Brněnský pochod smrti - vztek a frustrace stály životy stovek lidí, kdo nemohl dál, byl ubit.

Konec války nepřinesl jen radost, úlevu a oslavy lepších časů. Po válce z lidí sice spadla část obrovského napětí, které v sobě nesli celé roky, jenže spolu s úlevou přišlo i něco jiného – silná touha po odvetě. Šest let okupace v lidech zanechalo hluboké stopy. Ponížení, zatýkání, popravy, vyhazovy z práce, nucené nasazení i každodenní život ve strachu a pod tlakem nacistické moci se nedaly jednoduše odložit jen proto, že válka skončila. Někteří byli hlavně šťastní, že přežili, a chtěli už jen najít své blízké, vrátit se domů a zkusit znovu žít normálně. Jiní ale v sobě měli tolik vzteku a nahromaděné bolesti, že cítili potřebu to ze sebe nějak dostat ven.

Do jisté míry se to dalo pochopit. To, co se během války odehrávalo, bylo příliš kruté a příliš čerstvé. Jenže právě v tom byl problém. V atmosféře prvních poválečných týdnů se často přestávalo rozlišovat mezi těmi, kdo skutečně nesli vinu, a těmi, kdo byli jen součástí poraženého obyvatelstva. Místo spravedlnosti začala nastupovat kolektivní vina. Násilí, ponižování a v některých případech i smrt pak dopadaly také na lidi, kteří se ničeho nedopustili.

Právě tyhle poválečné výbuchy msty dnes patří k nejtemnějším místům našich novodobých dějin. Nejen kvůli tomu, co se tehdy stalo, ale i proto, že šlo o rány, které se zacelovaly velmi těžko a u některých lidí se vlastně nezahojily nikdy.

Nedávno jsem psal o masakru na Švédských šancích (zde), kde o život přišlo 267 lidí, převážně žen a dětí. Jednou z dalších a zároveň nejtemnějších událostí v tehdejší době je i tzv. brněnský pochod smrti. Během něj byly vyhnány tisíce německých civilistů z Brna, a to v noci z 30. na 31. května roku 1945. Ze svých domovů tehdy byli vyhnáni nejen přesvědčení nacisti, ale i lidé, kteří smýšleli opačně a kteří sami byli ze strany nacistů utlačováni.

Brno před válkou rozhodně nebylo české město v dnešním smyslu slova. Němci tu žili po generace a byli jeho přirozenou součástí. Nebyli to cizí lidé odněkud zvenčí, ale obyvatelé téhož města. Měli své obchody, školy, spolky, noviny, své podnikatele i úředníky. V době monarchie navíc stáli velmi vysoko a v mnoha ohledech udávali tón. Bylo to vidět v městské správě, v hospodářství i v kultuře. Brno bylo dlouho považováno za jedno z hlavních německých center na Moravě.

Po roce 1918 se ale poměry obrátily. Vznik Československa posílil český živel a po rozšíření takzvaného Velkého Brna se změnila i samotná skladba obyvatelstva. Němci přesto nezmizeli. Pořád jich bylo hodně a pořád byli ve městě vidět. Ve třicátých letech tu žily desítky tisíc lidí, kteří se hlásili k německé národnosti. Nebyla to okrajová menšina, kterou by člověk ve městě skoro nezaznamenal. Byla to jedna z vrstev, z nichž se tehdejší Brno skládalo.

Po válce se na ně ale začalo dívat mnohem jednodušeji. Prostě Němci. Jenže předtím to takhle jednoduché nebylo. Byli to lidé z vedlejších domů, majitelé obchodů, dělníci z továren, učitelé, úředníci, rodiny, které žily ve stejných ulicích jako české. Někdo se cítil jednoznačně německy, jiný to tolik neřešil. Byly tu smíšené rodiny, domácnosti, kde se mluvilo oběma jazyky, a lidé, kteří svůj život spojovali hlavně s Brnem, ne s velkými národními hesly.

To ovšem neznamená, že by mezi Čechy a Němci panovala idyla. Nepanovala. Už po vzniku republiky mezi nimi zůstávalo napětí. Část německé menšiny těžce nesla, že přišla o dřívější výsadní postavení, a mnoho Čechů zase v německé přítomnosti vidělo připomínku starých časů, kdy měli navrch oni. Spory se vedly o jazyk, o školy, o úřady, o to, čí město Brno vlastně je. Ve třicátých letech se to celé ještě přiostřilo, protože sílil německý nacionalismus a Evropa šla otevřeně ke střetu. Když pak přišel Mnichov, rozpad republiky a okupace, změnilo se staré napětí v něco mnohem tvrdšího. Pro mnoho Čechů už německý soused přestal být jen sousedem. Stále častěji v něm viděli součást národa, který rozbil stát a převzal nad zemí moc.

