Surikaty: africké šelmičky, co si poradí i s jedovatými štíry. A unášejí mláďata z jiných skupin

Surikaty zná snad skoro každý, kdo má rád zvířata a trochu se o ně zajímá. Jsou symboly pouštní krajiny, v níž stojí na stráži a hlídají svoji skupinu. Co na nás působí roztomile, je pro ně nezbytnost nutná k přežití. Ale surikaty nejsou jen roztomilá drobná zvířátka panáčkující v krajině. Jsou to drsné šelmičky, které si poradí i s jedovatými zvířaty a stejně tak se umí poprat i mezi sebou. A svoje zkušenosti a schopnosti učí i své mladé, stejně jako my vzděláváme naše potomky.

Někdo je mylně považuje za hlodavce, možná kvůli způsobu života, vzhledu a společenskému životu, ale faktem je, že se jedná o šelmy z čeledi promykovitých (Herpestidae).

Surikata (Suricata suricatta) je jediným druhem rodu Suricata a je příbuznou mangust (Odvážné mangusty: jedovaté hady zakousnou, prasatům pro změnu odstraňují parazity ze srsti). Je to pozemní šelma, která je aktivní především ve dne, čímž se liší od řady jiných šelem, které většinou loví za soumraku, když poleví denní vedra a krajinu pokryje tma. Současně patří mezi nejlépe prozkoumané sociální šelmy. Skupinu tvoří mnoho jedinců, ale rozmnožuje se obvykle jen jeden pár, často dominantní, zatímco ostatní pomáhají s výchovou mláďat.

Surikaty jsou typické pro jihozápadní část Afriky. Jejich prostředí je tvořeno suchými savanami, polopouštěmi i pouštěmi. Nejznámější jsou hlavně z regionu Kalahari, ale jejich výskyt zahrnuje více států jižní Afriky. Ve vhodných biotopech patří mezi relativně běžný druh.

Důležitý je pro ně otevřený terén, kde mají dobrý výhled. To jim pomáhá spatřit případné predátory včas a stihnout se ukrýt v chodbách pod zemí. Proto je důležité, aby i půda, na níž (a v níž) žijí, byla tvárná a dalo se v ní dobře „kopat“ a tvořit složité tunely. V ideálním případě by měla být přítomna i roztroušená vegetace, která na jednu stranu nebude bránit výhledu, ale současně bude poskytovat domov potenciální potravě a v případě potřeby i skrýš pro samotnou surikatu.

Svými proporcemi připomíná surikata štíhlou mangustu, na délku těla bychom ji mohli přirovnat k větší veverce. Měří totiž přibližně kolem 24-29 cm, zatímco váha se pohybuje od 600 gramů až do jednoho kilogramu.

Jejich srst je barvy pískové až hnědé s tmavými pruhy. Je to ideální maskování v písečné krajině, kde dokážou velmi dobře splynout s okolím. Tmavé zbarvení mají i kolem očí, to jim pomáhá při ostrém světle - snižuje oslnění. Uši jsou malé a při hrabání pomáhají chránit sluchovod před pískem. Na předních tlapách mají silné drápy, které jim slouží k hrabání podzemních nor. Ocas je dlouhý a štíhlý a pomáhá jim udržet rovnováhu, když jsou na stráži a panáčkují.

Jak už bylo řečeno, obvykle se ve skupině rozmnožuje jenom dominantní pár, samice je březí zhruba 10 týdnů a v jednom vrhu bývají průměrně tři až čtyři mláďata, ale samozřejmě jich může být i trochu víc.

Surikaty žijí v koloniích, což známe třeba u našich syslů obecných nebo podobně populárních psounů prériových, kteří žijí v Severní Americe a kteří se k nám dostali do zájmových chovů. Kolonie surikat se svým způsobem chová jako „jeden organismus“. Společně hledají potravu, zatímco je určení členové hlídají před případným nebezpečím. Společně odpočívají i pečují o mláďata a podílejí se na údržbě vybudovaných nor.

