Článek
Nejprve si shrňme fakta. I přes dlouhodobě napjaté vztahy mezi židovskými Izraelci a arabskými Palestinci vládl navzdory občasným potyčkám relativní klid. Izrael měl problémy na vlastní domácí frontě, ale blížily se rozhovory mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, které by mohly ukázat, že lidí, byť různých náboženství, se mohou domluvit.
Jenže to je jedním, byť zdaleka ne jediným důvodem, který leží arabským teroristům v žaludku, a proto se rozhodli pro bezprecedentní útok s víc než tisícovkou obětí a více než stovkou (některé zdroje mluví i o dvou stovkách) odvlečených. Na sociálních sítích se rozhořely diskuze, kdo je větší dareba. Zdali Hamás, jehož bojovníci (v civilním oblečení, tedy maskovaní za civily) vtrhli do Izraele, nebo izraelští vojáci, kteří se rozhodli i za cenu civilních obětí osvobodit své unesené občany a zlikvidovat teroristy.
Děti za nic nemohou
Základní postup je jednoduchý. Vyberete nějakou emoce vyvolávající fotky, například zkrvavené dítě, a dodáte emoce vyvolávající titulek, kupříkladu: „Toto jsou oběti izraelského útoku. Děti, které za nic nemohou.“ V zásadě může jít o pravdivou informaci, opravdu může jít o děti zraněné při izraelském útoku a opravdu za nic nemohou. Stačí jen opomenout kontext, proč k danému útoku došlo a skutečnost, že první oběti byly na izraelské straně.
Domluvme se na míru
Nově vzniklý dehonestační termín „chcimír“ vzniklý v rámci diskuzí mezi příznivci teroristického Ruska a zastánci napadené Ukrajiny, začal prosakovat i do diskuzí o novém izraelsko-palestinském konfliktu. Základem je: neperme se a domluvme se. Chceme mír.
Opět na první pohled logický argument, jenže opomíjí celou řadu faktorů. Na mírovém řešení se nejspíš nebude chtít domluvit někdo, kdo drží rukojmí a zaútočil tisícovkami raket na hustě osídlení civilní cíle. Touha po míru by měla být přirozená, nicméně ne ve chvíli, kdy potřebujete získat zpět své sousedy. Izraelci jsou historicky extrémně citliví na unášení svých lidí.
Izraelské ozbrojené síly na Golandských výšinách
Nejsme ve školce, nebudeme řešit, kdo začal
Dalším prvkem opakujících se v diskuzích je řešení otázky, kdo byl na daném území první a kdo je vlastně v roli okupovaného a kdo je okupantem. Půjdeme-li proti proudu času až do biblických dob, tak nikdy nenarazíme na dobu, kdy by existoval palestinský stát.
V zásadě při zjednodušeném vidění lze konstatovat, že za obhajobou palestinského jednání je skrytý primitivní antisemitismus. Jenže situace je v mezinárodním kontextu složitější. Mediálně zprávy z Izraele překryjí zprávy z Ukrajiny, může se stát, že se zmírní „zbraňová podpora“ Ukrajiny ve prospěch Izraele a hlavně jde o další prvek, který v rámci hybridní války dělí českou společnost. Paradoxně v případě Izraele, vnitřně rozdělené politickými spory, došlo ke sjednocení. Terorismu se totiž bránit musí všichni. Argument o školce zazněl v jedné z diskuzí a jeho cílem bylo odvést pozornost
„To, čemu se říká hybridní válka, je použití ekonomický, polických, zpravodajských, kriminálních a jakýchkoli dalších nástrojů k tomu, aby se oslabily cílovou zemi a následně buď už jen vojenskou silou převzali kontrolu nad tou zemí, a nebo ji oslabily natolik, že podlehne vašemu vlivu,“ řekl na úvod své přednášky o dezinformacích plukovník Otakar Foltýn. Přesně to se dlouhodobě děje i v Česku.
Nejnovější obranná strategie České republiky jasně definuje Rusko jako nepřítele a Rusové to vědí. V rámci Gerasimovy doktríny, jejíž cílem je kromě jiného zasít rozpor do demokratické společnosti, je aktuální situace v Izraeli dalším ideálním neuralgickým bodem, kterému stojí věnovat pozornost. Proto ty obrázky „dětí, které za nic nemohou“ a výkřiků o tom, že „chceme mír“. Není divu, že to byl Hamas, kdo ocenil Putinův přístup ke konfliktu.
