Článek
Vysokej, silnej, ruce jak lopaty. Když se někdo pral, byl u toho. Ne proto, že by chtěl ubližovat, ale protože měl v sobě přetlak energie, co musel někam ven. Na učení moc nebyl. Radši rozebíral motorky nebo něco kutil. Přitahovalo ho všechno, co mělo benzín, olej a dělalo to hluk.
Po škole se vyučil lesníkem. To k němu sedělo. Les, ticho, těžká práce, žádné řeči. Potkávala jsem ho občas ve městě. Byl to fešák. Chlap jak hora. Vousy po prsa, vlasy po ramena, ruce od pilin a šmíru, opálený od slunce, ruce samý sval. Jezdil na motorce, řezal pilou dřevěné sochy, měl sílu jak medvěd. Smál se z plných plic a ženské po něm šly. Nehrál si na drsňáka, on jím prostě byl. Ten typ chlapa, o kterém si myslíš, že ho nic nezlomí.
A pak jsem ho potkala po letech. V šatech. Měl prsa. Červeně namalovanou pusu
Zůstala jsem stát jak přimražená. Rozumím lidem, kteří se narodí v těle, co jim nesedí. Ale tohle bylo nad moje chápání. Pořád měl mužský gesta, mužskou energii, stejné zájmy, stejný způsob mluvy. Jen jiný vzhled. Byl oholený, vlasy ještě delší, obličej pořád spíš mužský, hlas hluboký. Řekl mi, že se teď cítí být ženou… Že to tak měl v sobě vždycky, jen to dřív neuměl říct nahlas. A že je lesbická žena – takže hledá ženu, která je na ženy. Upřímně – nevěděla jsem, co na to říct.
Přišlo mi to celé zvláštní. Rozumím, když se člověk narodí v těle, které necítí jako svoje. Viděla jsem ženy s mužskou energií i vzhledem, muže s jemností a duší ženy. Tam to chápu – člověk cítí, že jeho tělo a duše si nerozumí. Ale tohle bylo jiné. Bylo v tom něco, co jsem nedokázala pochopit. Vždy byl na ženy… ale nyní se cítí jako lesbička? Jako by se ztratil někde mezi světy, mezi tím, kým byl a kým chce být.
A pak se stalo něco, co to celé ještě víc obrátilo vzhůru nohama. Přišla scéna, kterou bych si nevymyslela, ani kdybych chtěla. Stáli jsme na zastávce, když přes ulici začali dva chlapi tahat staré paní kabelku. On – nebo teda ona – neváhal ani sekundu. Rozběhl se v těch šatech a lodičkách a dvěma ranama je složil. Kabelku podal babičce, jako by se nechumelilo.
Bizarní scéna – dvoumetrová žena, medvěd v šatech, s tetováním a svaly, jak rozdává rány. A přitom to byla ta samá duše, kterou jsem znala z dětství – silná, přímá, ochotná pomoct, když je potřeba.
Nevím, jestli někdy potká ženu, kterou hledá – takovou, která je jen na ženy, ale dokáže být s ním. Nevím, jestli se v tom světě, který si sám postavil, dá vůbec najít místo, kde to celé bude dávat smysl.
Potkala jsem ženy, které mají mužskou energii, oblékají se tak, jejich tělo mluví jinak než jejich hlas – tam to dává smysl. A naopak, muže, u kterých bylo jasné, že jsou ženami uvnitř. Ale tohle… to už je i na mě moc pomotané
A možná to nebude znít úplně správně, ale řeknu to upřímně – dnešní svět někdy prostě nechápu. I tak mě ale fascinuje. Jsem zvědavá, jak to lidé „na druhé straně“ mají, jak cítí, jak žijí. Možná je to jen moje touha nakouknout do jiného světa – bez soudů, jen s otázkami.
Jeho příběh mě zaujal. Vyprávěl o sobě s otevřeností, která se jen tak nevidí. A tak sleduji jeho cestu dál — a o tom zase příště.
Inspirováno skutečným příběhem
