Článek
V noci z 29. na 30. června 1860 se v jednom venkovském domě ve Wiltshiru stalo něco, co se do tehdejší Anglie nehodilo. Ne do světa, který si zakládal na rodinné úctě, na pevném řádu, na tom, že „slušní lidé“ mají věci pod kontrolou. Z dětského pokoje zmizel téměř čtyřletý chlapec Francis Saville Kent. Ráno ho našli mrtvého – podříznuté hrdlo, bodné rány, tělo schované v latríně na pozemku domu.
A pak přišla druhá věc, která byla pro veřejnost skoro ještě těžší než samotná vražda: podezření, že vrahem je „dítě z dobré rodiny“. Šestnáctiletá nevlastní sestra. Constance Emily Kent.
Tenhle případ se dnes připomíná jako jedna z nejznámějších viktoriánských vražd. Nejen kvůli brutalitě a záhadě, ale i kvůli tomu, jak na něm jde vidět střet tehdejší morálky, rodinných tajemství, rodící se kriminalistiky a médií hladových po senzaci. A také proto, že ani po přiznání – které přišlo až po pěti letech – nezmizely pochybnosti úplně.
Portrét Constance Kent
Road Hill House: dům, kde žila rozdělená rodina
Místem činu byl Road Hill House v obci Rode (tehdy psáno „Road“) ve Wiltshiru. V domě žil Samuel Saville Kent, inspektor továren pro britské ministerstvo vnitra, s druhou manželkou a početným osazenstvem: dětmi z prvního i druhého manželství, služebnictvem, chůvami.
Už to samo o sobě vytvářelo třecí plochy. Děti z prvního manželství přišly o matku roku 1852; otec se později znovu oženil. Constance, narozena 6. února 1844 v Sidmouthu v Devonu, byla jedním z dětí z prvního manželství. V domě tedy existovaly dvě „rodinné větve“ – starší děti a nová rodina s mladšími sourozenci.
Tahle struktura je pro pochopení případu klíčová, protože drtivá většina vysvětlování motivu se točí kolem napětí uvnitř domácnosti: žárlivosti, pocitu odstrčení, odporu k maceše, rozhořčení vůči otci. Spoustu detailů o tom „kdo koho nenáviděl a jak moc“ však známe pouze z nepřímých výpovědí a pozdějších interpretací.
Noc, kdy zmizel malý Francis
V noci z 29.na 30. června 1860 Francis Saville Kent zmizel z dětského pokoje. Nešlo o dítě ztracené v lese, ale o dítě vytažené z postele v zamčeném domě. Ráno se rozběhlo pátrání. Nakonec bylo tělo nalezeno v latríně na pozemku. Bylo stále v noční košilce, zabalené v dece; mělo bodné rány na hrudi a rukou a hrdlo proříznuté tak hluboko, že se dobové zprávy blíží popisu dekapitace (oddělení hlavy od těla).
Viktoriánská veřejnost milovala představu, že zločin přichází zvenčí: od tuláků, kriminálníků, „nižších vrstev“. Jenže tady všechno směřovalo dovnitř domu. A to bylo děsivé.
První podezření: služebnictvo a chůva
Jak to v podobných případech bývalo, první na ráně bylo služebnictvo. Podle dostupných shrnutí byla zpočátku zadržena chůva Elizabeth Gough, ale později byla propuštěna. V té době se vyšetřování často opíralo o intuici, společenské předsudky a schopnost „rozbít“ výpověď. Pevná forenzní věda byla v plenkách.
A právě v tomhle okamžiku se do případu vložil Scotland Yard.
Jack Whicher: detektiv, který ukázal prstem nahoru – a byl za to zničen
Případ dostal detektiv-inspektor Jack Whicher ze Scotland Yardu. Dnes je známý hlavně díky tomu, že byl jedním z prvních „moderních“ detektivů a že Road Hill House se stal jeho největší profesní katastrofou i paradoxním triumfem.
Whicher se postupně odchýlil od jednoduché linky „vrah je služebná“ a začal podezírat Constance Kent. Bylo jí 16. Podezření na mladou dívku z rodiny vyšších vrstev byla společenská bomba.
V červenci 1860 Whicher Constance zatkl. Jenže přímé důkazy proti ní tehdy nebyly dostatečné. Existovaly domněnky o motivu, určité indicie a Whicherova logika, ale ne pevný řetěz důkazů, který by ve veřejném prostoru obstál. Některé pozdější místní shrnující texty to popisují velmi tvrdě: že proti ní „nebyl ani kousek důkazu“ – což sice může být pouhá rétorika, ale vystihuje podstatu: případ se rozpadl na tom, že to byla spíš konstrukce než prokázání.
Constance byla propuštěna. A Whicherova reputace šla ke dnu.
Tady se rodí jeden z velkých paradoxů celého příběhu: Whicher byl veřejně zesměšněn jako detektiv, který si „vymýšlí romány“, a zároveň byl později vnímán jako člověk, který měl od začátku pravdu – protože Constance se o pět let později přiznala.
