Článek
V posledních letech se v českých městech objevuje zajímavý fenomén: vietnamské rodiny stále častěji hledají české chůvy pro své děti. Na první pohled to může působit překvapivě – přece jde o komunitu, která si dlouho udržovala silnou soudržnost a své zvyky. Ale v praxi to dává hluboký smysl.
Děti mezi dvěma světy
Druhá generace Vietnamců, narozená už v Česku, vyrůstá mezi dvěma kulturami. Doma často slyší vietnamštinu, jídlo voní po rýži, rybí omáčce a koriandru – ale venku, ve škole, mezi kamarády, žijí naplno česky.
Rodiče, kteří pracují dlouhé hodiny v obchodech, bistrech nebo službách, chtějí pro své děti bezpečí, jistotu a dobrý jazykový start. A právě to nabízí české chůvy. „Naše dcera mluvila dlouho jen vietnamsky,“ říká paní Linh z Prahy. „Chůva jí pomohla rozumět češtině, naučila ji písničky, číst pohádky. Dneska už překládá nám.“
Kultura důvěry
Najmout si chůvu není pro vietnamské rodiče samozřejmé – důvěra se v této komunitě buduje pomalu. Mnozí si proto chůvy doporučují mezi sebou, často po osobní zkušenosti. „Začala jsem hlídat pro jednu rodinu, a za rok už jsem měla čtyři další nabídky jen z jejich okruhu,“ popisuje česká chůva Alena.
Vztah mezi rodinou a chůvou bývá blízký, někdy až rodinný. „Dávají vám ochutnat jídlo, berou vás na rodinné oslavy, děti vám říkají teta,“ směje se.
Zároveň to ale znamená vysokou míru zodpovědnosti – vietnamské rodiny si chůvy váží, ale očekávají profesionalitu, spolehlivost a diskrétnost.
Plat, který odpovídá náročnosti
Vietnamští rodiče si často dobře uvědomují hodnotu práce, kterou chůva odvádí. Mnohé české chůvy potvrzují, že právě u vietnamských rodin bývá mzda férová, často i vyšší než u českých klientů.
V Praze nebo Brně se sazby pohybují běžně kolem 250–300 Kč za hodinu, někdy i víc, pokud jde o pravidelnou péči. „Pracuju u nich pět let. Platí vždy přesně, nikdy nebyl problém. Jen chtějí, aby se děti učily česky a měly pořádek,“ říká jedna z chův.
Hlídání ale nikdy není jen o penězích. Je to vztah, který se promění v něco hlubšího – často až celoživotní péči. Vietnamští rodiče svěřují děti českým „babičkám a dědečkům“ na celé měsíce, někdy i přes svátky. Nejde jen o praktickou pomoc, ale o opravdové pouto. Často jim přinášejí dobroty ze Sapy – třeba čerstvé závitky nebo ovoce z jejich obchodu. Časem už nejde o hlídání, ale o rodinu.
Dvě generace, dva sny
Za tímto propojením stojí i určitý příběh vzájemnosti. První generace Vietnamců v Česku tvrdě pracovala, aby jejich děti měly lepší život. Česká chůva se tak někdy stává mostem mezi tím, odkud rodina přišla a tím, kam směřuje.
„Vidím, jak se snaží,“ říká Jana, která hlídá dvě malé děti vietnamského páru. „Rodiče jsou v obchodě od rána do večera. Já jsem s dětmi, učíme se barvy, písmenka, chodíme na hřiště. Když se máma vrátí, děkuje mi, že jsou spokojení. To je vzácné.“
Malý obraz nové Česko–vietnamské generace
Před dvaceti lety bylo běžné, že vietnamské děti vyrůstaly v zázemí komunity a s jazykem se potýkaly až ve škole. Dnes už mnohé z nich mluví dokonale česky, studují, podnikají a přinášejí spojení dvou kultur. A často za tím stojí i nenápadná postava české chůvy, která je provázela prvními kroky do světa.
České chůvy pomáhají dětem nejen s řečí a hrami, ale i s pochopením české kultury. A přitom si samy odnášejí něco z té vietnamské – úctu, pokoru a zvláštní rodinné teplo, které je v těchto domech cítit.
