267 mrtvých u Přerova. Při masakru na Švédských šancích postříleli vojáci zejména ženy a děti

Konec války neprovázely jen oslavy, vlajky v ulicích, úleva a radost všech, ať už vojáků, nebo civilistů. Papír se podepsal, oficiálně byl konec, ale pro řadu lidí to neskončilo. Pro některé to znamenalo období smutku, neboť měli čas myslet na to, že přišli o své blízké, někteří dokonce o celé rodiny. Pro jiné to znamenalo vyrovnat se s pocity frustrace a nenávisti. Někdo to zvládnul, popř. si své pocity nesl uzavřené v sobě samém. Jiní se rozhodli dát svému hněvu průchod. A když se naskytla příležitost, neváhali jí využít. Bohužel, často se staly terčem tohoto hněvu lidé, kteří za to nemohli.

Masakr na Švédských šancích je jedním z nejdrsnějších příkladů: v noci z 18. na 19. června 1945 bylo u Přerova zastřeleno 267 civilistů – 120 žen, 72 mužů a 75 dětí včetně kojenců. Nešlo o žádnou přestřelku, žádný náhodný incident. Na Švédských šancích se rozhodovalo, nařizovalo, kopalo, svlékalo, střílelo, doráželo, okrádalo. Času bylo dost, noc byla dlouhá. A právě to je na celé události nejděsivější: že se to dalo zastavit – a přesto se pokračovalo.

Oběti byly převážně karpatští Němci ze Slovenska a spolu s nimi také slovenští Maďaři a několik Slováků. Nešlo tedy o „sudetské Němce“ z českého pohraničí, jak se někdy nepřesně říká, ale o lidi ze slovenských měst a obcí – často se uvádí například Dobšiná, Kežmarok, Gelnica, Mlynica a Janova Lehota.

Proč byli zrovna oni v červnu 1945 u Přerova? Příčina je v posledním roce války. Když se fronta přiblížila k Slovensku a situace se začala hroutit, část německého obyvatelstva ze Slovenska byla v roce 1944 evakuována – někteří dobrovolně, jiní pod tlakem – směrem na západ. Po skončení války se pak mnozí snažili vrátit „domů“, tedy zpět na Slovensko. A právě jedna taková skupina jela vlakem přes Moravu.

Z našeho dnešního pohledu je to nepochopitelné. Je však potřeba se na tehdejší dění podívat očima člověka, který prožil válku a nyní prožívá atmosféru června 1945. Válka skončila teprve pár týdnů předtím. Lidé měli v hlavě čerstvé obrazy okupace, popravy, koncentrační tábory, Lidice, Ležáky. Mnoho rodin někoho ztratilo. Spousta věcí nebyla dořešená. Stát se teprve skládal dohromady, bezpečnostní aparát byl v pohybu, pravomoci se překrývaly a často rozhodovala síla, ne právo.

Do toho přicházelo téma Němců: kolektivní vina, odsun, tresty, „spravedlnost“. V některých místech to znamenalo organizované kroky, jinde lynče, výstřelky, excesy. A někde – jako u Přerova – masovou vraždu. Pochopení tehdejší doby a celkového kontextu však neznamená omluvu pro čin, který se stal. Švédské šance jsou případ, kde se ze „spravedlivého hněvu“ stal zločin, a z „kontroly“ poprava.

Dne 18. června 1945 přijel do Přerova vlak s civilisty, kteří se vraceli na Slovensko. Ve stejnou dobu se na nádraží pohybovali vojáci 17. pěšího pluku (často se uvádí souvislost s posádkou v Petržalce) a mezi nimi důstojníci, kteří do příběhu vstoupí jako hlavní postavy: poručík Karol Pazúr a také osvětový důstojník Bedřich Smetana.

Dnes se můžeme jen dohadovat, co k tomu poručíka Pazúra vedlo a zda v tom byl ještě někdo další, ale většina zdrojů se shoduje v tom, co poručík spustil: po zjištění, že ve vlaku jsou Němci, začal tvrdit, že jde o příslušníky SS, gestapáky nebo válečné zločince, které je třeba zadržet.

