Nohavica: Génius slova, který nemůže couvnout. Od StB k Putinovi

Nohavica: Génius slova, který nemůže couvnout. Od StB k Putinovi

Je snadné odsoudit kohokoliv za spolupráci s StB. Za spoluvytváření morálního marastu, který tady za minulého režimu vládl. I kdyby člověk nikdy nic neprozradil, byl vinen, ohnul páteř a stal se vydíratelný, protože už jen samotný podpis vázacího aktu jej činil v očích disidentů nebo morálně silnějších lidí etického odpadlíka. Lumpa, který zradil je i sám sebe. Jenže než hodíme zaslouženým kamenem, řekněme, zdali bychom se nechovali stejně.

Vyznamenání od kágébáka estébákovi. Tak se dá vnímat vyznamenání prezidenta Putina, zaměstnance sovětské KGB donašeči Nohavicovi. Opět připomeňme, že i kdyby nikdy neřekl nic, co by mohlo někomu ublížit, tak tím, že podepsal, se donašečem stal. Stejně tak, jako když dítě školou povinné odříká pionýrský slib, stalo se pionýrem.

Stejně tak se dá říct, že prezident Ruska dal vyznamenání českému písničkáři za propagaci ruské kultury v zahraničí. Konkrétně za překlady Vysockého a Okudžavy. Tak by to bylo správně. Nohavica skutečně jejich písničky díky svému talentu skvěle překládal a dokázal podat širokému obecenstvu. Takže z tohoto úhlu pohledu je vyznamenání zasloužené a není důvod ho vracet. Okudžavovy i Vysockého písně budou skvělé bez ohledu na Putinovu válku. Jenže je tady ještě třetí pohled. Souvislost, kterou Nohavicovo ego mohlo, ale nechtělo vidět.

Když byl Vysocký i Okudžava tak skvělí, slyšeli jste někdy o tom, že by je Putin vyznamenal. To totiž jde i in memoriam.

Na Putinem udělené vyznamenání je totiž potřeba se podívat ze širších souvislostí. Putin je vyškolený zpravodajec, byť ne úplně špičkový, neboť byl vysazený jako agent v Drážďanech, a nikoliv „na západě“. Nicméně i tam si žil mnohanásobně lépe než v Sovětském svazu, a proto ho jeho pád tak bolel. Musel se vrátit a začít budovat novou kariéru od začátku. Tentokrát politickou.

Moc dobře z vlastní zkušenosti ví, jakou moc mají tajné služby, jejich úkolem je, mimo jiné, rozvracet cizí země zevnitř. A přesně to byl jeden z tisíců drobných tahů, při kterém Nohavica sehrál úlohu bílého koně a užitečného idiota. Putin pravděpodobně věděl o jeho spolupráci s StB, vyznamenal ho, čímž si ho emočně drobně naklonil (nebudu skládat písničku proti prezidentovi, který mě vyznamenal) a zároveň hodil vidle mezi Nohavicu a lidi, kteří mu jeho spolupráci zazlívají.

Jde o jeden z úspěšných kroků v rámci Gerasimovy doktríny, tady v pojmu permanentního boje i bez využití zbraní pomocí psychologického nátlaku, lstí, podlamování důvěry ve státní instituce a rozeštvávání lidí v jednom státě (pojem je odvozen od ruského generála Valerije Gerasimova, náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace).

Jaroslav Hutka, muž, který nepodlehl a raději emigroval (jinými slovy, stejná StB, s níž Nohavica spolupracoval, ho k emigraci donutila), napsal píseň Udavač z Těšína. Mělo jít o reakci na to, jak se Nohavica ke spolupráci, kterou nepopřel, postavil. Měl na to morálně plné právo, protože on, než aby spolupracoval, tak odešel. Neohnul se. Věděl, že kdyby se ohnul, může zpívat. Nohavica zpíval.

Našli se písničkáři, konkrétně František Horáček alias Jim Čert, kteří řekli: omlouvám se. Přitlačili mě ke zdi, vydírali, vyhrožovali, podlehl jsem. Nejsem na to hrdý, ale stalo se. Postavili se k situaci, která jim je velmi nepříjemná, čelem. Jako chlapi.

Ač génius slova, tak je to morální slaboch. Nic mu nebránilo medaili vrátit, nic mu nebránilo se omluvit. Nic z toho neudělal. Zato si po revoluci v písni Pane prezidente, stěžoval: „Pane prezidente, já chci jen kousek štěstí, pro co jiného jsme přeci zvonili klíčema na náměstí.“ Nelže. Na náměstí klíči zvonil nejeden z těch, kteří měli v archívech svůj vázací akt. Je opravdu těžké si přiznat, že morálka, odvaha a talent spolu vůbec nesouvisí.