James Bond v realitě: Heckler & Koch i Sověti vyvinuli podvodní pistoli

Zbraně pro střelbu pod vodou jsou spíš záležitostí Jamese Bonda a filmových thrillerů než skutečně masově nasazenou zbraní. To ovšem neznamená, že by se v naprosté tichosti nevyvíjely. Nejdále došla světoznámá německá firma Heckler & Koch. Její palné zbraně patří mezi absolutní světovou špičku. Ovšem je rozdíl mezi u speciálních sil oblíbenéh samopalu MP5, nebo extrémně utajované podvodní pistole P11. Když už je řeč o agentu 007, tak ten jipoužil v počítačové střílečce James Bond 007: Nightfire. Spatřit se dala i ve filmu Lara Croft: Kolébka života.

Jednotka speciálních sil vynořujících se zpod vodní hladiny se zbraněmi připravenými k výstřelu je oblíbenou scénou akčních trháků, kde kladnou roli mají hrát muži z SAS, SEALs nebo Delta Force. Jenže střílet pod vodou by z těchto zbraní (často jde o Heckler & Koch MP5, HK416 nebo M4A1) nemělo smysl. Přesto se o podvodních soubojích žabích mužů reálně uvažovalo a vyvíjely se zbraně, které jim měly pomoct zajistit vítězství. Ovšem pravdou je, že zatím nejlepší osobní zbraní vojenského potápěče je solidní nůž.

Pistole P11 je pětirannou zbraní, ovšem na rozdíl od revolveru nejsou střely v bubínku, ale v pěti napevno zabudovaných hlavních. Jde ošipky s wolframovým hrotem. V počítačové hře vystřeluje šipky se silným sedativem schopným uspat stráže, v reálu měla fungovat pod vodou. „Existence této zbraně byla pečlivě utajována až do konce 80. let,“ píše o ní Leigh Neville v knize Ruční zbraně jednotek speciálních sil 2001 – 2015.

Zbraň P11 byla vybavena střelami ráže 7,62×36 mm vypuzenými z hlavně elektrickým impulzem. V prostoru, kde mají běžné pistole zásobník, byly ukryty dvanáctivoltové baterie. Vše samozřejmě muselo být ve vodotěsném provedení do hloubky nejméně deseti metrů. Do výzbroje byla přijata roku 1976. Tedy v době probíhající studené války. Není proto divu, že ani Sověti nezůstali stranou. V tichosti vyvinuli podvodní pistoli SPP-1. Ta na rozdíl od svého německého konkurenta vypadala mnohem méně futuristicky.

Čtyřhlavňová zbraň vystřelovala šipky ráže 4,5 mm úsťovou rychlostí 250 metrů za vteřinu, a podle Nevilleho mohla mít dostřel až 17 metrů. Hlaveň byla na rozdíl od P11 nedrážkovaná, neboť rotace střely funguje ve vodním prostředí jinak než nad hladinou. Lučík spouště je větší, protože se počítalo s tím, že střelec bude mít na sobě potápěčské rukavice a zbraň měla bezpečnostní pojistku.

Plně nabitá vážila pouhý 1,03 kg. Zásadní výhoda oproti P11 tkvěla v možnosti opětovného nabití pod vodou. Neville ve své knize tvrdí, že německá zbraň měla být po vystřílení střel ze všech pěti hlavní zaslána k opětovnému nabití zpět k výrobci. Nicméně Ian McCollum ve svém videu na YouTube předvádí snadné přebíjení zbraně. Podle něj bylo součástí balení několik zásobníků po pěti střelách.

Neexistují veřejné záznamy o tom, zdali některá z těchto zbraní byla někdy použita, zda je stále ve výzbroji nebo se staly jen jednou z mnoha slepých cest vojenského vývoje.

Pokud bychom vzali v úvahu klasické střelivo, tak pistole s krátkou hlavní je pod vodou mnohem lepší než puška s dlouhou hlavní, byť by její náboj měl silnější prachovou náplň. Do hlavně totiž nateče voda, jež je mnohokrát hustější než vzduch, a klade proto mnohem větší odpor. Střela sice hlaveň opustí, ale pistolová kulka klesá naprosto neškodně po několika málo metrech. Střela z dlouhé hlavně dokonce mnohem dříve, a je v podstatě neškodná už od samotného výstřelu. Samozřejmě platí, že v čím větší hloubce se střílí, tím je odpor vody vlivem tlaku větší a střelba méně přesná.

Váleční potápěči se na vojenské scéně stále vyskytují, ale pravděpodobnost, že by se potkaly dvě skupiny takto vycvičených mužů ve stejný čas na stejném místě se limitně blíží nule. Přesto není vyloučeno, že podvodní komanda nějaký typ střelné zbraně k dispozici mít budou.