Pokud bychom se podívali jen na samotný květen 1945, viděli bychom násilné vyhnání civilistů, ale bez znalosti atmosféry, která tomu předcházela, bychom neměli celistvý obrázek. Brno bylo za okupace městem, kde nacistický režim nebyl jen abstraktní státní mocí. Byl přítomný konkrétně a tvrdě. Gestapo mělo ve městě silné zázemí a jedním z nejtemnějších symbolů se staly Kounicovy koleje. Původně studentské koleje se proměnily ve věznici a popraviště. Tisíce lidí jimi prošly, mnozí tam byli mučeni a stovky popraveny. Ve městě se zatýkalo, vyšetřovalo, mizelo. Židovské obyvatelstvo bylo pronásledováno a deportováno. Lidé byli nasazováni na nucené práce. Strach a ponížení nebyly v Brně nějakou vzdálenou zkušeností, něčím, co by lidé znali jen z doslechu. Byly součástí každodennosti.

Právě tady se tvořilo to, co v květnu 1945 vybuchlo. Lidé si pamatovali nejen velké politické události, ale i osobní ztráty. Někdo měl zavřeného bratra, jiný přišel o manžela, někdo znal jména popravených, někdo zažil výslech, někdo návrat z vězení. Ve chvíli, kdy nacistická moc padla, neměla velkorysost ve společnosti mnoho místa. Mnohem častější byl pocit, že teď je konečně řada na druhé straně. A že po tom všem už není důvod brát ohledy. Utrpení jedněch najednou začalo sloužit jako omluva pro utrpení druhých.

Brno bylo navíc osvobozeno 26. dubna 1945 po těžkých bojích. Město bylo poničené, zásobování vázlo, bezpečnostní situace byla nestabilní a veřejný život se teprve skládal dohromady. Staré pořádky padly, nové ještě neměly pevnou podobu. Vedle oficiálních struktur vznikaly revoluční gardy, místní ozbrojené skupiny a improvizované bezpečnostní složky. Byl to čas, kdy se rozhodovalo rychle, často bez právních záruk a pod silným tlakem ulice. Vyhnání Němců z Brna nevzniklo v klidném městě, které si sedlo k rozumné správní úvaze. Vzniklo v prostředí poválečného chaosu, rozjitřených emocí a přesvědčení, že „německá otázka“ se musí řešit hned.

Na jaře 1945 se v Československu rychle šířila představa, že německé obyvatelstvo má být po válce ze země odstraněno. Brno ale nečekalo na mezinárodní dohody ani na pozdější organizovaný transfer. To, co se zde odehrálo na konci května, patří do skupiny takzvaných divokých odsunů, tedy akcí, které předběhly pozdější oficiální přesuny obyvatelstva.

Do tehdejší atmosféry zapadaly i velmi tvrdé veřejné projevy. Často se připomíná návštěva prezidenta Edvarda Beneše v Brně 12. května 1945. O jeho projevu se dodnes vedou spory a historici ho vykládají různě. Jisté ale je, že ve městě, které mělo za sebou šest let okupace a jen pár týdnů po osvobození, působila slova o přísném potrestání Němců mimořádně silně. Mnoho lidí je vnímalo jako potvrzení toho, co už stejně cítili – že nastal čas jednat tvrdě a že takový postup je po všech válečných zkušenostech oprávněný.

Brno navíc řešilo i velmi konkrétní problémy. Město bylo vyčerpané válkou, chyběly byty, potraviny i fungující správa. Německé obyvatelstvo proto v očích části veřejnosti přestávalo být jen skupinou sousedů, s nimiž lidé ještě před pár lety žili v jedné ulici. Čím dál častěji bylo vnímáno jako symbol poraženého nepřítele – a také jako překážka, která stojí v cestě obnově města. Postupně se vytrácela schopnost vidět jednotlivé rodiny a konkrétní lidské osudy. Místo nich se začalo mluvit o anonymní mase, kterou je třeba odsunout a z města dostat pryč.

