboa vyhynula. Určitě k tomu nepřispěla jedna jediná příčina, ale spíše soubor změn, které postupně vedly k tomu, že pro Titanobou se svět stal neobyvatelným. Její gigantismus byl do velké míry umožněn teplým a produktivním prostředím, ale v průběhu paleogénu se klima měnilo, ekosystémy se přestavovaly a přicházely nové skupiny predátorů a konkurentů.
Z dlouhodobého hlediska došlo k posunu teplot, dostupnosti kořisti a také se nejspíš změnil i charakter vodního prostředí. Pro tak extrémního plaza se tím pádem zmenšovalo „evoluční okno“. A protože se nedokázala přizpůsobit, jednoho dne zmizela úplně.
Titanoboa není jen rekordman z učebnic. Je to fosilní důkaz světa, který fungoval jinak než ten náš – světa, kde tropy byly stabilně teplejší, mokřady rozsáhlejší a velcí plazi se drželi na vrcholu potravní pyramidy. Její obří obratle z kolumbijského uhelného dolu nám nepřipomínají jen to, jak velký může had být, ale hlavně to, že klima a prostředí nastavují biologické limity všeho živého. Titanoboa tak není jen největší známý had. Je měřítkem možností Země v době, kdy se příroda po velkém vymírání znovu nadechovala.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.researchgate.net/publication/23980887_Giant_boid_snake_from_the_Palaeocene_neotropics_reveals_hotter_past_equatorial_temperatures
https://www.thebhs.org/publications/the-herpetological-journal/volume-33-number-3-july-2023/3838-02-what-can-studying-anacondas-tell-us-about-i-titanoboa-cerrejonensis-i-exploring-the-life-of-an-extinct-giant-snake-using-an-extant-pretty-big-snake-1/file
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/how-titanoboa-the-40-foot-long-snake-was-found-115791429/
https://www.floridamuseum.ufl.edu/100-years/object/titanoboa/
https://www.nationalgeographic.com/science/article/titanoboa-thirteen-metres-one-tonne-largest-snake-ever
https://www.eurekalert.org/news-releases/700087?utm_source=chatgpt.com
https://www.floridamuseum.ufl.edu/science/ancient-crocodile-relative-likely-food-source-for-titanoboa
https://www.researchgate.net/publication/232760981_Can_the_giant_snake_predict_palaeoclimate
https://www.pnas.org/doi/full/10.1073/pnas.0905130106
