Článek
Co mají společného covid a válka
Covidová pandemie přinesla celou řadu bizarních mediální překvapení. Televize s americkým logem a českými moderátory si zvala zpěváky, aby se vyjadřovali k tak vysoce odborným tématům, jako je virologie či epidemiologie. A zatímco bývalý český premiér „zachránil tisíce mrtvých“, tak další tisíce umíraly. Událost mediálně nabrala takový spád a nabalila na sebe tak obrovskou míru nesmyslů, že jsem se rozhodl ignorovat zpravodajství na toto téma. Jako několikrát očkovaný jsem spoléhal na vědu a víceméně dodržoval vládní zákazy, které kupodivu nedodržovali ani ti, kdož je vyhlásili.
Podobný vliv má na mě válka. I když je jasné, kdo je agresor a kdo oběť, kdo válku začal a doufal, že jde pouze o „třídenní speciální operaci“. Zprvu byla mediálně atraktivní, byť si CNN už zpěváky místo stratégů a vojáků nezvala, byť manažer Alexandrovců by pozvání bezesporu přijal. Jenže místo tří dnů se Ukrajina drží druhým rokem, celkem už padlo stovky tisíc lidí, a dokonce i Česko už má mezi padlými své zástupce. A český čtenář už je z války unavený i přesto, že neválčí. Jen ho prostě o válce už nebaví číst.
Pomalu, ale jistě
Ve válce, která běží na několika frontách, už jsme aktivní účastníci. Nemluvím o tom, že na obranu Ukrajiny finančně přispívá každý z nás pomocí odevzdaných daní. Mluvím o tom, že „mediální“ únava z války je součást hybridní války. Sice neplánovaná, ale proč ji nevyužít. Dopady už jsou jasně vidět. „Není to naše válka, kdo podporuje Ukrajinu, podporuje zabíjení, mě už to nezajímá, dejte Putinovi, co chce, ať už je klid.“ Argumenty, které zřejmě slyšel každý z nás a budou slyšet čím dál častěji, protože Evropa nedodržuje sliby, které Ukrajině dala.
Pokud se prezident Zelenský spolehl na to, že dané slovo platí, udělal chybu. Loni v březnu slyšela Ukrajina slib obsahující milion dělostřeleckých granátů. O rok později je jasné, že to byla v horším případě dobrosrdečná, leč smrtící lež, v lepším případě jen přemrštěný optimismus. Ovšem pokud na podobných slibech ukrajinský generální štáb připravoval plány ofenzívy, byl drsně zklamaný.
O Rusku si můžeme myslet co chceme, ale ve vedení hybridní války jsou to zkušení přeborníci a byli by hloupí, kdyby tak hrubé chyby, jako jsou nesplněné sliby, nevyužili. Nikdo nechce mít kamarády, kolegy, partnery, přátele, kteří sice slibují, ale skutek utek. Sbírky na drony nám sice reputaci drobně zachraňují, stejně tak jako zachraňují ukrajinské nebo likvidují ruské životy, ale to na faktu nesplněných slibů nic nemění. Ve hře je obrovské množství vedlejších vlivů, jako třeba střelný prach, kterého se nedostává v celé Evropě. Ukrajina 155 mm granáty nutně potřebuje, přece jen jde o jinou zbraň než je dron. Zbraň, na kterou Rusové stále ještě slyší (nechme teď stranou fakt, že drony naprosto zásadně mění povahu války).
Prohráváme. My všichni
Je těžké spekulovat, jak nakonec válka dopadne, ale fakt, že prohráváme je nepopiratelný. Ne Ukrajina, ale my. Naše „čtenářská únava“ z války je natolik patrná, že Rusové, kteří mají monitoring českého tisku vědí, že prvotní nadšení a vřelá podpora napadené Ukrajiny silně zvlažněla.
Ano, je to nuda, je to opruz číst, že se fronta pohnula o stovky metrů v době, kdy je válka stovky kilometrů daleko. Ale tak, jako častá krůpěj i kámen proráží, tak nás každý metr ruského postupu přibližuje k putinovskému Rusku. A pak bude pozdě bycha honit, že nás pouhé čtení a „podpora obrany Ukrajiny na dálku“ unavila natolik, že jsme dovolili vládě, aby polevila v plnění slibů. Je to stejné, jako když vám šéf slíbí, že vás někdy povýší. A pak najednou je pozdě, máte jiného šéfa a všechno je mnohem horší.