Podle pozdější Deklarace smíření a společné budoucnosti, kterou Brno přijalo v roce 2015, vydal 30. května 1945 Národní výbor pro Velké Brno příkaz, aby se německy mluvící obyvatelé města večer ve deset shromáždili na Mendlově náměstí. Už to samo ukazuje, že nešlo jen o chaotický výbuch poválečného hněvu. Celá věc měla svoje místo, čas i lidi, kteří ji zajišťovali. Jenže zároveň probíhala v poměrech, kdy se všechno lámalo přes koleno, narychlo a v atmosféře, v níž se na podobné věci moc nehledělo.

Kolik lidí tam tehdy skutečně přišlo, se z pramenů přesně vyčíst nedá. Nejčastěji se mluví asi o dvaceti tisících, někde padnou i vyšší čísla. Důležitější než přesný počet ale je, kdo v tom davu vlastně stál. Nebyli to hlavně nějací nacističtí pohlaváři nebo ozbrojení muži. Byly tam ženy, děti, staří lidé. Mnoho mužů v tom věku, kdy by člověk čekal, že tam budou, už v Brně vůbec nebylo. Někteří padli, jiní byli nezvěstní, v zajetí nebo ještě někde na frontě. A mezi těmi, kdo se tehdy ocitli na náměstí, byli i lidé, kteří se do jednoduché představy „vinného Němce“ vůbec nevešli — třeba lidé ze smíšených manželství, antifašisté nebo německy mluvící Židé, kteří přežili koncentrační tábory. V té chvíli už ale na podobných rozdílech skoro nikomu nezáleželo.

Směli si vzít jen to, co unesli. A to je přesně ten moment, kdy se velké dějiny najednou smrsknou do něčeho úplně obyčejného a lidského. V bytě zůstalo nádobí, rozestlané postele, fotky v zásuvkách, dětské věci, kabáty na věšáku. Někde možná i nedojedené jídlo na stole. A o pár hodin později ti samí lidé stáli venku v nočním davu s kufrem nebo nějakým uzlem v ruce a nevěděli, co s nimi bude dál. Právě tam to celé skutečně začalo.

Kolony se začaly v noci a nad ránem pohybovat po Vídeňské ulici ven z Brna, směrem na jih. Doprovázely je Revoluční gardy a další ozbrojené složky. Už od začátku bylo jasné, že nejde o přesun, který by někdo pečlivě logisticky připravil. Lidé neměli dost vody ani jídla. V davu byli nemocní, staré ženy, matky s malými dětmi, ženy po porodu, lidé vyčerpaní už předem. V noci, po špatně organizovaném shromáždění, byli vyvedeni z města na pochod, který měl desítky kilometrů. Už samotné rozhodnutí učinit tohle s takovou skupinou obyvatel znamenalo vystavit ji krajnímu nebezpečí. Násilí by ani nebylo potřeba, aby skupina byla ohrožena na zdraví i životech. Přesto bylo přítomné.

Svědectví přeživších a pozdější historické práce mluví o křiku, ponižování, bití i jednotlivých případech zastřelení nebo ubití těch, kdo nestačili nebo se zhroutili. Současné české výzkumy bývají opatrné v počtech přímých násilných úmrtí na samotné trase, ale na podstatě se nic nemění. Lidé byli hnáni ze svých domovů způsobem, u kterého bylo už dopředu jasné, že část z nich jej fyzicky nezvládne.

První větší zastávkou byl Rajhrad. Tam se část vyhnaných soustředila a přenocovala v provizorních prostorách, mimo jiné v sirotčinci. Pro pořadatele to byla jen mezistanice. Pro lidi v koloně první jasný důkaz, že tohle nebude krátké ani snesitelné. Už tady se ukázalo, jak vyčerpaní mnozí jsou. Děti plakaly, lidé se ztráceli jeden druhému, starší se sesouvali vyčerpáním. Tady se také začala rozpadat iluze, že pochod nějak „proběhne“. Při pohledu na dav plný žen, dětí a starců muselo být jasné, že každým dalším kilometrem poroste počet těch, kdo už prostě nebudou moct.

Druhý den pokračovala cesta dál směrem k Pohořelicím. Vyčerpaní, hladoví a často nemocní lidé byli nahnáni do prostředí provizorního tábora, který nebyl schopný je pojmout.

