Článek
Ve Wahlenu, do svahu zakousnutý, stojí novotou vonící útulný dům Altmessnerhof. Dole žije domácí rodina, dvě patra nad sebou pronajímá hostům, aby aspoň na pár dní/nocí zklidnili svůj životaběh a okusili tu tak jeho tak trochu jiný rytmus i hodnoty.
Na dveřích na obrázku kokrhá červený kohout na žlutém pozadí, symbol sdružení Roter Hahn, sdružující 1645 jihotyrolských farem nabízejících ubytování podle vysokých standardů. „Buďte tu jako doma,“ usmívají se Marlene a Toni Lanzovi. Ve společné jídelně s kuchyňkou pak ukazují fotografii celého svahu až ke v půlce dubna stále ještě sněžným polím, kde mizí stromy. Probírají dům po domu, žije v nich už po generace rozesetá celá rodina, však pán domu pochází z devíti sourozenců. Ale jeho žena pochází ze sousedního údolí Val Gardena a mluví také ladínsky, jazykem zdejších horalů.
Dříve bydleli blíže centra obce vedle kostelní věže, odtud i název usedlosti – starého kostelníka… Teď tam roste stavba domu s 19 apartmány. „Bude to drahé, až moc komfortní, místní na ně nemají. Raději bych viděl byty pro ně,“ zavrčí Toni. Vlastní dům dostavěl před třemi lety. „Podlahy jsou ze dřeva z našeho lesa. Sám jsem je opracoval a dovezl,“ ukazuje a pohladí rukou mohutný stůl. Podle pravidel Roter Hahnu nabízejí pět apartmánů, všechny v moderním a úsporném designu, dřevěný interiér doplňují jen skleněná okna, osvětlení a přepážky v koupelnách. „V létě míváme plno, jezdí k nám často stejní hosté, kteří si to tady oblíbili. Pokud mají podobně staré děti jako my, nemůžeme se nikdy rozloučit,“ vypráví Marlene. Z apartmánů pochází jen menší část jejich živobytí.
Tou hlavní zůstává hospodářství. V sousední budově mají ustájeno devětadvacet krav, šest koní, sedm koz, spousta slepic a kuřat, mnoho koček. „Tahle tři telata přišla na svět včera. Kluci půjdou hned pryč k bráchovi, holky si necháme déle,“ prozrazuje Toni věčný koloběh. Každé ráno před sedmou si třeba přijedou mlékaři až pro šest set litrů čerstvé bílé životadárné tekutiny. Koně zapřahá do vozu nebo do saní pro návštěvy a přátele. Ale nad výnosy jen mávne rukou. „Víte, kolik stojí krmení, veterinář, nebo úprava kopyt?“ Stará se o louky, žena ještě zvládne i malou zahrádku.
Vstávají před šestou, okolo hospodářství se pohybují až do večera, často i v noci přijde Toni dohlédnout na zvířata. „Kdy jsme byli na dovolené? Před třemi lety? Asi na tři dny,“ pokývne hlavou. Nad otázkou, kolik dní strávila v letošní zimě na lyžích v nedalekých areálech na Kronplatzu nebo 3 Cime Dolomites, se paní Marlene jen omluvně usměje. „Ani jeden. Nemám čas. Starost o dům, o děti,“ pokrčí rameny a ukáže k policím s lahodnými domácími mošty, marmeládami a dalšími dobrotami. Stačí nesměle požádat a odpoledne upeče výtečný štrůdl.
Až je vám v tu chvíli tak trochu stydno… Přijedete sem, přes den si vyrážíte po radovánkách a doma se necháváte „obsakovat“. Jenže když se po ránu rozsvítí slunce, Toni zapřáhne dva mohutné koně pracovní odrůdy Norika a vyjede s vámi k Toblašskému jezeru, začínáte chápat. „Tady to mám nejraději,“ rozhlédne se po úchvatných panoramatech průsmyku pod 3 Cime směrem ke Cortině. Také místu krutých bojů v první světové válce, na jejichž památku zde zbyl až mýtický hřbitov.
Právě jsme míjeli lyžařskou Ski Nordic Arenu, kde se vždy v lednu ukáží esa světového poháru v čele s Johannesem Klaebem, později tam míří stovky milovníků běžeckého lyžování z celého světa na známý maraton a hlavně – skoro denně se tady prohánějí jeho tři děti. Ještě teď zbyly stopy po pečlivě vykrouhané stopě až do posledních dní zimy.
Povoz zastaví a v němém úžasu se jen všichni rozhlížíme kolem, zhluboka dýcháme a kocháme se.
Nechce se nám zpátky.
Natož domů…