Detektiv Jack Whicher
Pět let ticha: co dělá s člověkem nevyřešená vražda v rodině
Mezi roky 1860 a 1865 se případ táhl jako stín. Veřejnost spekulovala, tisk měl žně a uvnitř rodiny muselo být dusno, které se dnes už jen těžko rekonstruuje. Dům, kde byl zavražděn malý syn, kde se podezíraly děti, kde selhaly autority – to není prostředí, ve kterém se dá „normálně žít“.
A pak, na jaře 1865, přišlo něco, co dalo případu konečně jasný směr: Constance se přiznala.
Přiznání: Arthur Wagner a otázka zpovědního tajemství
Constance učinila doznání anglo-katolickému duchovnímu Arthuru Wagnerovi. Podle dobových i pozdějších popisů prohlásila, že se chce vzdát spravedlnosti a dát se soudit. Wagner jí s tím měl pomoci – doprovodil ji k tomu, aby se sama přihlásila úřadům.
Podle některých zpráv Wagner později vypovídal před magistrátem o tom, že se mu Constance přiznala, ale zároveň odmítl říct víc s odkazem na zpovědní tajemství.
A právě to rozpoutalo širší debatu o tom, jak (ne)existuje privilegium zpovědního tajemství v anglickém právu. V přehledech případu se uvádí, že kauza vedla k výrazným prohlášením, že v Anglii a Walesu už neexistuje žádné staré privilegium kněz–kajícník, které by automaticky chránilo obsah takové zpovědi.
Co Constance vlastně řekla: rekonstrukce podle jejího doznání
Základní „scénář“ činu známe především z toho, co Constance uvedla po přiznání.
Počkala, až dům usne, otevřela okenice a okno v salonu, vzala Francise z postele, zabalila ho do deky, vyšla z domu a zabila ho v latríně břitvou, kterou měla ukrást otci. Předem si tam měla schovat zápalky, aby měla světlo. Tělo pak zanechala ukryté v prostoru latríny.
Tohle přiznání působí děsivě chladně – jako plán, ne jako nečekaný výbuch afektu. A právě to je jeden z důvodů, proč i tehdy existovali lidé, kteří nevěřili, že šestnáctiletá dívka tohle udělala sama.
Soud 1865: vina postavená na přiznání
Constance byla stíhána a souzena v roce 1865, pět let po vraždě. V přehledech se opakuje, že klíčovým pilířem bylo její vlastní doznání.
Byla odsouzena k trestu smrti, který byl ale následně změněn na doživotí. Pochybnosti kolem celého případu ale neustaly. Ať už bylo její přiznání pravdivé, nebo z nějakého důvodu smyšlené, bylo to to jediné, co spravedlnost měla. Žádné fyzické důkazy nebo svědci, kteří by ji viděli, nebyli.
Proč se lidem nechtělo věřit: společenská představa „kdo je vrah“
Pro mnoho lidí by bylo její přiznání konečné. Jenže viktoriánská Anglie byla posedlá třídou, pohlavím a představou „přirozené ženskosti“. Dívka z dobré rodiny měla být křehká, cudná, ovladatelná. Vražda tříletého dítěte břitvou v latríně? To bylo absolutně nemyslitelné.
Proto byla veřejná reakce tak vyhrocená už v roce 1860, když Whicher ukázal na Constance. A proto i po roce 1865 existovala velká část veřejnosti, která hledala „skutečného“ vraha někde jinde.
Alternativní teorie: otec, bratr, spoluvina
Už v době přiznání se rozjely spekulace, že Constance jen kryje někoho dalšího. Některé dobové drby mířily dokonce na otce.
Moderní popularizace případu často zmiňuje hypotézu, že pokud Constance nekecala úplně, mohla přesto chránit svého bratra Williama Saville-Kenta, s nímž si měla být blízká. Tuhle možnost rozebírá například Kate Summerscale ve své knize o případu (v dostupných shrnutích se objevuje závěr, že pokud přiznání nebylo zcela pravdivé, pak spíše kryla bratra než otce). Všechno to jsou však jen možné interpretace.
Trest a propuštění: dvacet let vězení a život pod jiným jménem
Constance si nakonec odseděla zhruba dvacet let. V roce 1885 byla propuštěna (věk kolem 41 let). V některých zdrojích se zmiňuje, že žádala o propuštění opakovaně a prošla několika věznicemi.
Po propuštění změnila identitu: používala jméno Ruth Emilie Kaye a odjela do Austrálie. V pozdějším životě pracovala jako zdravotní sestra; zdroje uvádějí, že se stala i matrónou domova pro sestry v East Maitland (New South Wales).
Zemřela 10. dubna 1944 ve Strathfieldu v Novém Jižním Walesu – dožila se sta let.
Mladá dívka, která vešla do dějin jako vražedkyně dítěte, dožila v tichu a anonymitě jako zdravotnice na druhém konci světa. A dodnes si nemůžeme být skutečně jisti, zda brutální vraždu skutečně spáchala a pokud ano, zda byla sama, nebo spolupracovala ještě s někým jiným.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://archive.vanityfair.com/article/1926/2/the-story-of-constance-kent
https://www.strathfield.nsw.gov.au/Council/Local-Studies-Blog/The-Curious-Case-of-Constance-Kent
https://allthatsinteresting.com/constance-kent
https://dictionaryofsydney.org/blog/constance_kent_the_murderess
https://trove.nla.gov.au/newspaper/article/3969638