Pohořelice zůstaly s brněnským pochodem smrti spojené nejvíc. Právě zde se soustředila velká část vyhnaných a právě tady propukla katastrofa v plné síle. Lidé byli umístěni do provizorního tábora v prostoru bývalých kasáren. Tábor ale nebyl připravený na to, aby v něm během krátké doby skončily tisíce civilistů, navíc už předem krajně zesláblých. Chyběly potraviny, pitná voda, hygienické podmínky i zdravotnické zázemí. Situaci ještě zhoršila epidemie úplavice a dalších infekcí. V kombinaci s vyčerpáním a podvýživou to znamenalo rychlý nárůst úmrtí. Z poválečné msty se stala humanitární katastrofa.

Současné připomínky události zmiňují, že určitou pomoc přece jen poskytly zdravotní sestry a lékaři z Brna, část potravin dodala Rudá armáda a v určitý moment pomáhala i rumunská jednotka. Jenže ani tahle pomoc nemohla stačit.

Část lidí pokračovala dál směrem k Mikulovu a k rakouské hranici. Ani to ale neznamenalo, že je po všem. Rakouská strana nebyla na příchod tisíců vyhnaných připravená a nepřijímala automaticky každého. V pohraničním prostoru tak vznikala další nejistota. Někteří lidé hranici překročili, jiní se ocitli v meziprostoru, další byli vraceni nebo uvízli v provizorních podmínkách. Představa, že pochod skončil prostě tím, že dav došel do Rakouska, je příliš jednoduchá. Pro mnoho lidí to byl jen přechod z jedné formy nouze do druhé.

Řada vyhnaných navíc zůstala na československé straně – v Pohořelicích, v okolních obcích nebo později v dalších provizorních zařízeních. Někteří byli později vráceni do Brna, například kvůli českému původu, smíšenému manželství nebo jiným výjimkám. Jiní zůstali v systému poválečného vysídlování a byli odsunuti až později v rámci organizovaných transportů. I to ukazuje chaos celé akce. Nešlo o promyšlené rozlišení konkrétních vin a odpovědností. Nejdřív přišlo hrubé kolektivní rozhodnutí a teprve potom dodatečné napravování nejkřiklavějších absurdit.

Otázka počtu obětí patří k nejspornějším bodům celé události. A právě kolem čísel se dlouhá léta vedly nejostřejší spory. Současné české výzkumy a oficiální připomínky často pracují s tím, že přímo během pochodu byly doloženy jednotlivé násilné smrti, zatímco největší počet mrtvých připadá na Pohořelice a následné týdny. Ministerstvo obrany v připomínce z roku 2025 zmiňuje přibližně 1 700 obětí celé akce a jejích následků, přičemž připomíná i starší vyšší odhady z německé strany. Český rozhlas uvádí stejný řád a zdůrazňuje, že lidé umírali nejen kvůli krutému zacházení, ale i na tyfus, úplavici, vyčerpání a nedostatek léků.

Proč je kolem čísel tolik nejistoty? Jednak proto, že šlo o chaotickou dobu, v níž evidence nebyla úplná a přesná. Jednak proto, že záleží na tom, koho započítáte. Jen ty, kdo zemřeli na trase? I ty, kdo zemřeli v Pohořelicích? A co lidé, kteří podlehli až později v Rakousku nebo v dalších nouzových podmínkách, ale na přímé následky pochodu? Ať tak, či onak, šlo o tragédii velkého rozsahu.

Z dnešního pohledu se může zdát nepochopitelné, že něco takového mohlo proběhnout bez širšího odporu. Jenže v květnu 1945 česká společnost neprožívala klidnou dobu návratu k právnímu státu. Byla to společnost zasažená válkou, ponížením a ztrátami. Mnozí lidé vnímali odsun Němců jako spravedlivý a logický důsledek okupace. V takové náladě nebylo utrpení německých civilistů většinou vnímáno jako něco, co by mělo zastavit celé rozhodnutí. Spíš se ztrácelo v přesvědčení, že „po tom všem“ už není důvod dělat rozdíly. Podle historika Pernese bujela vzájemná nevraživost už před rokem 1918, kdy se Němci údajně chovali tak, jako kdyby v Brně žádní Češi nebyli.

To ale neznamená, že všichni kolem byli bezcitní. Ze svědectví přeživších víme o jednotlivcích, kteří pomáhali, dávali napít, snažili se zmírnit utrpení dětí nebo starých lidí. Tyto drobné činy neobrátí smysl celé události, ale připomínají důležitou věc: i ve chvíli, kdy společnost podlehne logice kolektivní viny, zůstávají jednotlivci, kteří v sobě ještě udrží základní cit pro člověka. Možná právě proto jsou tyto drobné epizody tak silné. Ne proto, že by tragédii vyvážily, ale proto, že ukazují, jak strašně nízko tehdy klesla laťka obyčejné lidskosti.

