Článek
„Máte někdo vzkaz pro ďábla? Stejně se s ním za chvíli uvidím.“
Hostinec u cesty, otrávený čaj a postel s propadlem. Takový byl příběh Lavinie Fisher, označované jako první sériová vražedkyně Ameriky. Základní kostra případu je celkem jasná: Lavinia byla manželka Johna Fishera, oba byli spojováni s bandou lupičů u Charlestonu a nakonec skončili na šibenici. Jenže otázka je, za co přesně zemřeli a co jim bylo prokázáno.
Život předcházející procesu je zahalen tajemstvím
Narodila se pravděpodobně kolem roku 1793 a vyrůstala někde v oblasti Jižní Karolíny. O jejím dětství nebo rodině nejsou spolehlivé záznamy – žádné dopisy, žádné deníky, žádná konkrétní svědectví. Do historie vstupuje vlastně až ve chvíli, kdy se objeví po boku Johna Fishera, svého manžela. Ten je naopak zmiňován častěji, protože byl spojován s bandou, která přepadávala cestující na silnici vedoucí z Charlestonu do vnitrozemí. Lavinia v tomhle světě zřejmě nehrála jen pasivní roli „ženy v pozadí“, ale ani tady se nedá přesně říct, jak velká byla její účast.
Jejich život se nejspíš odehrával někde na pomezí dvou světů: na jedné straně běžný provoz kolem cest a domů, kde se zastavovali lidé, na druhé straně prostředí, kde nebylo nic výjimečného, když někdo zmizel a nikdo se po něm moc nesháněl. Nešlo o romantický „hostinec z legend“, ale spíš o kus neklidného území za městem, kde se míchal obchod, pohyb cizích lidí a příležitost ke zločinu.
„Six Mile House“ a pásmo domů u cesty
Příběh Fisherových je pevně přivázaný ke konkrétnímu místu: k domům, které se v tradici označují jako Five Mile House a Six Mile House – tedy stavby „pět“ a „šest mil“ od Charlestonu na cestě ven z města. V řadě popisů se objevuje tvrzení, že šlo o hostince, ale i serióznější shrnutí připouštějí, že není úplně jasné, jestli Six Mile House fungoval jako regulérní ubytování, nebo spíš jako úkryt a zázemí pro bandu lupičů.
Hostinec automaticky evokuje proud nic netušících cestovatelů – a tím pádem i možnost, že někdo mizel beze stopy. Jenže pokud šlo spíš o základnu lupičů, vybavíme si spíš obraz zločinecké skupiny, která využívala strategické místo na trase.
Za co byli Fisherovi odsouzeni: loupež, ne vražda
Podle dostupných informací byli John a Lavinia Fisherovi zatčeni v roce 1819 a u soudu v květnu téhož roku odsouzeni za „highway robbery“, tedy něco jako loupež na cestě. V dobovém právním rámci to byl typ ozbrojeného přepadení, které se bralo jako vážný útok na bezpečnost a pořádek – a proto mohlo skončit provazem.
V tehdejší Americe (a obzvlášť v jižních státech) bylo trestní právo v některých bodech tvrdé a exemplární. Nešlo ani tak o to, že by tehdejší společnost byla „krvelačná“, ale proto, že stát měl omezené kapacity – a hrdelní tresty měly fungovat jako odstrašení.
V žádném případě to ale automaticky neznamená, že šlo o vraždu. Naopak: i moderní články, které se snaží odlišit fakta od strašení, říkají naplno, že obvinění z vražd se v případu rozplynulo a zůstala loupež.
Zdržení, odvolání a útěk: proč to celé trvalo tak dlouho
Mezi zatčením a popravou uplynula dlouhá doba. Fisherovi po odsouzení nějaký čas čekali, probíhaly právní kroky, a v jednu chvíli dokonce zkusili útěk z vězení.
Kdyby šlo o zjevnou sérii vražd s jasnými důkazy a veřejným tlakem, dalo by se očekávat rychlé a demonstrativní řízení. Jenže případ se táhnul, řešilo se odvolání – což vypadá spíš na klasickou kriminální kauzu než na „vyvraždili desítky lidí a teď je musíme okamžitě pověsit“.
Poprava a slavná „ďábelská“ poslední slova
K popravišti měla kráčet ve svatebních šatech a prosit o milost. Vlastně ani nekráčela, spíš ji museli táhnout. Když však viděla, že se její prosby míjí účinkem, s popravou se smířila.
