Článek
Když v roce 2015 Angela Merkelová otevřela hranice statisícům migrantů, řekla tři slova, která vstoupila do dějin:
„Wir schaffen das.“
Zvládneme to.
Deset let poté zní tahle věta jinak. Ne jako naděje, ale jako ozvěna zlomového rozhodnutí, které změnilo Německo k nepoznání.
Německo, které se probudilo do chaosu
Zpočátku to vypadalo jako čin lidskosti. Záběry žen a dětí, které prchají před válkou, dojaly Evropu. Vláda slíbila, že Německo to zvládne – že otevřenost a solidarita budou silnější než strach.
Jenže realita byla jiná.
Do země přišlo více než milion lidí, často bez dokladů, bez znalosti jazyka, bez zázemí. Úřady kolabovaly. Obce neměly kde lidi ubytovat – tělocvičny se měnily v nouzové tábory, parky v provizorní kempy.
Zprvu vládla vlna soucitu. Dobrovolníci nosili jídlo, učili němčinu. Ale po měsících a letech přišla únava.
A pak strach.
Rozhodnutí, které otevřelo brány
V době, kdy se na balkánské trase tísnily statisíce uprchlíků z válkou zničené Sýrie, se Merkelová rozhodla neuzavírat hranice.
Bylo to gesto soucitu — i odvahy.
Jenže i gesto, které nemělo plán.
Během několika měsíců dorazily do Německa více než jeden a půl milionu migrantů.
Zpočátku šlo o lidi prchající před válkou. Brzy se ale k nim přidali i ekonomičtí migranti z Afriky, Afghánistánu či Pákistánu.
Evropa nebyla připravená.
Německo také ne.
Zlom v náladě společnosti
To, co začalo jako vlna solidarity, se rychle proměnilo ve vlnu strachu.
Městské čtvrti se začaly měnit, vznikaly uzavřené komunity, v některých regionech rostla kriminalita a napětí.
Německá policie a úřady přestaly situaci zvládat.
Události jako Silvestr v Kolíně nad Rýnem, kdy stovky žen hlásily sexuální útoky od skupin migrantů, otřásly veřejností.
Z důvěry se stal hněv.
A z „Mutti Merkel“ — symbol otevřenosti — se stala nejvíce rozdělující postava německé politiky od války.
Cena za humanitu
Merkelová jednala z přesvědčení, že Evropa musí ukázat lidskost.
Ale lidskost bez kontroly se změnila v chaos.
Byl to začátek nového rozdělení Evropy, ne mezi Východem a Západem, ale mezi těmi, kdo chtějí hranice, a těmi, kdo věří, že už hranice neexistují.
Německo dnes: nejistá velmoc
Dnes, o deset let později, Německo čelí důsledkům.
Ekonomika zpomaluje, integrace selhává, kriminalita stoupá, napětí ve společnostech sílí.
Německé města jako Duisburg, Essen či Berlín mají celé čtvrti, kde původní obyvatelé tvoří menšinu.
Merkelová odešla z politiky v tichosti.
Neomluvila se, nelitovala, ale ani se neobhajovala.
Na otázku, zda by tehdy rozhodla jinak, odpověděla jen:
„Udělala bych to znovu.“
Ale většina Němců by to už znovu nechtěla.
Evropa po Merkelové
Evropská unie se od té doby změnila.
Důvěra v elity klesla, euroskepticismus sílí .
Francie řeší vlastní problémy s migrací, Itálie volá po přísnějších hranicích, Švédsko i Dánsko zpřísňují azylové zákony.
Unie, která chtěla být společenstvím otevřenosti, se mění v pevnost, která se bojí vlastního stínu.
Před dvaceti lety byla EU snem: prostorem míru, volnosti a prosperity.
Dnes připomíná spíš starý stroj, který vrže, ale nikdo si netroufá ho vypnout.
Brusel vydává směrnice, které už málokdo čte.
Parlament debatuje o genderových kvótách, zatímco u hranic sílí migrace, průmysl slábne a lidé se ptají, proč platí za rozhodnutí, která nikdy nechtěli.
Východní Evropa má pocit, že se s ní nepočítá.
Jižní státy mluví o ztrátě suverenity.
A Německo – navzdory svým ekonomickým problémům – stále tlačí na centralizaci, fiskální pravidla, klimatické normy i jednotnou obranu.
Z Unie, která měla spojovat, se stává Unie, která přikazuje.
Kdo opravdu vládne Evropě?
Oficiálně Komise, Rada, Parlament.
Ve skutečnosti – ti, kdo platí.
A největší účet drží Německo.
Jeho průmysl, jeho daně, jeho zájmy stojí za většinou rozhodnutí, která se schvalují „v zájmu celé Unie“.
Energetická politika, migrační kvóty, přerozdělování – všechno prochází optikou Berlína.
A když někdo nesouhlasí?
Je označen za populistu.
Evropa, která se drolí zevnitř
Jednotná měna, různé ceny.
Jednotná pravidla, různé tresty.
Jednotná politika, různé skutečnosti.
Evropská unie dnes působí jako projekt, který žije ze své minulosti, ne ze své budoucnosti.
Země se hádají o migraci, energetiku, dotace, hranice.
Každá má svůj příběh, ale Brusel chce, aby měly jediný hlas.
To už dávno nefunguje.
Je Unie odsouzena k zániku?
Možná ne zítra.
Ani příští rok.
Ale trhliny jsou hluboké.
Nejsou to jen ekonomické rozdíly. Jsou to kulturní, hodnotové, mentální propasti.
Západ a východ už nerozumí jeden druhému.
Sever nepochopí jih.
A „společná Evropa“ zní stále víc jako fráze z projevu, ne jako skutečnost.
Každá velká říše v dějinách zanikla, když zapomněla, proč vlastně vznikla.
Evropa není výjimkou.
A Německo?
Německo přežije.
Možná menší, unavenější, méně milované. Ale přežije.
Protože jeho síla neleží jen v ekonomice, ale v přesvědčení, že musí vést.
Jenže možná právě to bude jeho konec.
Protože nikdo nechce být veden navždy.
Ani Evropa.
Dědictví jedné věty
Merkelová nikdy nechtěla zničit Evropu.
Chtěla ji zachránit — svou verzí dobra.
Jenže dějiny neodpouštějí ani nejlepší úmysly, když přinesou chaos.
Z její věty „Zvládneme to“ se stalo varování.
Protože Evropa to nezvládla.
A možná právě tehdy, v roce 2015, začal její skutečný rozpad.