Ta věta – „jsou tam esesáci“ – byla jako zápalka v suchém lese. V červnu 1945 měla sílu okamžitého rozsudku, protože kdo by se chtěl zastávat „esesáků“? Jenže obvinění byla jedna věc a realita druhá. Z dostupných popisů vyplývá, že šlo o civilní skupinu, v níž dokonce převažovaly ženy a děti.

Přesto byli lidé vyvedeni z vagonů a postaveni pod ozbrojený dohled. Jak je možné, že nikdo nepochyboval o pravdivosti Pazúrova tvrzení, když před muškami svých zbraní měli ženy a děti?

Švédské šance jsou návrší nedaleko Přerova. Dnes je to místo, kam se dá dojít, stojí tam památník, kříž, okolo pole a stromy. V roce 1945 to byl kus krajiny, který byl vhodný pro jednu věc: byl stranou, nebylo tam moc svědků, a zároveň nebyl tak daleko, aby se logistika zadržených rozpadla.

Podle popisů se lidé – stále v představě, že jde pouze o prověřování – nechali odvést. Někdo měl kufr, někdo peřinu, někdo dítě. Jakmile se ale dostali na kopec, začalo být jasné, že to není běžný „poválečný pořádek“. Protože místo výslechu přišel příkaz: kopat jámu.

Hromadný hrob nevznikne v afektu. Hromadný hrob je plán. Je tedy nad slunce jasné, že se nejednalo o náhlé pomatení smyslů, o nešťastný incident, který vyústil v nechtěný masakr. Šlo o předem promyšlený postup.

Zdroje popisují, že Pazúr ještě toho dne zajistil, aby v nedalekých Lověšicích (dnes část Přerova) místní národní výbor poskytl muže na kopání. Často se uvádí, že kopalo 27 mužů, kteří pracovali do noci. Rozměr jámy byl velký přibližně 17 × 2 × 2 metry.

Sedmnáct metrů. To je délka autobusu „s kloubem“. Dva metry hloubka, aby nebylo vidět. Když někdo kope takovou jámu, ví velmi dobře, co dělá. A kdo to nařizuje, ví ještě víc.

Průběh masakru se v základních bodech shoduje v řadě popisů: lidé byli shromážděni poblíž jámy, museli se svléknout a pak byli po skupinách (nebo postupně) přiváděni na okraj a stříleni.

V některých výpovědích a shrnutích se objevuje i detail, že raněné Pazúr ještě dorážel pistolí. Z hlediska holé statistiky je výsledek známý: 267 mrtvých, z toho 120 žen, 75 dětí (včetně kojenců) a 72 mužů.

Po masakru se neřešilo jen „zamlčení“. Řešilo se i to, co po obětech zůstalo. Z řady popisů totiž vyplývá, že majetek mrtvých byl rozkraden. Už tak děsivá a zavrženíhodná událost nabrala ještě jiný směr. Už nešlo jen o zločin ze zvrácené pomsty, ale i o chladnokrevnou loupež. Povraždění civilistů se stalo pro některé i zdrojem zisku. Něco takového už nelze pochopit ani s přihlédnutím ke kontextu doby. Okrást povražděné dokáže jen velmi pokleslý člověk.

„Jak mohli vojáci střílet do dětí?“ To je otázka, kterou si klade každý normální člověk – protože normální člověk v sobě hledá hranici, za kterou se nejde.

Jenže autorita a dav umí tuto hranici posunout.

Pro tohle vraždění neexistuje žádná omluva. Ale podobnou souhru faktorů známe i řady psychologických experimentů a bohužel se potvrzuje, že tento mechanismus - autorita, strach, dav - funguje bez ohledu na svědomí a morálku jedinců.

Tak obrovská věc se nedala úplně zamést pod koberec – i když snaha byla. Postupně proběhlo vyšetřování a v roce 1947 se objevily důležité kroky kolem exhumace.

S exhumací a následným zacházením s ostatky je spojen jeden z nejabsurdnějších detailů celého příběhu: ostatky žen a dětí byly zpopelněny a dlouho nebylo jasné, kde přesně jejich popel skončil. Město Olomouc později shrnulo, že František Hýbl dohledal, že popel žen a dětí z října 1947 byl uložen do konkrétního hrobu na olomouckém hřbitově v Neředíně – a díky tomu se po desetiletích podařilo jejich ostatky dohledat a pietně řešit.

