Hlavní obsah

Sušická bestie Marie Fikáčková. Zdravotní sestra, která nesnesla dětský pláč, a tak vraždila.

Foto: Tomi Forik, AI, ChatGPT

Měla chránit ty nejzranitelnější. Místo toho se stala jejich ohrožením. Případ zdravotní sestry Marie Fikáčkové z roku 1960 patří k nejtemnějším kapitolám československé kriminalistiky.

Článek

Sušice, únor 1960. Malé město na Šumavě, nemocnice, oddělení porodnice. Prostředí, které si člověk automaticky spojuje s novým životem, s radostí rodičů, ale i bolestmi právě rodících maminek a nakonec úlevy, že vše je v pořádku a miminko je zdravé. Jenže právě tady, na novorozeneckém a porodním oddělení tehdejší okresní nemocnice, došlo k něčemu, co se do československé kriminalistiky zapsalo tak silně, že se o tom mluví i o desítky let později.

Zdravotní sestra Marie Fikáčková

Narodila se 9. září 1936 v Sušici, za svobodna se uvádí jako Schmiedlová. O Marii Fikáčkové jako člověku se dochovalo překvapivě málo jistých informací. Většina toho, co se dnes opakuje, pochází z pozdějších článků, vzpomínek a často i z bulvárnějších zdrojů. Popisovaná bývá jako spíše nenápadná, tichá žena, která nijak nevyčnívala ani mezi kolegy. Některé texty ji líčí jako uzavřenou, hůře navazující vztahy, jiné naopak tvrdí, že na první pohled působila úplně normálně, byla přátelská a pracovitá. Někdy byla dokonce označována za jednu z nejlepších sester.

Objevují se však i zmínky o tom, že práce na novorozeneckém oddělení ji postupně vyčerpávala a že si nedokázala vytvořit k dětem vztah, který by odpovídal její profesi. Fikáčková měla jako spouštěč svých činů uvádět pláč dětí a vlastní vztek nebo přetížení. Ostatně, jak sama uvedla, její přechod z dětského na novorozenecké oddělení v roce 1957 nebyl dobrovolný, respektive souhlasila s ním jen kvůli tomu, že měl být dočasný. Několikrát pak žádala o přeřazení. Nikdy však nezmínila, že v ní pláč dětí vyvolává takový vztek.

ČT24 to rámuje právě tímto směrem – že dětský pláč u ní vyvolával agresi, a případ vyšel najevo díky pitvám. A co se tedy vlastně stalo?

Těžké poranění mozku, zlomeniny rukou, smrt

Novorozeneckým oddělením se nesl křik a pláč malých dětí. Ale dva hlásky chyběly. Patřily dvěma holčičkám, které už nemohly dávat najevo, že přišly na tento svět a potřebují péči. Náhle a nečekaně zemřely. I když je to smutné, něco takového se stát může. Ale jak už to bývá, bylo potřeba zjistit důvod, a tak se obě ocitly na stole patologa.

Ten svoji práci odváděl dobře a rozhodně neměl v úmyslu pitvy odbýt. Jaké však bylo jeho překvapení, když během pitvy zjistil, že obě holčičky mají těžké zranění mozku a jedna z nich má dokonce zlomeniny rukou. Novorozenec v porodnici prostě nemůže „spadnout blbě“, nemůže si „někde nabít hlavu“, pokud s ním někdo nezachází hrubě nebo se nestane neštěstí, které by si personál všiml. Pro patologa to bylo jednoznačné - holčičky někdo vystavil hrubému násilí. A on nebyl člověk, který by nad tím mávnul rukou a zametl to pod koberec. Naopak, nenechal to být.

Zjistilo se, že obě holčičky zemřely během služby Marie Fikáčkové v průběhu 23. února 1960. Následovalo vyšetřování, na jehož konci policie (tehdy Veřejná bezpečnost) Marii Fikáčkovou zatkla přímo na porodním oddělení sušické nemocnice. Psal se 27. únor a pro Marii byla její práce zdravotní sestry u konce.

