Článek
Psal se 10. červenec 1973. Nic toho dne nenasvědčovalo tomu, že dojde k tragédii, která se zapíše do historie kriminalistiky. A pak, nákladní auto, které vjelo do davu lidí, kteří nic netuše čekali na tramvajové zastávce na tehdejší třídě Obránců míru (dnes ulice Milady Horákové). Osm mrtvých a řada dalších těžce zraněných. Nejednalo se o nehodu ani o čin nemocného člověka. Olga Hepnarová, která seděla za volantem, nebyla fanatik ani šílenec. V jejím nitru se ale už před útokem odehrával těžký boj se sebou samotnou. Jako semínko plevele v ní postupně vyrůstalo přesvědčení, že musí své okolí potrestat za to, jak se k ní celý život chovalo. Co na tom, že lidé na zastávce neměli s jejím životem nic společného.
„Já, Olga Hepnarová, oběť Vaší bestiality, odsuzuji Vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.“
Krátce před útokem přišly do redakcí dopisy, v nichž Hepnarová svůj plán dopředu oznamovala a zároveň se snažila vysvětlit motiv. Uvádí se, že dopisy dostaly redakce Svobodného slova a Mladého světa.
Obsah dopisů se cituje v různých verzích, kolují různé přepisy, někdy zkrácené. Jisté ale je základní sdělení: vymezení vůči společnosti, tvrzení, že je „obětí“ zacházení lidí, a deklarace, že čin má být pomstou a „trestem“.
Zajímavé je i to, co následovalo na straně režimu a médií. V jednom z odborných textů (diplomová práce) je citována pasáž z archivních materiálů, podle níž byli zástupci redakcí upozorněni, aby nic nezveřejňovali a aby případné dopisy okamžitě hlásili.
Pachatelka chtěla vyprávět svůj příběh. Stát ho chtěl naopak co nejvíc ztlumit. Na celé tragédii tak má svůj podíl viny i stát, respektive tehdejší doba.
Normalizace a ticho kolem „nepohodlných“ událostí
Rok 1973 je v Československu rokem hluboké normalizace. Období, které mělo rádo klid, pořádek a obraz „bezproblémové“ společnosti. V takovém prostředí je masová vražda spáchaná mladou ženou – bez politického motivu, bez „snadno čitelného“ nepřítele – špatná zpráva. Nejen pro veřejnost, ale hlavně pro oficiální obraz státu.
Je doložené, že režim se snažil informování kontrolovat. To samozřejmě neznamená, že by se o události nevědělo. Lidé si informace předávali. Ale veřejný prostor byl omezený, a tím vzniknul zvláštní paradox: případ byl obrovský, přesto o něm dlouho neexistovalo tolik otevřených dobových debat, jaké by podobná událost vyvolala v jiných poměrech.
To ticho však dalo vzniknout v pozdějších letech různým mýtům a domněnkám. V neověřených zdrojích tak lze často narazit na informace, které se nezakládají na pravdě nebo ji do určité míry zkreslují.
Kdo byla Olga Hepnarová?
Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951 v Praze a zemřela 12. března 1975 v Praze na Pankráci, kde byla popravena. Už v dospívání měla psychické potíže – v některých zdrojích se uvádí pokus o sebevraždu ve třinácti letech a následná psychiatrická léčba.
Kolem její léčby a psychických potíží se časem nabalila spousta dalších informací, jejichž pravdivost může být i přibarvená. Často se mluví o tom, že byla šikanována, rodinné vztahy byly špatné (podle jejích vlastních slov byla bita otcem), její povaha byla komplikovaná. Soudní znalci u ní popsali rysy poruchy osobnosti, ale současně konstatovali, že netrpí duševní chorobou v tom smyslu, aby byla zbavena odpovědnosti – a proto byla považována za plně trestně odpovědnou. V případě útoku tak nelze mluvit o nepříčetnosti. K tomu později přihlédl i soud, který ji odsoudil k trestu smrti.
Útok 10. července 1973
V ten den najela vypůjčeným nákladním vozem do lidí čekajících na tramvaj. Místo se uvádí v okolí Strossmayerova náměstí, v tehdejší třídě Obránců míru.
Zemřelo osm lidí a dalších zhruba 12 lidí bylo těžce zraněných. Konkrétní detaily typu přesná rychlost, přesné manévry nebo „kolikrát se vracela na místo“ se v populárních článcích někdy objevují, ale ne vždy se opírají o primární dokumenty.
Oběti byly náhodné. V davu čekajících lidí nebyl nikdo konkrétní, komu by se Hepnarová chtěla pomstít. Ona se chtěla mstít celé společnosti, která podle ní nebyla schopná sebereflexe. Podle Hepnarové nebyla společnost schopna uznat, jak špatně se k Olze všichni chovají a tak svoji frustraci chtěla obrátit a nechat trpět společnost.
Motiv: nenávist k lidem, nebo potřeba být konečně vidět?
Česká televize shrnuje motiv jako nenávist ke společnosti; Hepnarová se sama charakterizovala jako „otloukánek“. iRozhlas zdůrazňuje, že čin byl plánovaný, a že nelitovala.