Jejich nory jsou ostatně kapitola sama pro sebe. Nejde o náhodné díry v zemi, ale propracovaný systém chodeb a komor s více vchody. Nory jsou pro ně životně důležité. Slouží jako úkryt před predátory, ale také jako ochrana před spalujícím horkem ve dne nebo chladem v noci. Nory totiž udržují stabilnější teplotu, což je pro surikaty komfortnější. A v neposlední řadě jsou nory i jakousi bezpečnou „školkou“ pro mláďata.

Surikaty jsou široce známé především díky své „vzpřímené“ pozici, když jsou na stráži. Tento postoj je součástí obranného chování surikat. Zatímco skupina hledá potravu, někdo musí hlídat. Takový strážce obvykle vyleze na nějaký kopeček či vyvýšené místo, aby měl co největší rozhled. Musí sledovat nejen horizont, zda se na něm neobjevil jiný predátor, třeba šakali, kočkovité šelmy nebo hadi, ale také musí sledovat oblohu kvůli dravcům.

Když se objeví nebezpečí, dá skupině varování - a ta buď zmizí v norách, nebo se semkne a reaguje podle typu hrozby. Smithsonian popisuje, že surikaty mají řadu odlišných vokalizací a používají je v různých situacích včetně varování. Znamená to, že když strážce vydá varování, ostatní moc dobře vědí, kde jim co hrozí. Není to univerzální alarm - něco se děje, ale celkem přesný popis nebezpečí. Díky strážci tak skupina může efektivně lovit, aniž by museli všichni neustále zvedat hlavu a sledovat okolí.

Přestože je surikata šelma, její jídelníček je z velké části tvořený bezobratlými živočichy, zejména různým hmyzem. Obvykle to jsou hlavně brouci různých druhů, ale i mnohonožky, pavoukovci, a to včetně jedovatých štírů. V menší míře se pak jejich úlovkem mohou stát drobní obratlovci - ještěrky, mláďata hlodavců, malí hadi, popř. i vejce. Skladba potravy do velké míry závisí i na aktuální sezóně a dostupnosti kořisti. Zatímco tak v jednom období mohou konzumovat především hmyz, v jiném období může být skladba jejich jídelníčku mnohem pestřejší.

Štíři jsou jejich specialitou. Surikaty sice nejsou imunní vůči jedu, ale naučily se štíry zneškodnit velmi rychle, a to tak, že při vhodné příležitosti odstraní jeho žihadlo nebo ho celkově zpracují tak, že minimalizují riziko zásahu bodcem. Tomuto „umění“ se však malé surikatky musí naučit, není to vrozená schopnost. Dospělci jim předkládají postupně snadnou a bezpečnou kořist, aby se mláďata naučila lovit a zneškodňovat bez toho, že by jim hrozilo nebezpečí smrti. A jak jsou schopnější, dospělí jim předkládají těžší a těžší kořist. Je to skvělý příklad učení v živočišné říši. Podobně jako my vzděláváme potomky ve školách, tak surikaty učí své mladé, jak bezpečně přemoci i nebezpečné druhy.

Pro surikaty je při lovu důležitý především čich. Potravu hledá obvykle skloněná u země, někdy vypadá, jako kdyby šilhala po zemi - udělá krok, čichne, hrábne, v případě úspěchu vytáhne kořist, zpracuje ji a pokračuje. Přitom periferně vnímá okolí, protože by stačilo pár vteřin nepozornosti a mohla by přijít o život. Naštěstí ale nemusí vyloženě zvedat hlavu, protože jak bylo řečeno výše, celou skupinu hlídá strážce, který ji v případě nebezpečí varuje akustickým signálem.

Ve skupinách surikat obvykle dominuje jeden reprodukční pár (nebo hlavně dominantní samice). Březost se běžně uvádí kolem 10 týdnů. Počet mláďat ve vrhu je proměnlivý, v průměru se jedná o 3-4 mláďata.