Správná odpověď je nepříjemně dvojí. Nebyla to čistě spontánní msta rozzuřené ulice, protože existovalo konkrétní rozhodnutí, konkrétní shromaždiště a konkrétní ozbrojený doprovod. Zároveň to ale nebyla ani pečlivě připravená státní operace s promyšlenou logistikou. Byla to organizovaná akce provedená v prostředí chaosu, improvizace a silně radikalizovaných emocí. A právě tahle kombinace byla smrtící. Kdyby šlo jen o dav, mohl se rozpadnout. Kdyby šlo o dokonale připravenou akci, mohla se aspoň logisticky vyhnout části katastrofy. V Brně se spojilo to nejhorší z obou světů: institucionální rozhodnutí a naprostá nepřipravenost.

Ministerstvo obrany navíc připomíná, že historici se dodnes přou i o to, zda bylo od počátku cílem vyhnat všechny až do Rakouska, nebo je spíš vyvést z Brna a rozptýlit po okolí. Tahle nejasnost je sama o sobě výmluvná. Ukazuje, že ani na úrovni záměru nebylo všechno jasně dořešeno. Pro oběti to ale ve výsledku nemění mnoho. Ať už byl původní plán jakýkoli, praktický dopad byl stejný: tisíce civilistů byly vytrženy ze svých domovů a vystaveny podmínkám, které přinesly rozsáhlé utrpení a smrt.

Na otázku, zda byl někdo za brněnský pochod smrti potrestán, se odpovídá stručně: ne v míře, která by odpovídala rozsahu celé události. Jednotlivé poválečné excesy se sice občas prověřovaly, ale brněnský případ neskončil vyvozením odpovědnosti v podobě, která by mohla působit jako skutečné uzavření věci. Později tomu navíc nepřála ani politická situace. Komunistický režim zdůrazňoval především utrpení českého obyvatelstva za okupace a utrpení německých civilistů se do oficiálního obrazu poválečných dějin nehodilo. Téma se odsunulo na okraj, zjednodušovalo se nebo zamlčovalo.

I po roce 1989 zůstala právní rovina slabší než rovina historická a morální. Postupně se sice objevily nové studie, svědectví a veřejné debaty, ale právo už po tolika letech nedokázalo uchopit celek události, která byla zároveň výsledkem institucionálního rozhodnutí, revoluční svévole i následného dlouhého mlčení. To ovšem neznamená, že se nic nestalo. Znamená to jen, že společnost byla odkázaná spíš na poctivé pojmenování dějin než na soudní tečku.

Na brněnském pochodu smrti je pozoruhodné i to, jak dlouho zůstával mimo hlavní proud české paměti. V poválečném a komunistickém Československu se o něm nemluvilo otevřeně. Dominoval příběh českého utrpení pod nacismem – a ten byl samozřejmě pravdivý a zásadní. Jenže právě proto vytlačil všechno, co by mohlo ukázat českou stranu v roli pachatele nebo vykonavatele kolektivní msty. Utrpení vyhnaných Němců se tak ocitlo mimo hlavní veřejný rámec. V rodinné paměti přežívalo jinak než v oficiálních dějinách.

Změna přišla až po roce 1989. Teprve tehdy se začala česká společnost učit, že vlastní minulost nemusí být jen hrdinská a obětní. A že přiznat utrpení druhých neznamená popřít vlastní ztráty. V případě Brna to bylo zvlášť těžké, protože téma se snadno stávalo součástí česko-německých sporů o odsun jako celek. Právě proto bylo pro část veřejnosti snadnější mlčet nebo zlehčovat, než si připustit, že i na české straně se po válce staly věci, které nelze obhájit.

Zásadní symbolický zlom přišel v roce 2015. Zastupitelstvo města Brna tehdy přijalo Deklaraci smíření a společné budoucnosti. V ní město výslovně uvedlo, že upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a následujících dnů, kdy byly tisíce lidí donuceny opustit město na základě principu kolektivní viny nebo užívaného jazyka. Deklarace zároveň připomíná nacistickou okupaci a utrpení českého obyvatelstva. A právě v tom je její význam. Nesnaží se vymazat předchozí německé zločiny ani obrátit role obětí a pachatelů ve druhé světové válce. Pokouší se unést obě pravdy najednou: Brno trpělo pod nacismem a Brno se po válce dopustilo činu, který si zaslouží lítost.

