Článek
Potkala jsem ji náhodou.
Byla malá, usměvavá, krásně mluvila česky a smála se tak, že to bylo nakažlivé.
Žádná „tajemná orientální žena“, jak si lidé často představují, ale normální, přímá a zábavná holka, která si tu – po rozvodu s českým manželem – vybudovala vlastní malou masérnu.
Říkala, že zima nebyla to nejhorší, co ji tady čekalo.
„V Thajsku je pořád teplo a lidi se smějí,“ říká. „Tady jsem měla pocit, že se všichni mračí. Ale už jsem si zvykla. Tady mám život, i kamarády.“
„On si myslel, že se nechám koupit za čtyřicet korun.“
Jednoho dne za ní přišel český majitel thajského salonu.
Říkal, že mu onemocněla masérka a že potřebuje záskok. Nabídl jí 40 korun na hodinu.
„Vysmála jsem se mu,“ směje se. „Řekl, že těm holkám dává třicet, tak že mně by dal víc, protože jsem šikovná. Já ale za masáž beru devět set. Řekla jsem mu, že nejsem otrok.“
Poslala ho někam.
A ten majitel se prý divil. Protože pro něj to bylo normální — platit ženám z druhého konce světa třicet korun za hodinu práce.
„Oni ani nikam nechodí.“
Vyprávěla mi, že většina thajských masérek sem přijede přes agentury.
Všechno mají „zajištěné“ – vízum, ubytování, jídlo. Jenže to „zajištění“ znamená, že se zadluží a žijí úplně závislé na zaměstnavateli.
Mají malé mzdy, často pracují dvanáct hodin denně a spí v místnostech nad salonem.
Ne zřídka jsou navíc nucené poskytovat víc než jen klasickou masáž – protože část zákazníků se k nim chová jako k levné erotické službě, ne jako k člověku.
„Oni ani nikam nechodí,“ říká. „Nemají za co. A jsou často nemocné, ta zima je zabíjí. A taky – někdy mají hlad.“
Z jejího tónu necítíš senzaci, ale smutek.
Mluví o kamarádkách, které sem přijely s nadějí, že si vydělají, a skončily v pasti nízkého platu, únavy a ticha.
„Domů? Možná… až na dovolenou.“
Zeptala jsem se jí, jestli se chce někdy vrátit do Thajska.
„Musela bych vydělat na letenku,“ řekla. „Tady vydělám víc než doma, ale všechno padne na nájem a odvody. Ale aspoň žiju líp než tam. Tam je krásná příroda, moře, ale já jsem tam na něj nikdy neměla čas. Tam se dře bída s nouzí. Tady můžu dýchat.“
Na chvíli se zamyslela a dodala:
„Možná se tam jednou podívám. Jako turista. Ale domov mám už tady.“
Neviditelné ženy kolem nás
Tyto příběhy nejsou výjimkou.
Za tichými úsměvy v thajských salonech jsou často ženy, které pracují dvanáct hodin denně za mzdy, které by většina z nás považovala za urážku.
A přesto se usmívají. Protože si nemohou dovolit nic jiného.
Jsou to ženy, které se rozhodly přežít.
Přišly do cizí země, bez jazyka a bez jistoty, a přesto si tu některé dokázaly najít cestu.
V České republice se pod povrchem wellness center a masážních salonů skrývá problém, o kterém se často mlčí. Některé thajské masérky pracující v našich městech zažívají extrémní fyzickou i psychickou zátěž. Podle lékařů dochází k situacím, které jsou alarmující: vyčerpání, kolapsy, nedostatek základních živin, anemie, cukrovka až po závažná onemocnění, jako je žloutenka a to často i typu B.
„To, co se tu děje, není běžná masážní práce,“ říká jedna česká lékařka, která se s problematikou setkala přímo v ordinaci. „Mnohé ženy jsou vážně nemocné, přetížené, bez podpory. Je to součást širšího problému, který často spadá pod obchod s bílým masem.“ Navíc vlastně vždy podepíšou revers a je to hrozná bezmoc.
Podmínky, ve kterých thajské masérky pracují, často neumožňují ani základní péči o zdraví. Nedostatek vitamínů, dlouhé pracovní hodiny, stres a izolace od rodiny jsou jen některé z faktorů, které vedou ke kolapsům a vážným zdravotním komplikacím.
Práce v takovém prostředí navíc může být provázena nátlakem a vykořisťováním. Podle některých zdrojů se některé ženy ocitají v situacích, kdy je obtížné vystoupit, hledat pomoc nebo chránit své zdraví.
Odborníci upozorňují, že problém je komplexní. Jde nejen o zdravotní rizika, ale i o otázky lidských práv a ochrany zranitelných skupin. Zásadní je proto zvyšování povědomí, podpora kontrolních mechanismů a možnost pomoci pro ženy, které se ocitnou v ohrožení.
Téma thajských masérek a podmínek jejich práce není jen exotickým příběhem z masážních salonů. Je to výzva k tomu, aby společnost nepřehlížela zdravotní, psychické a právní aspekty zranitelných pracovníků a aby byla připravena nabídnout skutečnou podporu.
Ženy pracují dlouhé hodiny, často bez možnosti se pořádně najíst nebo odpočinout, a mnohé se ocitají v situacích, kdy není jednoduché hledat pomoc. Podmínky připomínají systém, který odborníci označují za obchod s lidmi, respektive obchod s bílým masem.
Co s tím můžeme dělat
Za každým úsměvem může být příběh.
A někdy stačí jen — vidět.
Je čas upozornit na systém, který umožňuje zranitelné ženy vykořisťovat – nejen jejich tělo, ale i výdělek. Bojkotem neetických provozoven a podporou obětí můžete pomoci osvobodit ty, kdo se ocitli v pasti. Každá naše reakce může být krokem k tomu, aby práce thajských masérek nebyla jejich noční můrou.
