Článek
V poslední době se na českých zpravodajských portálech objevil článek. „Češi vybírají peníze na střelu, která dokáže trefit Moskvu.“ Tento titulek může na první pohled vypadat jako nějaký absurdní výstřelek, ale bohužel jde o něco mnohem nebezpečnějšího, než si většina lidí možná vůbec uvědomuje.
Když jsem to četla, cítila jsem totéž co spousta z vás — odpor a nepřijetí. Ne kvůli tomu, že bych byla naivní k realitě konfliktu, ale právě proto, že zbraně zabíjejí na obou stranách. Lidi. Děti. Rodiny. A média, která takové příběhy servírují jednostranně nebo senzacechtivě, často přispívají k rozdělení společnosti místo k racionální debatě.
Média mají sílu tvarovat nálady. Titulek může být jiskrou, která zapálí hněv, a vlnu sdílení a komentářů už málokdo zastaví. To ale neznamená, že každý impuls je morálně ospravedlnitelný. Když se zprávy prezentují jako „my proti nim“, když se vyzdvihuje pomsta a militarizace bez diskuse o rizicích civilním obyvatelům, ztrácíme něco základního — schopnost uvažovat o důsledcích pro lidské životy.
Nechci být součástí hysterie, ani rozdmýchávat paniku, ale takto přímé volání po eskalaci konfliktu a zbrojení je neuvěřitelně rizikové a krajně nezodpovědné. Pokud začneme brát tuto válku jako nějakou „dálkovou hru“, kde „kdo má větší zbraň, ten vyhraje“, neuvědomujeme si, že tímto přístupem hrozí skutečný konec všeho, co známe. A nejen nám, ale i našim dětem, našim městům, našim životům.
Hraní si s ohněm
Na začátku každé války je jakási nálada „my proti nim“, kde se vyvyšuje jednoho a snižuje druhého. Představme si, že bychom místo toho, abychom hledali cesty k míru, zvyšovali napětí tím, že bychom se soustředili na to, jak silnější zbraň můžeme pořídit. Ať už by to bylo jakékoli rozhodnutí, ať už by to byla jakákoli střela, cíl je vždy stejný: zničení. A nezapomínejme, že zničení nepostihuje jen vojáky, ale především civilisty – ženy, děti, nevinné lidi, kteří si nikdy nevybrali, do jaké země se narodili.
Proč se mi to nelíbí? Protože je to nebezpečné. A to nejen pro ty, kteří jsou přímo v konfliktu, ale pro nás všechny. Nikdo si nemůže být jistý, kam takové kroky povedou. Místo, abychom hledali cesty k deeskalaci, jsme ochotni zapálit ještě silnější oheň, jenom aby nám „něco patřilo“. A co potom? Nikdy nevíte, kdy se plameny vymknou kontrole.
Konečně konec všeho?
Tohle není jen nějaký slabý varovný prst. To je varování, že to, co se děje, má potenciál přerůst v něco, co neovládneme. Přemýšlejme na chvíli, co by to znamenalo, kdybychom skutečně začali ve válce používat ještě silnější zbraně a technologii, která je schopná zasáhnout jakékoliv město na světě.
Pokud si myslíme, že nás to nezahrne, že se nám válka nějak „vyhne“, tak to nejsme na správné cestě. Válka není nikdy vzdálená, není nikdy „daleko“. Všechny strany, které se do ní zapletou, jsou jen lidé. A každý z nich má svou rodinu, své město, své sny a naděje. V okamžiku, kdy začne eskalace do bodu, kdy bude jakákoli země schopná zasáhnout jakýkoli cíl na planetě, neexistuje už žádná záruka, že někdo z nás zůstane ušetřen.
Média hrají klíčovou roli ve formování veřejného mínění. A bohužel, stále častěji vidíme, že místo toho, aby nás vedla k rozumu, spíše nás tlačí do zoufalství. Nejde jen o jeden článek, ale o celkové naladění. Když začneme uvažovat o válce jako o něčem vzdáleném, jako o nějaké „hře na hrdiny“, pak jsme na velmi tenkém ledě. Jak to dopadne, víme jen z historie: vždycky následuje více utrpení, více ztrát.
