Článek
Mlhavé ráno v Edinburghu. Všude klid a ticho, zatímco se mlha pomalu odlepuje od země, drží se nízko mezi náhrobky a pak se nenápadně rozplyne, jako kdyby tam vůbec nebyla. V takových chvílích působí hřbitov Greyfriars ještě starší, než ve skutečnosti je. Kameny jsou tmavé, vlhké, některá jména jdou sotva přečíst.
A právě tady, na tomto pro někoho až pochmurném místě, se odehrál příběh, který si lidé vyprávějí už více než 150 let. Příběh o muži a jeho věrném psovi.
Nenápadný John Gray, místní starousedlík
John Gray nijak nevyčníval, byl to průměrný muž, jakých se v každém městě najde plno. Žil obyčejný život ve městě, které bylo na první pohled krásné, ale život v něm byl tvrdý. John Gray netoužil po slávě, nechtěl být výjimečný a veřejně známý.
Možná i proto si zvolil práci, jakou si zvolil. Pracoval v noci, když všichni zavírali dveře, zhasínali světla a snažili se aspoň na pár hodin zapomenout na svět kolem sebe. A zatímco spali, John Gray vycházel na své obchůzky. Procházel ulicemi, které byly v noci jiné než ve dne - prázdnější, temnější a někdy neklidné. Hlídal cizí majetek a klid. Ideální práce pro člověka, který příliš netouží po společnosti ostatních a rád tráví čas spíše sám.
Až na to, že Gray tak úplně sám nebyl. Měl psa.
Malého sky teriéra, který se držel u jeho nohy s takovou samozřejmostí, jako by tam patřil odjakživa. Nebyl vycvičený pro žádnou zvláštní práci, neplnil žádné rozkazy, které by se daly obdivovat. Prostě šel vedle něj.
Když John zpomalil, zpomalil i pes. Když se zastavil, pes se zastavil s ním. Když se znovu dal do kroku, zvedl se bez váhání a pokračoval. Nebyla v tom žádná snaha zavděčit se. Spíš zvyk. Blízkost. Něco, co vzniká postupně, když spolu dva tráví tolik času, že už mezi nimi není potřeba nic vysvětlovat.
Památníček Bobbyho
Náhlá nemoc a smrt
Noci ubíhaly jedna za druhou a oni stále chodili na své noční obchůzky. Přes kamenné ulice, kolem zavřených domů, podél zdí, které udržely chlad i v létě. Někdy pršelo tak vytrvale, že voda stékala z okapů v souvislých proudech. Jindy byl vzduch naopak suchý a ostrý a každý krok zněl v tichu hlasitěji, než by měl.
Jenže pak se něco změnilo. Do života těchto dvou společníků se vloudila nemoc. Nepřišla s náhlým zlomem, ale vplížila se pomalu, skoro nenápadně. Nejdřív kašel, který se vracel častěji, než by měl. Pak únava, která neustupovala. John Gray začal chodit pomaleji, zastavoval se, opíral se o zeď, když si myslel, že se nikdo nedívá. A zatímco odpočíval, tuberkulóza pohlcovala jeho tělo čím dál víc.
Pes si toho všiml. Ne tak, že by to chápal. Psi nerozumí nemocem tak jako lidé. Ale rozumí změně. Rozumí tomu, když se rytmus, na který jsou zvyklí, začne rozpadat. Vnímají, že něco není v pořádku.
Začal se držet blíž. Už neodbíhal dopředu, nezkoumal každý roh, každou stopu. Zůstával u nohy, jako by cítil, že tentokrát je důležitější být nablízku než cokoliv jiného. A pak přišel den, kdy John Gray zůstal ležet.
Místnost byla tichá a těžká, vzduch se téměř nehýbal. Pes ležel u postele a čekal, stejně jako čekal vždycky, když jeho pán odpočíval. Jenže tentokrát se nic neměnilo. Žádný pohyb, žádný hlas, žádné gesto, které by znamenalo návrat k tomu, co bylo.
Lidé přišli, mluvili, něco udělali, ale pes tomu nerozuměl. Nerozuměl tomu, proč ho odtahují, proč zavírají dveře, proč se všechno najednou děje bez něj.
A pak bylo po všem. Pohřeb byl krátký. Několik lidí, pár slov, hlína dopadající na víko rakve. Zvuk, který je konečný, i když ho člověk slyší poprvé.
A byl tam i pes. Možná stál stranou, možná se snažil přiblížit, možná jen sledoval, jak lidé odcházejí a místo se znovu ponoří do ticha. Pro lidi to byl konec. Pro něj ne. Zůstal.