Mláďata se rodí slepá a bezmocná a první část života tráví v noře. Na jejich výchovu však naštěstí není matka sama, ale podílejí se na ní i ostatní členové skupiny, tzv. helpers neboli pomocníci. Ti nosí mláďatům potravu, hlídají je a učí potřebným dovednostem.

Když se dvě surikatí kolonie potkají na hranici teritoria, často z toho není žádné zdvořilé míjení. Je to napjaté, hlučné a plné zmatku – zvířata se přetlačují, pobíhají sem a tam, snaží se vyhnat vetřelce a zároveň uhlídat, co se děje kolem. A právě v takových chvílích vědci několikrát zaznamenali něco, co zní skoro neuvěřitelně: dospělá surikata popadne mládě, které do její skupiny nepatří, a odnese ho pryč. Není to běžné chování a nejspíš to není žádná promyšlená „krádež“ ve smyslu lidské logiky. Spíš to vypadá jako vedlejší produkt jejich silné péče o mláďata – dospělí jedinci jsou nastavení na to, že na pískání mláděte reagují okamžitě, a v chaosu konfliktu se mohou „splést“, protože malé surikaty vypadají a zní podobně a rozhoduje pár vteřin. Jenže pro unesené mládě tím drama často nekončí, naopak začíná: cizí skupina ho může chvíli snášet, někdy ho i nakrmit, ale přijetí mezi „vlastní“ je nejisté a v řadě případů takové mládě dlouhodobě nepřežije.

Surikaty si spolu „povídají“ průběžně – při hledání potravy, při hlídání, při přesunech i při péči o mláďata. Smithsonian uvádí, že mají nejméně deset odlišných vokalizací a používají je v různých sociálních situacích. Kromě zvuků využívají i pachové značky (ty slouží k vymezení prostoru i k informacím o daném jedinci). Dále spolu komunikují postojem těla - dávají najevo napětí, podřízení, ale i varování. A v neposlední řadě je to i přímý fyzický kontakt a tzv. sociální grooming, tedy péče o druhé, což slouží k posilování vztahů i uklidnění situace.

Na rozdíl od mnoha jiných druhů surikatám nehrozí v současnosti vyhubení. IUCN je hodnotí jako málo dotčený druh, který je relativně dobře rozšířený a vyskytuje se i v chráněných územích. Což však neznamená, že by surikaty nečelily nějakému nebezpečí. To jim hrozí hned z několika směrů:

Samotné surikaty jsou naopak hrozbou pro drobné živočichy, kteří jsou jejich potravou. Jedná se ale o naprosto přirozený vztah a ekologickou roli surikat - pomáhají regulovat populace bezobratlých živočichů. Člověku nijak neškodí, nejsou ani zemědělským škůdcem jako jiné druhy. Samozřejmě mohou kousnout, pokud by byly zahnané do kouta nebo zvyklé na lidi, ale někdo by se vůči nim zachoval nevhodně.

Surikaty se mohou dožít klidně 10 let, ale tohoto stáří dosahují většinou jen v lidské péči. Ve volné přírodě je jejich průměrný věk nižší, často kvůli predátorům, nemocem či stresu z podmínek prostředí.

Ćlánek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Suricata

https://www.bbcearth.com/news/meerkats-theyre-just-like-us_suricatta

https://www.bbc.co.uk/programmes/articles/2GcrJyLFbs8gCryrtzhZZPw/kidnapping-babies-and-other-strange-meerkat-behaviour

https://kalahariresearchcentre.org/wp-content/uploads/2020/07/KalahariResearchCentreInformationSept2018.pdf

https://wildwelfare.org/wp-content/uploads/Care-for-us-Meerkat.pdf

https://n-c-e.org/wp-content/uploads/Carnivore-Red-Data-Book-species-account-suricate.pdf

https://nationalzoo.si.edu/animals/meerkat