Článek
Jaké by to asi bylo mít víc mužů. Jasně…některé ženy jich více mají, tajně. Ale moje myšlenka je trochu jiná.
Ne ve smyslu harému nebo přehnané fantazie, ale obyčejně – pár chlapů, kteří by spolu se mnou sdíleli dům, povinnosti i život.
Jeden by skvěle vařil, druhý by opravoval vše, co se rozbije, třetí by měl trpělivost a vyslechl by, čtvrtý by mě rozesmál a pátý by prostě byl tichý, když potřebuji klid.
A já? Já bych jen koordinovala – s úsměvem, v županu, s kávou v ruce. Takový ženský sen.
Samozřejmě, směju se tomu. Realita by byla asi úplně jiná.
Všechno by se zdálo dokonalé – asi jen chvíli
První týden by to bylo idylické.
Večeře by se střídaly s vínem a smíchem, práce by se dělila, dům by voněl po jídle a čistotě.
Každý by se chtěl předvést, jak umí.
Jenže pak by se ozvalo to, co známe ze všech vztahů – ego, únava, potřeba uznání.
„Proč zase vařím já?“
„Kdo koupil to hrozné víno?“
„A proč se usmíváš víc na něj než na mě?“
Najednou by z domu snů byl dům plný komunikace, handrkování a vysvětlování.
A možná i to by byla ta pravá realita polyamorie – hodně mluvení, domlouvání, tolerance a sebeovládání.
Protože když chceš žít s víc lidmi, musíš mít i víc trpělivosti.
Polyamorie není o množství, ale o pravdě
Když se řekne polyamorie, lidé si často představí volnou lásku bez hranic.
Ale v praxi to bývá přesně naopak.
Je to spíš o hranicích, o otevřenosti a o obrovské dávce zralosti.
O tom, že se člověk nebojí mluvit o svých pocitech, o žárlivosti, o potřebách.
O tom, že nechce vlastnit, ale sdílet.
A i když to na první pohled zní svobodně, není to žádná procházka růžovou zahradou.
Polyamorní lidé říkají, že žít takhle znamená neustále si držet zrcadlo – vidět své slabiny, svoje nejistoty, svoje skutečné motivace.
A přesto v tom nacházejí smysl, protože je to život bez lží.
Sen o rovnováze, ne o nadvládě
On ten můj nápad s „domem plným mužů“ není ani tak o harému, jako spíš o rovnováze.
O pocitu, že žena nemusí všechno dělat sama.
Že může být obklopená péčí, podporou, mužskou energií – a zároveň zůstat sama sebou, ne ztratit se v cizích očekáváních.
Je to možná sen o vztazích, kde se nikdo necítí přetížený, kde každý přináší něco, co druhým chybí.
Ale kdybych měla být upřímná, i kdybych měla pět mužů, pravděpodobně bych nakonec stejně stála v kuchyni, přemýšlela, co uvařit, a říkala si, že si všechno zase musím zorganizovat sama.
Protože žena, která umí řídit dům, by ho nejspíš řídila, i kdyby tam byl regiment mužů.
Realita je jiná – ale sen něco ukazuje
Když se nad tím zamyslím, tahle představa není o moci ani o mužích.
Je to o touze po sdílení.
Po prostoru, kde by se ženská síla nemusela pořád dokazovat, ale mohla prostě být.
Kde by bylo bezpečí, humor, podpora a kousek něhy navíc.
Polyamorie, komunita, otevřený vztah – to všechno jsou jen různé formy stejné touhy:
žít pravdivě, bez přetvářky, s lidmi, se kterými je nám dobře.
A i když by můj vysněný dům plný mužů asi v praxi moc dlouho nevydržel, někdy mi ten obraz připomene, že ženská síla nemusí spočívat v tom, že všechno zvládne sama.
Ale v tom, že ví, že by nemusela – kdyby kolem sebe měla lidi, kteří umí taky dávat.
Možná je ten můj sen o domě plném mužů jen obrazem toho, co potkávám v reálném životě. Muže po částech. Jeden umí krásně mluvit, ale nezvládne přitlouct poličku. Další je šikovný a praktický, ale po chvíli s ním není o čem mluvit. Jiný umí poradit, ale neumí obejmout. A pak jsou tací, co jsou laskaví, chytří, citliví – jen prostě nejsou na jiné věci. A člověk si pak říká, jaké by to bylo, kdyby se všechny tyhle kousky spojily do jednoho. Jeden jediný, který by měl vlastnosti těch imaginárních pěti v jednom těle. Ale možná to tak právě má být. Možná ty různé části potkávám proto, abych si uvědomila, že hledám celek…
Máte někdo zkušenost s něčím podobným? Jak to zvládáte? A kdo by do toho šel?
