Článek
Na ubytovnách a kolejích, kde bydlí lidé přicházející z ciziny, se dějí věci, které by pro mnohé z nás byly těžko přijatelné.
Když žijeme vedle sebe, sdílíme prostory a setkáváme se denně, všímáme si věcí, které by nás dříve možná ani nenapadly. Takovou zkušenost jsem udělala nedávno – a přiznám se, zůstala jsem v rozpacích.
Na něco jsme u nás zvyklí – třeba na to, že když vyvenčíme psa, uklidíme po něm, aby chodníky a parky zůstaly čisté. Proto je pro mnoho lidí šokem, když najdou na veřejném místě něco mnohem horšího než psí lejno – lidskou potřebu. A přiznám se, že i já jsem byla několikrát svědkem situace, kdy si cizinec sedl na ulici nebo do parku a vykonal tam potřebu.
Když se s tímto chováním střetneme, je to pro nás šok. Ptáme se: jak je to možné? Je to projev nevychovanosti? Lhostejnosti? Nebo jen obraz toho, odkud tito lidé pocházejí?
Není to příjemné psát, ale je to realita, kterou popisují nejen lidé, kteří bydlí na ubytovnách, ale i jejich majitelé nebo uklízečky. Ti mluví o hororech, které se opakují: pokálené sprchy, nepořádek na toaletách, špína, která by nikoho z nás ani nenapadla.
Pro nás je normální čistota, úklid, hygiena. Pro někoho jiného to může být zvyk, který si nikdy neosvojil. Jenže když se tyto světy střetnou v jedné ubytovně nebo na jedné ulici, vzniká problém, který nelze přehlížet.
Majitelé hotelů a ubytoven i uklízečky často říkají, že to, co musí denně řešit, je za hranicí únosnosti. Říkají, že jsou bezradní. Denně uklízet po někom, kdo nerespektuje ani základní pravidla, je vyčerpávající. Mnozí z nich otevřeně přiznávají, že kdyby tyto zkušenosti nezažili na vlastní kůži, nevěřili by jim. A těžko se jim divit.
Uklízečky popisují doslova horory: pokálené sprchy, chodby, někdy i koberce v hotelových pokojích.
V Teplicích je toto téma dokonce veřejně známé. Tamní obyvatelé i pracovníci ubytoven mluví o „sběračích výkalů po cizincích“ – lidech, kteří se musí starat o něco, co by u nás nikoho ani nenapadlo. Výtah plný lidských exkrementů? Koberce zničené tím, co mělo zůstat za dveřmi toalety? Pro místní to není šokující historka, ale každodenní realita.
Tohle není o předsudcích, ale o faktech, která vidíme. A pokud chceme, aby lidé z různých zemí a prostředí mohli žít vedle sebe, je potřeba o tom mluvit nahlas. Ne proto, abychom kohokoli uráželi, ale proto, aby se nastavila pravidla a hledala řešení. Protože veřejný prostor a základní hygiena nejsou luxus – jsou to základy, na kterých stojí naše soužití.
Nechci házet všechny do jednoho pytle. Vím, že mnoho migrantů u nás pracuje tvrdě, žije spořádaně, posílá domů peníze a snaží se přizpůsobit. Jenže vedle toho existují i jednotlivci, kteří se zjevně setkali s úplně jinými životními podmínkami, než jaké považujeme za běžné my. Jako by vyrůstali v prostředí, kde nebylo nic samozřejmého – ani toaleta, ani koupelna, ani základní zvyklosti.
Pokud některým chybí základní hygienické návyky, nestačí jim říci: „U nás se to nedělá.“ Potřebují jasně nastavená pravidla, vysvětlení a někdy i pomoc, aby si osvojili to, co je u nás normou.
Tohle téma není pohodlné. Mluvit o něm může znít jako kritika celé skupiny, a to není fér. Ale zároveň je potřeba si přiznat, že problém existuje – a že ho vidí nejen ti, kdo bydlí na ubytovnách, ale i lidé na ulicích a v parcích.
Když selhává hygiena, není to jen estetický problém. Je to otázka zdraví, bezpečí a základní úcty k ostatním. Proto bychom o tom měli mluvit – ne proto, abychom odsoudili všechny, ale abychom našli cesty, jak nastavit pravidla a zajistit důstojné podmínky pro každého, kdo tu žije. Protože soužití začíná u maličkostí. A základní čistota je tou první z nich.
Odkazy. iDNES