Nejspíš nad tím nijak nepřemýšlel. Jen těžko říct, co psi cítí a co si myslí, když jim odejde někdo blízký. S velkou pravděpodobností mu prostě nic jiného nedávalo smysl. První noc byla studená. Vítr se proháněl mezi náhrobky, chlad stoupal od země. Pes se stočil do klubíčka a čekal, stejně jako čekal předtím u postele.
Socha Bobbyho
Návraty na hřbitov
Pak přišlo ráno. Ale nic se nezměnilo. Seběhl dolů do města. Tam to znal. Lidé, pachy, hlasy, pohyb. Někdo mu hodil kus jídla, někdo ho pohladil. Svět fungoval tak, jak fungoval vždycky. Ale něco chybělo, a tak se vrátil.
Možná právě v tomhle okamžiku se zrodil celý ten příběh, i když si to tehdy nikdo neuvědomil. Ne v okamžiku smrti Johna Graye, ne při pohřbu, ale ve chvíli, kdy se ten malý pes rozhodl – nebo spíš nedokázal udělat nic jiného – a otočil se zpátky směrem ke hřbitovu.
Od té doby se to opakovalo. Dolů do města. A zpátky. Znovu a znovu. Lidé si toho začali všímat. Ne hned. Takové věci se nepoznají během jednoho dne. Ale postupně. Ten pes, co se pořád vrací. Ten, co zůstává mezi náhrobky, i když by mohl jít jinam.
Začali ho krmit. Někdo mu nechával zbytky jídla, někdo ho pustil na noc dovnitř, když bylo nejhůř. Ale ráno, sotva se otevřely dveře, pes už byl připravený odejít. Zpátky.
Zima přišla jako každý rok, ale tentokrát byla jiná. Sníh se držel mezi kameny, mráz zalézal pod srst a dny byly krátké. Byly chvíle, kdy by bylo jednodušší zůstat někde v teple, nevracet se. Ale on se vracel. A tak roky plynuly.
Občerstvení u Bobbyho
Město se měnilo, lidé přicházeli a odcházeli, děti dospívaly. Někteří na něj zapomněli, jiní ho brali jako samozřejmost, jako něco, co k tomu místu patří stejně jako kameny a stromy.
On tam byl pořád. Pomalejší, unavenější, s pohledem, ve kterém už nebyla zvědavost, ale spíš klid. Jednoho dne už nevstal. Podle pozdější pitevní zprávy stála za jeho smrtí rakovina čelisti.
A to ticho, které po něm zůstalo, bylo jiné než dřív. Možná právě tehdy si lidé uvědomili, že ten příběh nebyl jen o psovi, který zůstal.
Byl o tom, že někdy existují věci, vazby, které se nedají přerušit, i když by podle všech pravidel měly skončit. A tak mu postavili sochu. Malou, nenápadnou. Pes, který stojí a dívá se dopředu, jako by čekal.
A lidé se u ní zastavují dodnes. Možná proto, že každý z nás někdy potřebuje věřit, že něco může vydržet déle, než by mělo.
Někde, mezi kamenem a tichem, zůstal malý pes, který se vracel pořád na stejné místo. Nemusel se vracet, kdyby nechtěl. Jenže nemohl jinak.
Poznámka autora: Příběh o Bobbym je volným převyprávěním informací, které nám zůstaly zachovány. V průběhu časů se ale informace rozvíjely, měnily a často míchaly s povídkami o jiných psech, kteří trávili čas na hřbitovech. Je možné, že původního Bobbyho časem nahradil jiný teriér. Podle Mikea Macbetha nebyl původní Bobby skye teriér, ale Dandie Dinmont teriér, který byl v té době mnohem rozšířenější. Ať už to bylo jakkoliv, hlavní linka příběhu o věrném psovi zůstává, stejně jako mnoho památek, které ho v Edinburghu připomínají.
Podle některých nebyl Bobby skye teriér, ale Dandie Dinmont teriér
Článek byl sepsán podle informací z následujících zdrojů:
https://dobryzpravy.cz/pred-150-lety-zemrel-skotsky-psi-hrdina-greyfriars-bobby-hlidal-hrob-sveho-pana-ctrnact-let/
https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofScotland/Greyfriars-Bobby/
https://www.scottishtours.co.uk/blog/the-true-story-of-greyfriars-bobby/
https://www.introducingedinburgh.com/greyfriars-bobby
https://www.bbc.com/news/uk-wales-14424513
https://en.wikipedia.org/wiki/Greyfriars_Bobby
