Hloupěji už to nejde. Macinka chce ušetřit na dětech

„Ukážu vám, jak na lišejníky balit holky.“ To byla moje oblíbená úvodní hláška na terénních exkurzích zaměřených na lišejníky a kvalitu ovzduší o níž jsem věděl, že u středoškoláků vzbudí pozornost. Lišejníky najdete úplně všude, takže opravdu snadno se dá jen na několika běžných druzích předvést zajímavá znalost a vzbudit pozornost.

Do Krkonoš, které byly v sedmdesátých létech proslulé kyselými dešti a obrovskými plochami odumřelých smrků, se začaly vracet citlivější druhy. „Takhle se nadechnete,“ řekl jsem a demonstrativně nasál vzduch, „Rozhlédnete se a řeknete, že tady je zhruba 70 mikrogramů oxidu síry na metr krychlový vzduchu. A tady je živý důkaz, že nekecám.“ Vzápětí jsem z větvičky jsem sloupl kus mírně poškozené terčovky bublinaté (Hypogymnia physodes), což je jeden z velmi běžných druhů lišejníků.

Terčovka začíná se znečištěným ovzduším reagovat zhruba v rozmezí 50–100 µg SO₂/m³. O několik málo hodin později, ale o řadu kilometrů jinde, jsem sebral z větvičky stejný druh a účastníci výletu si je pod lupou mohli porovnat. Rozdíl v poškození byl evidentní. Sami pak už přišli na to, že dole v obci se topilo lecčím, včetně nekvalitního uhlí.

Lišejníky se dlouhodobě používají jako bioindikátory znečištění ovzduší, a byť na lišejníky pravděpodobně nikdo žádnou holku nesbalil, alespoň část z nich si vazbu – lišejníky – ovzduší - škodliviny zapamatovala. Když jsem během let vzdělávacích exkurzí náhodou našel provazovitý lišejník rodu Usnea, studenty jsem výkřikem téměř vyděsil. Měl jsem v ruce živoucí důkaz, že vzduch v Krkonoších se rapidně změnil k lepšímu.

Mohla by to být jen nedůležitá historka, navíc řadu let stará. Jenže díky mnohaleté praxi v oblasti ekologické výchovy vím, že ročně jen Střediskem ekologické výchovy a etiky Rýchory prošlo tisíce dětí a studentů. Lektoři, v terénu i učebnách, dělali práci, na kterou nebyl ve škole čas. Z některých absolventů pobytů v ekologických centrech se časem stávali vítězové biologických olympiád, vědci v přírodovědných oborech. Nebo jenom milovníci přírody. Ročně středisky sdruženými v síti Pavučina projde půl milionu dětí i dospělých. Zatímco prvoplánovým „ziskem“ je nenásilná forma znalostí (vzdělání), chtěným vedlejším efektem je budování vztahu k přírodě, tedy posilování emoční roviny.

Školy se do středisek každoročně vracely s novým ročníkem žáků a všichni byli spokojení. Ovšem s nástupem nové taktiky, kdy podle Petra Macinky měla téct na Ministerstvu životního prostředí zelená krev. Začalo to už příjezdem na hrad všestimetrovým pick-upu a pokračuje škrty v oblasti environmentálního vzdělávání. Šetření na vzdělání v jakékoli oblasti je hloupé, ale sáhnout do oblasti životního prostředí je rizikové. Petr Macinka, dočasně pověřený vedením Ministerstva životního prostředí, se nijak netají snahou odříznout ekocentra od peněz. Možná právě to je ono „pouštění žilou v níž proudí zelená krev“.

Brutální zanedbání vzdělávání v oblasti občanské výchovy ústí ve snadnou manipulovatelnost voličů, kteří netuší, co je demokracie a jaké výhody přináší. V oblasti environmentálního vzdělávání zatím není situace tak tragická právě díky ekocentrům a erudovaným lektorům, kteří často svou práci berou jako poslání. Zní to jako klišé, nicméně si ho mohu dovolit právě proto, že některé z nich znám osobně. Jmenovitě Jiří Kulich, zakladatel střediska SEVER, Aleš Kočí, vedoucí Střediska environmentální výchovy DIVIZNA nebo Hana Korvasová, metodička z brněnské Lipky.

Kroky Petra Macinky působí jako msta. Už nejde jen o divadelní představení v rámci souboje o křeslo ministra životního prostředí pro Filipa Turka, tento boj byl prohraný od samotného počátku. Nejde ani o předvedení nekompromisního postoje pro své voliče. Jde o naprosto nekompetentní krok, který uškodí úplně všem. Dokonce i Motoristům.

Protože i jejich voliči mají děti, které chodí do ekocenter či středisek volného času do přírodovědných kroužků. A Macinka se snaží jim ty kroužky co nejvíce zdražit.