S deklarací souvisí i takzvaná Pouť smíření, která se koná v opačném směru než historický pochod – z Pohořelic do Brna. Je to silný symbol. Už nejde o vyhnání z města, ale o návrat paměti do města. O připomenutí, že tohle místo má i svou bolestnou poválečnou kapitolu, kterou nelze nechat ležet mimo dějiny. Podle organizátorů se pouť od roku 2015 stala důležitým bodem setkávání Čechů, Němců a Rakušanů i rodin pamětníků. Nevyřeší minulost, ale mění způsob, jakým se o ní mluví.

Dnes už je brněnský pochod smrti obecně přijímán jako tragická událost a jedna z nejtemnějších epizod poválečných dějin města. Spory ale nezmizely. Vedou se o přesný počet obětí, o míru organizovanosti, o odpovědnost konkrétních institucí i o samotný jazyk, kterým se o události mluví. Někomu vadí výraz „pochod smrti“, jiný bez něj odmítá o celé věci mluvit. Někdo zdůrazňuje především nacistický kontext, jiný zase českou poválečnou vinu. Ve skutečnosti ale poctivý pohled potřebuje obojí.

Současná historiografie se většinou shoduje aspoň v tom základním: nelze popírat nacistické zločiny, ale stejně tak nelze kolektivní trestání civilistů omlouvat právě těmito zločiny. Brněnský pochod smrti je tragická ukázka toho, jak rychle se po letech války může rozpadnout cit pro jednotlivce. Člověk přestane být vnímán jako konkrétní lidská bytost a stane se jen příslušníkem skupiny, vůči níž je dovoleno všechno. A jakmile se to stane, je už jen krátká cesta k tomu, aby se z práva stala pomsta.

Ne kvůli sebeobviňování. A už vůbec ne kvůli přepisování druhé světové války do falešné symetrie. Brněnský pochod smrti nemění nic na tom, že nacistické Německo rozpoutalo válku, okupovalo Československo a přineslo systematický teror. Mění ale něco jiného: nutí nás to si přiznat, že ani oprávněná bolest a spravedlivý hněv nejsou zárukou mravního jednání. A že i vítěz nebo oběť se může v určité chvíli dopustit činu, který je třeba nazvat pravým jménem.

Na brněnském pochodu smrti je možná nejděsivější právě jeho obyčejnost v rámci poválečného chaosu. Nejde o událost, která by se dala pohodlně odsunout do kategorie výjimečného výstřelku několika sadistů. Naopak. Vznikla v prostředí, kde velká část společnosti považovala podobný postup za přijatelný nebo aspoň pochopitelný. A to je varovnější než samotné násilné scény. Připomíná to, jak rychle se může kolektivní bolest změnit v kolektivní slepotu.

Brněnský pochod smrti se odehrál na konci května 1945, jen několik týdnů po osvobození města. Předcházela mu léta okupace, nacistického teroru a prudké poválečné radikalizace. Týkal se tisíců německy mluvících obyvatel Brna, především žen, dětí a starých lidí. Probíhal jako násilné vyvedení z města směrem na jih, přes Rajhrad do Pohořelic a dál k rakouské hranici. Skončil humanitární katastrofou, jejíž součástí byly nemoci, hlad, vyčerpání, smrt a desítky let mlčení. Po letech se stal i symbolem toho, že konec války automaticky neznamená konec bezpráví.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-brno-pochod-smrti-druha-svetova-valka-jiri-pernes-pamet-naroda_2005300925_per

https://roksmireni.cz/cs/deklarace-smireni-spolecne-budoucnosti

https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/brnensky-pochod-smrti

https://edu.ceskatelevize.cz/video/12926-cesko-nemecke-vztahy-v-brne

https://plus.rozhlas.cz/bonus-matka-se-me-zrekla-aby-me-zachranila-vzpominky-na-povalecny-odsun-nemcu-z-9511234

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/od-velkeho-vyhnani-nemcu-z-brna-uplynulo-80-let-stale-vzbuzuje-otazky-361512

https://cesky.radio.cz/brnensky-pochod-smrti-temna-kapitola-povalecne-historie-8852565

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-brnensky-pochod-smrti-1945-svedectvi-277744