Článek
Když se Hitler na konci třicátých let minulého století dral k moci, ignoroval ustanovení Versailleské smlouvy, intenzivně zbrojil a podněcoval nepokoje v česko-německém pohraničí, československé vládě bylo jasné, že se musí chystat na válku. Mimo jiné se to odrazilo v horečném stavění pohraničních opevnění.
Až v roce 1938 byl prostor u obce Hradčany vytypován jako tzv. Zastřené letiště. Ve stejném roce Hitler s spolu s představiteli Velké Británie, Francie a Itálie podepsal Mnichovskou dohodu, a dokonce už od roku 1937 měl vypracován vojenský plán Fall Grün napadení Československa. To vše ukazuje, že československé úřady nedokázaly navzdory kvalitním zpravodajským informacím reagovat dostatečně rychle. Dokonce ani pohraniční opevnění nebylo postaveno a vyzbrojeno včas, což se paradoxně posléze ukázalo jako výhoda. Němci ho nemohli v plné síle později využít.
Nejdříve starty na trávě
První vzletová dráha letiště Hradčany byla travnatá, což kladlo větší nároky na údržbu. Když se 10. října 1938 v Hradčanech objevili první příslušníci wehrmachtu, tak je jasné, komu bude nové letiště sloužit. Německým ozbrojeným silám.
„Než se začalo letiště u Mimoně používat pro seskoky, muselo být vyčištěno od vraků německých letadel. Ty přitom byly roztroušeny po celém letišti, které nebylo v provozu od konce války. Poškozená letadla odtáhli polopásovým tahačem mimo plochu a výsadkáři pak v husté rojnici prošli prostor sem a tam a sbírali střepiny a kousky plechu. Přesto i potom docházelo na Dakotách k defektům kol,“ píše David Jirásek v knize Historie českých speciálních sil.
Mezi odtaženými vraky byla například střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka a stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190 Würger (česky „ťuhýk“). Zničené stroje má na svědomí spojenecké bombardování, každý zlikvidovaný či jen poškozený stroj, který se pak nezapojí do bojů, se počítá.
Když už je letiště k dispozici, bylo by hřích ho nevyužít. I když se nejedná o nijak rozsáhlé a sofistikované zázemí, vzniká tady kluzáková a balonová letka československé armády. Později tady sídlilo velitelství 46. bombardovací letecké divize. Travnatá plocha byla v letech 1951-1954 přeměněna na betonovou, ovšem vojenská správa v oblasti se nesla přesně v duchu komunistické diktatury. Obec Hradčany přestala pro civilní obyvatelstvo existovat a na novém betonu začaly pod sovětskou správou přistával proslavené stíhačky Mig-15.
MIG-15, typ letounu, který sloužil i na letišti Hradčany. Teto konrétní stoj je dnes na letišti v Kbelích.
Dnešní betonové bunkry vznikly pod správou sovětské armády, která tady byla od srpna roku 1968 „dočasně“ dislokovaná. Navíc se Sověti stejného roku na Hradčanech účastnili vojenského cvičení, takže místní podmínky znali. Není divu, že se na tamním letišti skvěle usadili. Místo nebylo (vzhledem k případné letecké dopravě či pomoci) daleko od Prahy, a tedy centra dění, ale bylo dostatečně daleko a dost skryté na to, aby zde mohl probíhat výcvik v relativním klidu a utajení. Letiště disponovalo v dobách největšího leteckého obsazení velmi slušným leteckým arzenálem. Posuďte sami: 33 vrtulníků Mi-24 (v kódu NATO Hind) a 44 stíhaček Mig-21 (v kódu NATO Fishbed). Není divu, že tady bylo potřeba hnedněkolik palivových skladů (bunkrů) o kapacitě 200 000 litrů v každém z bunkrů.
Na 2 800 metrů dlouhé dráze už mohou přistát složitější stroje než kluzáky a dvouplošníky, kterým stačila tráva. Existovaly i skutečným přistáním nikdy nepotvrzené spekulace, že by dráha mohla sloužit i Buranovi, tedy jedinému sovětskému letuschopnému raketoplánu.
Cvičili tady Čechoslováci, nacisté, Sověti i Izraelci. Ti poslední tady prodělávali přísně tajný výcvik v rámci DI (Důvěrné Izrael). Československo od samotného vzniku státu Izrael podporovalo nejen zbraněmi, ale i zpravodajskými informacemi a výcvikem.
Letecký snímek letiště Hradčany z roku 1953
Židé z Hagany na československých padácích
Letiště Hradčany mělo ještě jeden mezinárodní přesah. „V červenci 1948 zahájilo 48 židovských dobrovolníků výcvik ve Výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem. Byl tvrdý, intenzivní a výcvik se zaměřoval na úderný a partyzánský boj a seskoky padákem,“ píše na svých stránkách Vojenský historický ústav.
Na příběhu malého letiště je krásně vidět průřez novodobými dějinami. Ruskem vyvolaná největší válka od 2. světové války oživuje úvahy o tom, že by se letiště mohlo vrátit ke svému vojenskému využití. Nezbývá než doufat, že aktuálně startující civilní ultralighty nevystřídají plně vyzbrojené vojenské bitevníky.
