Facka v dole a lekce na celý život: Co mě naučili havíři kilometr pod zemí

„Ja sem haviř, a kdo je víc. Muj tata, bo ten je štajgr “ Tak zněl vtip, který v šedesátých a sedmdesátých letech krátkou ostravštinou zazníval městem, jemuž se pro množství vysokých pecí přezdívalo „ocelové srdce republiky“. Ocel potřebovala koksovatelné uhlí, takže vysoké pece hned vedle dolů měly svou ekonomickou logiku.

Štajgr, který měl být víc než „haviř“ byl vedoucí směny (předák). Pořekadlo naráželo na vysoké platy horníků. Z vlastní zkušenosti vím, že první výplaty poté, co jsem opustil Hornické učiliště v Havířově – Šumbarku jako nešikovný a nezkušený důlní zámečník, byly vyšší, než měli rodiče.

Jako čerstvě osmnáctiletý jsem poprvé sfáral a byl to zážitek. Těžní klec „padající dolů“ mi přišla jako strašně nebezpečná záležitost a jediné, co mě uklidňovalo, že pro všechno ostatní to byla denní rutina. Časem se z toho stala rutina i pro mě, byť stále šlo o zážitek, byť ne už tak intenzivní. Naočkován socialistickými řečmi o rekordech mě překvapilo, že na některých šichtách se spalo. A dobře, protože když zhruba kilometr v podzemí zhasnete, tak je totální tma. Místo lože sloužila deska zapřená o kolejnici a místo polštáře přilba. Na druhou stranu, když se makalo, tak se opravdu makalo. Tvrdě a nekompromisně. Nebylo čas na politikaření a kariérismus. Když jsem dostal facku od havíře, notnou chvíli mi zvonilo v uších. Ale zasloužil jsem si ji, postupoval jsem tak, že jsem ostatní mohl ohrozit. A tím to bylo vyřešeno.

Zato když jsem se od úřednické kariéristky o léta později v úplně jiné profesi dozvěděl, že „pan Pigula sice má výsledky, ale myslím, že není dostatečně zkušený“, nešlo o nic jiného než o kariéristické okopávaní kotníků. Nikdy jsem na kancelářsko-kareristické pletichaření nebyl, a dodnes mě nemile překvapuje a zaskakuje. Drsné chování chlapů pod zemí bylo pro mě životní lekcí, a facka od havíře mi ukázala cenu férovosti. Dodnes dlužím flašku chlapovi, který mi ji uštědřil. Jsou to už desítky let.

Ve sprchách si chlapi vzájemně myli záda, nebyl problém jich vidět několik, jak stojí v kruhu a mydlí hřbet jeden druhému. Pod slovem šatna si představte obrovskou halu, kde visely na hácích šaty, které jste si pomocí kladky spustili dolů. Nahotu a gender nikdo neřešil - v té době všichni věděli, jakého jsou pohlaví, a neidentifikovali se s předměty či zvířaty. Jako mladého kluka mě poprvé zaskočilo, když kolem houfu nahých špinavých chlapů mířících do sprch začala „šůrovat“ uklízečka.

Těžní klec vozící chlapy (od havířů, přes elektrikáře, zámečníky, střelmistry…) nahoru, je vlastně výtahem s omezenou kapacitou. Kdo dřív přijde, ten dřív jede, takže není divu, že dostat se k ní na konci šichty bylo pro mnohé chlapy prioritou. Proto se využívaly všechny způsoby, jak se ke kleci dostat mezi prvními. V úklonném důlním díle (představte si tunel jdoucí prudce nahoru) vedl běžící pás s vyrubanou horninou. Sednout na něj a vyvést se, bylo přísně zakázáno. Jenže kde není žalobce (a mezi chlapy s podzemí se nežalovalo), tam není soudce. Pokud předpisy porušovali všichni v partě a nic se nestalo… tak se nikdo nic nedozvěděl. Jet po páse bylo mnohem rychlejší než jít do kopce pěšky.

Výdělky byly v profesích pracujících pod zemí opravdu zaslouženě nadstandardní. Chlapi si uměli své peníze užít. Není proto divu, že v den výplaty část manželek a přítelkyň čekala na „své mužské“ před branou, aby dostala část peněz dříve, než chlapi zajdou výplatu oslavit. „Supi se slétli,“ okomentoval to tehdy jeden z těch, kteří vyfárali, umyli se, ale mourem „podmalovaných očních linek“ se zbavit nedokázali. Šlo vlastně o hru, protože každý z chlapů měl své „kapesné“ už dávno stranou.

Poslední sloj, v níž se rubalo koksovatelné černé uhlí, porub Natan, se zavřel. Chlapi v něm pracovali víc než kilometr pod zemí. Těžba černého uhlí tím u nás končí, byť 16 miliard tun ještě pod zemí zůstává. Jenže jeho těžba už se nevyplatí. Symbolický poslední vozík má vyjet na povrch 4. února. Celkově bylo v dole ČSM, kde Natan leží, do konce roku 2025 vytěženo 124 287 401 tun uhlí. Může to vypadat, jako špatná zpráva, protože z havíř se na „ajťáka“ nepřeškolí. Jenže jak ukazuje příklad z černé“ Ostravy, kde došlo k útlumu těžby už před léty, jde to. Ostrava vzkvétá a dokonce soutěžila s Plzní o titul Evropského hlavního města kultury.

Finální útlum těžby černého uhlí (hnědé uhlí se u nás v severních Čechách stále těží) znamená definitivní konec hned několika profesí. Nicméně takový je vývoj, milíře na dřevěné uhlí už u nás umí postavit taky jen parta nadšenců do historických technologií. Se zánikem hlubinného hornictví začnou zanikat znalosti chlapů, kteří pod zemí strávili desítky let.