Článek
Postřehl jsem drobný pohyb v drnu a jako správný přírodovědec jsem po tom hmátl. Byl tonevelký had, držel jsem ho za ocas dál od těla, byť nejbezpečnější je držet ho těsně za hlavou. „Je to štíhlovka, nic ti neudělá,“ informoval mě kamarád Tonda, který se v plazech vyzná mnohemlépe než já, ne nadarmo je dnes zoologem jedné z našich CHKO. Sotva to dořekl, měl jsem ji zakousnutou v ruce.
Protože Tondovi věřím, nechal jsem ji, zatímco jsem druhou rukou, poměrně nešikovně, manipuloval, abych si scénu vyfotil. Snímek není dokonalý, ale v dané chvíli, jednoruč, nejlepší možný. Až doma, v klidu a s odbornou literaturou po ruce jsem se dopátral konkrétního druhu. Mělo by jít o štíhlovku Ravergierovu (Hemorrhois ravergieri) pojmenovanou na počest francouzského diplomata.
Hemorrhois ravergieri pod horou Damávand
Pojmenovávat zvířata po lidech je otázka vzdání cti a úcty (často v případě přírodovědců) a nebo snahy zalíbit se. Aktuálně lze zmínit nenápadného a nedůležitého nočního motýlka druhu Neopalpa donaldtrumpi.
Byť tato štíhlovka může dorůst i přes 130 cm, tenhle jedinec měl sotva půl metru. Na okraji Damávandu, nejvyšší hory Íránu, se živí drobnými hlodavci a menšími plazy. Vzhledem k tomu, že se na kamenech vyhřívala spousta agam kavkazských, o jejich mláďata tam jistě nebyla nouze. Místní se dokonce svěřili, že dušené na rajčatech jsou výbornou pochoutkou. Ale při pohledu na fotky hadů se zatvářili poněkud nedůvěřivě, jejich obliba bude asi stejně nízká jako u nás.
Jedná se o vyhaslou sopku vysokou 5 609 metrů, a na jejím úbočí rostly mimo jiné divoké tulipány. Oprati zahradním kultivarům se „zakrslé“, ale neméně krásné. Íránci, pokud jim nesaháte na náboženství, jsou extrémně přátelští lidé, kteří nás pozvali na grilovačku, mnohokrát vzali stopem, a dokonce i pod policejní ochranu. Spali jsme venku na divoko, několikrát v parku, ale noc u Persepole jsme museli strávit za policejním stanem. Prý kvůli vlastní bezpečnosti.
Dokázat, že nás baví ta část přírody, která většině lidí připadá, eufemisticky řečeno, neatraktivní, šlo snadno. Snímky plazů a obojživelníků, od gekonů po žáby, jsme měli na kartách ve foťácích. A vyneslo nám to dárek v podobě mravencojedky černohlavé, malého hádka, kterého jsme dostali a vzápětí vypustili u iránsko-íránské hranice.
Přiznám se, že si vlastně ani moc nepamatuju, jak focení probíhalo. V jedné ruce zahryznutého hádka, v druhé Nikon, ale vím, že jsem bezmezně věřil, že nejde o jedovatý druh, a soustředil se hlavně na to, aby bylo správně zaostřeno. Štíhlovka mezitím několikrát přežvýkla.
Exif data úvodního snímku
Clona: 9
Čas: 1/800 s.
ISO: 500
Blesk: nepoužit
Datum pořízení: 16. 4. 2008