Tenhle motiv „rozptýlených ostatků“ je skoro až symbolický: jako by se ani po smrti nevědělo, co s nimi. Jako by se společnost bála udělat jednoduchý akt – přiznat, že se stalo něco odporného, a položit k tomu květinu bez dalších výmluv.

Karol Pazúr byl po válce souzen. Často se uvádí, že v roce 1947 dostal 7,5 roku vězení, a po odvolání prokurátora byl v roce 1949 trest zvýšen na 20 let. Za tak ohavný zločin asi neexistuje dostatečně tvrdý trest, ale Pazúr si nakonec neodpykal ani těch 20 let.

Podle České televize (ČT24) mu prezident Klement Gottwald totiž trest později snížil a v roce 1951 rozhodl dokonce o jeho propuštění na amnestii. A tím to nekončí – ČT24 dál uvádí, že se Pazúr poté stal funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a také agentem StB. Křiklavý případ „poválečné“ ironie. Člověk spojený s masovou vraždou civilistů se po pár letech ocitne v prostředí, které pracuje s morální autoritou „antifašismu“. Pro oběti a jejich rodiny to byl výsměch.

U masakru se běžně uvádí vedle Pazúra také Bedřich Smetana. Přesné právní dořešení Smetanovy role je popisováno různě; ČT24 například uvádí, že byl souzen v souvislosti s jinými vraždami na Slovensku a po rozsudku byl osvobozen a uprchl do zahraničí.

Švédské šance nejsou ale příběh jednoho démona. Jsou příběhem skupiny lidí v konkrétní době, kdy se zločin stal přijatelným. Pazúr a Smetana byli strůjci, ale bez pomoci dalších by nejspíš k tak otřesnému zločinu nedošlo.

Když se po roce 1948 upevnil komunistický režim, Švédské šance se staly nepohodlným tématem. Jednak proto, že pachatelé byli z armádního prostředí, jednak proto, že Pazúr měl vazby na struktury, které nový režim uměl chránit. Příběh tak existoval, ale žil hlavně v regionální paměti, ne v učebnicích.

O to důležitější byla práce lidí, kteří to po letech znovu otevřeli. Opakovaně se zmiňuje historik František Hýbl, který se případem dlouhodobě zabýval a sháněl dokumenty i svědectví. Když pak v roce 2016 došlo k dohledání a převezení části ostatků (zejména žen a dětí) a k pokusu uložit oběti důstojně pohromadě, byla to i symbolická „náprava“ starého dluhu.

Čas už nikdo nevrátí a život obětem už vůbec ne. Pokud si však dokážeme přiznat, že i naši lidé se v některých případech chovali bezohledně a zločinně, pak se možná dokážeme podobného případu vyvarovat v budoucnu. Protože mechanismus celého případu je bohužel velmi snadno opakovatelný.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-z-domova/rozkaz-k-povalecnemu-povrazdeni-195-zen-a-deti-dal-general-ludvik-svoboda-tvrdi_1610270600_kra

https://www.olomouc.eu/media/tiskove-zpravy/20306?srsltid=AfmBOooBx4zTlgpDwsgcmhTEs9fq1l-Io75c9hCh2jFCBsn2Y9_N_nQQ

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/povalecny-masakr-ve-svedskych-sancich-ostatky-200-obeti-prevezli-do-prerova-109022

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/dustojnik-pazur-chtel-dokazat-ze-je-zaryty-nepritel-nemcu-u-prerova-nechal-postrilet-muze-deti-i-zen-48714

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/prostrileny-kriz-u-prerova-pripomina-povalecny-masakr-karpatskych-nemcu-78205

https://www.prerov.eu/cs/o-prerove/zajimavosti-a-pamatky/tragedie-na-svedskych-sancich

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1021224614-masakr-na-svedskych-sancich/

https://hlidacipes.org/masakr-na-svedskych-sancich-horsi-nez-lidice-pri-psani-jsem-zhubl-15-kilo-vzpomina-historik/