Kolem posledních chvil Lavinie se objevuje citát o vzkazu pro ďábla. Ovšem zde se objevuje i problém - u podobných citátů bývá těžké dohledat, odkud přesně pocházejí, a často se šíří až sekundárními zdroji. Je tedy možné, že Lavinia před popravou něco provokativního skutečně řekla - popravy byly veřejné a „poslední výkřiky“ se často tradovaly. Ale stejně tak mohla říct něco jiného a postupem času se její výrok přes vypravěče pozměnil tak, aby byl zajímavější.
„Máte někdo vzkaz pro ďábla? Stejně se s ním za chvíli uvidím.“
Propadací postel, otrávený čaj a desítky mrtvých
Legenda o Lavinii Fisher ji vykresluje jako chladnokrevnou vražedkyni, která spolu s manželem lákala cestovatele do domu u cesty za Charlestonen. Hosty měla vítat s přátelským úsměvem, nabídnout jim čaj – ten měl být údajně omámený nebo otrávený – a poté je uložit do konkrétní postele. V noci se měla konstrukce postele propadnout do sklepa, kde čekal John Fisher nebo další členové bandy, aby oběť dorazili a okradli. Těla pak měla končit zakopaná na pozemku nebo v okolí domu. Některé verze přidávají příběh přeživšího, který čaj odmítl, v noci zaslechl podezřelé zvuky a utekl, čímž měl celou věc odhalit. Právě tenhle obraz – kombinace důmyslné pasti, jedu a opakovaných vražd – z ní zpětně udělal „první americkou sériovou vražedkyni“, i když pro něj chybí přímé historické důkazy.
Serióznější zdroje upozorňují, že v soudních spisech se řešila loupež, nikoliv vražda, natož sériové vraždění. Její příběh se naplno rozjel až jako jakási městská legenda, folklór, který byl mnohem atraktivnější než skutečnost. I pokud by na vraždách něco skutečně bylo, bez doložených obětí je označení „první sériová vražedkyně“ pořád jen nálepka.
„Straší v Old City Jail“: druhý život Lavinie po smrti
Další větev mýtu je, že její duch dodnes straší v charlestonském Old City Jail, kde byla dlouho vězněna. Tyhle příběhy jsou v Charlestonu extrémně živé – a město má atmosféru, která tomu nahrává.
Jenže i když legenda praví, že zde straší její duch, ve skutečnosti nebyla pohřbena na vězeňském hřbitově, ale skončila jinde, v chudinském pohřebišti, které bylo později zastavěno. Ale to už by nebylo pro legendu tak lákavé.
Co zbyde, když si odmyslíme legendu?
Zbyde nám příběh ženy, která se narodila zhruba na konci 18. století a zemřela roku 1820, protože byla spolu s manželem odsouzena za těžkou loupež.
Zbyde nám obraz oblasti kolem Charlestonu, kde se na cestách přepadávalo, kde se potkávali cestující, zločinci a někdy i špatná náhoda. A zbyde taky otázka, která je vlastně nejzajímavější:
Proč právě Lavinia? Proč ne desítky jiných lidí odsouzených za podobné zločiny?
V jejím případě se sešlo několik okolností, které přispěly k vytvoření legendy. V první řadě šlo o ženu a ženská násilná kriminalita se v lidové představě ráda měnila v „čarodějnictví“. Současně šlo i o „vhodné“ prostředí - atraktivní Charleston, staré vězení, „mile houses“. K tomu stačilo přidat i prostředí, v němž se Lavinie pohybovala a trochu ho obohatit - hosté, past, propadlo, sklep, ticho. A když se tohle všechno propojilo, vzniknul atraktivní a uvěřitelný příběh, jeden z těch, které lidé milovali.
Faktem zůstává, že Lavinia Fisher skutečně existovala, vlastnila hostinec a opravdu byla odsouzena k trestu smrti. Souzena však nebyla za vraždy, ale přepadení. Sériovou vražedkyni z ní udělala až pozdější legenda.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/prvni-americke-seriova-vrazedkyne-lavinia-fisher-mela-likvidovat-cestujici-v-hostinci-davali-jim-oleandrovy-caj_360989.html
https://ghostcitytours.com/charleston/lavinia-fisher/
https://styleblueprint.com/everyday/lavinia-fisher-first-female-serial-killer/
https://charlestonterrors.com/lavinia-fisher-the-first-female-us-serial-killer/
https://www.legendsofamerica.com/sc-laviniafisher/
https://www.historicalcrimedetective.com/charlestons-most-inhospitable-hosts-the-story-of-john-and-lavinia-fisher/
https://chstoday.6amcity.com/lavinia-fisher-charleston-sc