Při výslechu uvedla, že první holčička příliš křičela a samotná Fikáčková byla ve stresu z toho, že má na starosti příliš mnoho novorozeňat. A nechtěla už další. Když se holčička nechtěla utišit, tak jí silně zmáčkla hlavičku. Že má holčička problémy, oznámila lékařům až s odstupem času. A i když se ji snažili zachránit, holčička bohužel zemřela.

U druhé holčičky se uvádí kromě reakce na pláč i motiv pomsty. Jednalo se totiž o dítě dcery pana Rybáčka, který byl správcem objektu, v němž rodina Fikáčkové bydlela. A vzájemné vztahy nebyly zrovna bezkonfliktní, protože jak pan Rybáček u soudu vzpomínal, mívali Schmiedlovi problémy s placením nájmu. A Fikáčková jako dítě těmto konfliktům přihlížela. Když se jí tak dostalo do péče dítě Rybáčkovy dcery, rozhodla se podle svých slov pomstít.

Přesný počet obětí není znám

Po důkladném vyšetřování stanula Marie Fikáčková před soudem. Ten ji odsoudil za vraždy dvou novorozenců, ale také za dvě ublížení na zdraví (dva případy, kdy děti přežily její agresivní reakci na pláč).

V některých zdrojích se uvádí, že se Marie měla sama přiznat k tomu, že dětí zabila nejméně deset, možná víc. Některé články pracují s možností, že obětí mohlo být i násobně víc, než k čemu se sama přiznala. Může to být pravda, ale bez důkazů jsou to jenom odhady.

Je tak děsivé, že kdyby nebylo svědomitého patologa, který pitvy neodbyl s tím, že komplikace se u novorozenců zkrátka objevují, mohla Marie Fikáčková řádit dál.

Proces proběhl ve stejném roce a konečný rozsudek padl v říjnu. A byl tvrdý - Marie, které tehdy bylo pouhých 24 let, byla odsouzena k trestu smrti. Žádala prezidenta o milost, ale neuspěla. Zemřela následujícího roku 13. dubna v Praze. Byla popravena oběšením v pankrácké věznici. Mladá žena, která měla ještě celý život před sebou.

Varování do budoucna

Dětský pláč není nic příjemného, i když se o něm často mluví jako o něčem „přirozeném“. Ve skutečnosti je dost pronikavý a dokáže člověka rychle rozhodit. Není to náhoda – má upoutat pozornost, donutit dospělého reagovat. U většiny lidí to funguje tak, jak má: vezmete plačící dítě do náruče, snažíte se ho utišit, hledáte, co mu chybí. Jenže když ten pláč trvá dlouho, opakuje se a člověk je unavený nebo ve stresu, začne působit jinak. Místo soucitu se může objevit podráždění, nervozita, někdy i vztek a agrese. To není nic výjimečného, spíš nepříjemná součást toho, jak jsme nastavení. Rozdíl je v tom, že většina lidí tenhle moment zvládne – nějak ho „překlopí“, odejde, nadechne se, požádá o pomoc. Jenže někdo to nezvládne. A právě tady se ukazuje, jak tenká může být hranice mezi běžnou reakcí a situací, kdy to právě nezvládne.

Případ Marie Fikáčkové je jakýmsi zdviženým ukazováčkem jako varováním. Bylo potřeba si přiznat, že v prostředí, kde je vysoká míra stresu a zároveň nízká kontrola, může vzniknout prostor i pro takovou katastrofu, kterou by nikdo nečekal. A také to byla ukázka toho, že některé zločiny mohou být odhaleny pečlivou prací a pozorností, jako tomu bylo v případě místního patologa.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/55-let-od-popravy-marie-fikackove.A160404_123116_domaci_cen

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/proc-fikackova-vrazdila-novorozence-a-proc-si-toho-nikdo-nevsiml-286305

https://klatovsky.denik.cz/krimi/klatovy-marie-vrazda-fikackova-susice-nemocnice-pribehy-zla-poprava.html

https://kriminalistika.eu/muzeumzla/fikackova/fikackova.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz