Článek
Anketa
Když se řekne Brusel, spousta lidí má pocit, že jde o vzdálenou instituci, která „diktuje“ státům pravidla a oslabuje jejich suverenitu. Jenže pravda je složitější. V Bruselu totiž nesedí žádní cizinci, ale i naši europoslanci a ministři. A právě tady přichází ta tvrdší realita: často nehájí zájmy lidí doma tak, jak by měli.
V Evropském parlamentu se hlasuje podle evropských frakcí – a čeští zástupci jsou jejich součástí. Znamená to, že místo toho, aby bránili to, co by bylo dobré pro Česko, často upřednostní linii své frakce. A ta bývá určovaná Berlínem nebo Paříží. Tak se může stát, že český europoslanec odhlasuje regulaci, která zdraží energie, jen proto, že mu to nařídila jeho evropská skupina.
Kompromisy, co bolí slabší
EU stojí na dohodách a kompromisu. Ale kompromis mezi Německem a Českem nikdy není rovný. Silnější státy si prosadí víc a menší se musí přizpůsobit, aby nezůstaly samy. Naši zástupci pak kývnou na něco, co nám dlouhodobě škodí – výměnou za slib dotací nebo přechodného období. Krátkodobý zisk, dlouhodobá ztráta.
Kariéra nad vlastí
Brusel je pro politiky lákavý. Plat europoslance je několikanásobně vyšší než poslanecký doma. Kariéra v institucích EU otevírá dveře, pokud „nezlobíte“ a nevyčníváte. A to vytváří tlak: nehádat se moc, neblokovat velké hráče, neprosazovat něco, co by vám mohlo zavřít cestu dál.
Slabá komunikace s lidmi doma
Někdy naši vyjednají ústupky nebo výjimku. Jenže málokdy to jasně sdělí veřejnosti. Vypadá to pak, že jen přikyvují a nechají se tlačit. Lidé doma se tak logicky cítí opuštění. Nedůvěra roste, pocit „oni jsou tam pro sebe, ne pro nás“ sílí.
Petr Fiala: premiér, nebo poslušná ovce?
Petr Fiala se rád prezentuje jako klidný, rozvážný premiér, který drží Česko pevně v rámci Evropské unie. Jenže právě v tom je problém. V době, kdy lidé čekají silný hlas a jasnou obranu národních zájmů, působí Fiala spíš jako premiér, který se nechce hádat a raději přikyvuje.
Jeho vláda čelila krizím, kdy lidé platili rekordní ceny energií, řešily se unijní emisní povolenky i nové regulace. V Bruselu se ale Fiala málokdy ozval tvrdě. Často to působilo tak, že místo aby bouchl do stolu, tiše podepsal a doma vysvětloval, že „to jinak nešlo“.
Kritici mu proto vyčítají:
- že je příliš loajální k Berlínu a Bruselu,
- že neumí hrát tvrdou politiku,
- a že je spíš premiérem kompromisů než premiérem boje.
A právě to vytváří obraz, že Fiala není lídr, ale ovce – poslušně jdoucí se stádem, i kdyby to mělo znamenat rozprodej státu po kouscích.
Andrej Babiš a Brusel – to je kapitola sama pro sebe. Je to složité, protože Babiš se doma stavěl do role tvrdého kritika „diktátu z Bruselu“, ale zároveň byl v EU velmi aktivní a z unijních peněz jeho holding těžil. Tvrdá realita je tahle:
- Tvrdý rétor doma, kompromisní hráč venku
Na mítincích nebo v kampaních mluvil ostře proti Bruselu, sliboval, že „se nedáme“. Ale když seděl u vyjednávacího stolu, často hlasoval pragmaticky a kompromisně – aby neohrozil dotace, které proudily i k jeho firmám. - Dotace jako hlavní linka
Babiš věděl, že EU znamená miliardy pro zemědělství a firmy – a jeho Agrofert z toho těžil. Proto nemohl Brusel odmítat úplně. Naopak – musel se tvářit jako kritik, ale přitom byl systémem závislý. - Obraz „obránce lidu“
Doma vystupoval jako ten, kdo „bojuje proti bruselským nesmyslům“, ale v reálu hrál dvojí hru: aby měl hlasy voličů, a zároveň aby si nezavřel přístup k penězům a evropským kompromisům. - Stíny střetu zájmů
Jeho vztah k Bruselu zatížila i vyšetřování střetu zájmů. EU na něj tlačila, že čerpá peníze pro holding, který mu patřil. To ještě víc prohloubilo jeho potřebu tvářit se doma jako „bojovník proti EU“.
A výsledek?
Brusel není cizí diktát. Je to místo, kde i naši lidé mají sílu rozhodovat. Jenže často se rozhodují jinak, než bychom čekali. A to je ta tvrdá realita: Brusel nás neoslabuje jen zvenku. Slabost začíná i u těch, kteří tam mají hájit právě nás.
Co s tím?
Brusel se nezmění tím, že budeme nadávat na „diktát“. Změní se tím, koho tam sami pošleme. Až příště půjdeme k volbám do Evropského parlamentu, měli bychom se ptát:
- Koho ten člověk opravdu zastupuje – nás, nebo svoji kariéru?
- Umí říct ne i silnějším státům, nebo se raději přizpůsobí?
- Komunikuje s lidmi doma, nebo se schovává za frakci?
Protože nakonec platí jednoduché pravidlo: Brusel nejsou „oni“. Brusel jsme i my.
Očima obyčejného občana
