Článek
Arcibiskup Jan Graubner nedávno veřejně prohlásil, že „podpora zla je hřích“. Přitom varoval věřící před tím, koho volit a komu dávat svůj hlas. Otázkou ale je: má vůbec církev právo mluvit do politiky, když sama nedokázala zamést před vlastním prahem?
Morální apel z úst instituce v krizi důvěry
Církev se tváří jako nositelka morálních hodnot. Ale její historie i současnost jsou poznamenané skandály, které otřásají důvěrou lidí:
- Utajování sexuálního zneužívání – případy pedofilie v církvi jsou po celém světě prokazatelným faktem. Místo jasného odsouzení se často řešilo tiše, pod koberec.
- Podpora mocenských struktur – církev v dějinách mnohokrát stála na straně těch, kdo vládli, místo aby se postavila za slabé a utlačované.
- Pokrytectví – káže o lásce a pravdě, ale ve vlastních řadách kryje ty, kteří zneužívají moci i důvěry.
Když tedy arcibiskup mluví o „podpoře zla“, lidé si právem kladou otázku: a co zlo, které se děje pod křížem?
Je v pořádku, když věřící člověk volí podle svého svědomí a víry. Ale církevní autority by neměly vydávat přímé politické apely, kdo je „dobrý“ a kdo „zlo“. To není duchovní vedení, to je manipulace. V demokratické společnosti mají mít všichni právo na svobodnou volbu bez náboženského nátlaku.
Pravá autorita vychází z činů, ne z kázání
Pokud by církev chtěla mluvit do politiky a do hodnot společnosti, musí začít u sebe:
- Přiznat vlastní selhání a otevřeně je řešit.
- Postavit se na stranu obětí, ne pachatelů.
- Přestat skrývat nepohodlnou pravdu.
Teprve pak může mít její hlas váhu. Jinak zůstane jen prázdným moralizováním, které zní jako výsměch všem, kdo byli zraněni těmi, kteří se schovávali za roucho.
Je fér říct, že církev není jednolitý monolit. Jsou lidé v ní, kteří žijí opravdově skromně, pomáhají chudým, starají se o nemocné a snaží se žít podle svého přesvědčení.
Ale zároveň nelze přehlížet, že mocenské a majetkové struktury církví často působí přesně opačně – jako instituce, která spíše sbírá bohatství a vliv, než aby byla duchovní oporou.