Konec není daleko
Pokud taková iniciativa začne získávat veřejnou podporu, pokud začneme ve společnosti normalizovat myšlenku, že „ničit Moskvu“ je nějaký správný krok, brzy můžeme zjistit, že jsme se dostali na okraj propasti. A to už nebude jen o válce mezi národy, to bude válka, která se nás všech dotkne. Možná to bude výbuch, možná to bude něco neviditelného, co pocítíme, až bude pozdě.
Jsem rozhodně proti tomu, abychom podporovali jakékoli vojenské akce, které nás vedou do většího zmatku. Ráda bych věřila, že existují jiné cesty, než je stále větší zbrojení. Že je možné mluvit, hledat dialog, než sáhnout po posledním, nebezpečném kroku. A proto je třeba se ptát: Kdo z toho vlastně bude mít užitek? A co ztratíme, pokud nebudeme mít sílu říct „dost“?
Nemůžeme si dovolit přijmout tuto kulturu války a nenávisti. Pokud opravdu chceme mít budoucnost, musíme být opatrní, co děláme dnes. Kdybychom měli na paměti všechny důsledky, nikdy bychom se neodvážili podpořit podobné nápady. Válka totiž nezůstává jen na papíře — dorazí do našich domovů.
Nejsem na žádné straně. Jsem proti válce.
A musím říct – mně se to nelíbí. Ne proto, že bych měla nějakou sympatii k jedné nebo druhé straně, ale proto, že každá válka znamená smrt nevinných lidí. Na obou stranách. A když se z války začne dělat politická hra nebo dokonce způsob, jak se předvést, je to podle mě strašně nebezpečné.
Upřímně, už ani nevíme, co je pravda. Každý den čteme něco jiného. Jeden den je „hrdina“ ten, druhý den někdo jiný. Média si hrají s emocemi lidí a vytvářejí dojem, že musíme být buď „pro“ nebo „proti“. Ale svět není černobílý.
Já nejsem rusofil ani ukrajinofil. Jsem prostě člověk, který chce mír. Možná by se dalo říct „chci-mír“, ale rozhodně nepatřím do žádné kolony ani tábora.
Války nevznikají samy od sebe. Vždycky za nimi stojí mocenské zájmy, politika, peníze, suroviny a vliv. A běžní lidé pak platí cenu – svými životy, dětstvím svých dětí, strachem, ztrátami.
A co mě opravdu štve, je to neustálé lezení do zadku velmocím, které si na druhém konci světa hrají na „ochránce svobody“, ale přitom za sebou nechávají spoušť. Amerika, Rusko a ano..i Ukrajina.. kdokoli – všichni, kdo rozdmýchávají války kvůli moci, jsou na stejné lodi. Jen se to jinak balí do slov o „demokracii“ nebo „spravedlnosti“.
„O válce nikdy nerozhodují národy. Rozhoduje o ní hrstka lidí, kteří z ní těží. My ostatní – lidé, kteří chceme mír – jsme většina. A dokud budeme mlčet, budou mluvit ti, kteří mají z války zisk.“
Já nechci žít ve světě, kde se z války dělá normální věc. Kde se říká, že „musíme přispět na zbraně“, jinak nejsme vlastenci.
Vlastenectví není v tom, že chceme zabíjet. Vlastenectví je v tom, že chceme, aby naše země žila v míru.
Možná to zní naivně, ale myslím, že právě teď potřebujeme víc lidí, kteří budou přemýšlet sami za sebe. Ne podle titulků, ne podle propagandy, ale podle svědomí.
Já osobně říkám jasně: nechci válku. Nechci, aby se Česká republika stala součástí cizích her o moc. Ať už přicházejí odkudkoli.
Válka není abstraktní pojem — je to rozbité město, prázdné dětské postele a generace, které si nesou trauma. Přesto nás často přesvědčují, že řešením je víc zbraní a vojenských zakázek. To je iluze, která kryje obrovské zisky pro několik málo firem a zájmových skupin.
Místo dalšího financování zbrojního průmyslu musíme přesunout prioritní výdaje na humanitární pomoc, prevenci konfliktů a obnovu. A hlavně: nastavit mechanismy, aby platili ti, kdo z válek těží — přes daně, vyšetřování a změny veřejné politiky. Mír a spravedlnost nejsou na prodej.
„Už nechci platit zbraně v zájmu lží o „obraně“. Nechť si zaplatí ti, kdo na tom nahrabali. Priorita: lidé, pomoc civilistům a odstraňování následků války — ne další zakázky zbrojařům.