Když se člověk snaží motivu aspoň trochu porozumět, může však narazit na dvě roviny, které se vzájemně nevylučují:
- Rovinu pomsty.
To je nejviditelnější. „Ubližovali mi, tak já ublížím vám.“ V dopisech je přítomná snaha udělat z činu rozsudek: odsoudit společnost, vykonat trest. Jenže pomsta obvykle míří na konkrétní lidi. Tady míří na dav. - Rovinu významu a kontroly.
Některé její projevy (dopisy, důraz na to, že je „příčetná“, snaha předem rámovat vyprávění) mohou působit jako zoufalý pokus získat kontrolu nad vlastním příběhem – být konečně někým, koho nelze přehlédnout. Dopisy jsou v tomhle směru zásadní, protože ukazují, že jí šlo i o to, jak bude čin vysvětlen.
Svět mi nedal místo, tak si ho vezmu násilím. A pak ještě budu trvat na tom, jak o tom budete mluvit.
Soud: odpovědnost, trest a fakt, že šlo o mladou ženu
Proces proběhl v roce 1974 u Městského soudu v Praze, který ji uznal vinnou z osminásobné vraždy a uložil trest smrti. U žen má trest smrti vždycky zvláštní společenský náboj – a to i v zemích, kde se popravovalo běžněji než dnes. Ve veřejné představě je ženská agresivita často pořád jaksi „nepatřičná“, a proto vyvolává ještě větší šok než v případě muže. U Hepnarové se to násobilo věkem: bylo jí 22, když útočila, a 23, když byla popravena.
12. března 1975 byla na Pankráci oběšena, a tím se zapsala jako poslední popravená žena v Československu. Nepomohlo ani odvolání její matky, soud trest potvrdil.
Čí to byla zodpovědnost?
U Hepnarové a jejího činu se často jako bumerang vrací stále jedna otázka - kdo a to měl zodpovědnost? V první řadě to samozřejmě byla sama Hepnarová. Ale drobné střípky mělo i její okolí. Dalo se tomu zabránit, nebo nedalo? Otázky, na které už nenajdeme odpověď, ale můžeme se je zkusit zodpovědět a využít v prevenci do budoucna.
1) Jak je možné, že někdo dojde až sem?
Jak se člověk vnitřně dostane do bodu, kdy je mu jedno, kdo zemře – hlavně aby to bolelo? Co se takovému člověku musí stát, aby zanevřel na celou společnost? A víme dobře, že to nebyl ojedinělý případ jedné ženy. I dnes se po světě dějí podobné příběhy, kdy jedinec povstane proti svému okolí a začne vraždit. Většinou se obrátí přímo proti těm, které považuje za viníky, i když v širším slova smyslu - místo konkrétního spolužáka, který ho mohl šikanovat, se otočí proti celé škole. Co se musí stát, aby se v člověku něco tak strašně zlomilo?
2) Je to případ selhání péče, nebo čisté osobní volby?
Znalci ji označili za odpovědnou. Současně je doložené, že měla psychické potíže a byla v péči psychiatrie už jako mladá. Mohla lepší péče a více pozornosti zabránit pozdějšímu útoku?
3) Co s tím udělalo ticho režimu?
Když se taková událost stane ve společnosti, která o ní veřejně moc nemluví, vzniká vakuum. A vakuum vyplní fámy, polopravdy, legendy. Doložené pokyny „nic nezveřejňovat“ tomu daly pevný rámec.
Ale nelze říct, že by to byl problém hluboké normalizace. I dnes se často bojíme mluvit o věcech, které nám nejsou pohodlné. V případě psychických problémů se situace zlepšuje, už se na lidi, kteří vyhledali psychologa, nedíváme jako na nemocné a divné. Neodsuzujeme je. Ale přesto se stále najdou tací, kteří to vnímají jako něco nenormálního. Stále se někteří stydí za to, že by potřebovali odbornou pomoc. Stále jsou některá témata tabu.
Hepnarová nebyla šílené monstrum. Byla to mladá žena z Prahy, která prokazatelně měla dlouhodobé psychické potíže, prokazatelně cítila nenávist ke společnosti a prokazatelně si vybrala způsob, jak zabít náhodné lidi jako formu trestu. Je to příběh o člověku, který došel do bodu, kdy se mu vražda zdála jako logické vyústění. Neomluvitelné vyústění. Ale v její hlavě – patrně logické.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.reflex.cz/clanek/causy/53549/ja-olga-hepnarova-odsuzuji-vas-k-trestu-smrti-prejetim-masakr-o-kterem-se-v-ceskoslovensku-nemluvilo.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/olga-hepnarova-vrazda-zlocin-vyroci.A230704_135002_domaci_nema
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-nejtemnejsi-vrazedkyne-olga-hepnarova-slo-ji-zastavit-208477
https://www.denik.cz/z_domova/masova-vrazda-olga-hepnarova-50-let-milady-horakove-veverkova-obrancu-miru-utok.html
https://cesky.radio.cz/olga-hepnarova-a-konec-jedne-ery-50-let-od-posledni-popravy-zeny-v-8845260
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/olga-hepnarova-poprava-vrazda_2003120943_hag
