Článek
Možná jste si toho také všimli. Když přijdou katastrofy – povodně, požáry, nemoc, válka nebo osobní ztráty – něco se v lidech změní. Najednou, jako by spadly masky a hry, které hrajeme v běžném životě. Lidé jsou schopní odložit závist, soutěživost i malé konflikty a místo toho sahají po něčem mnohem hlubším: po lidskosti.
V dobách bolesti se probouzí srdce. Vidíme sousedy, kteří si předtím sotva podali ruku, jak si navzájem nosí jídlo. Cizí lidé se zastavují, aby pomohli. Ten, kdo měl plný kalendář a nedostatek času, najednou zůstává u lůžka nemocného. Ticho, které přináší utrpení, dokáže otevřít dveře k laskavosti.
Možná je to právě smysl těžkostí, které nás potkávají. Ne proto, aby nás zničily, ale aby nás probudily. Abychom uviděli, že skutečná hodnota nespočívá v tom mít víc než ostatní, v soutěži o status nebo v honbě za vítězstvím. Hodnota je v otevřeném srdci. V ochotě cítit. V odvaze chápat druhého, pomoci mu, být u něj, i když není co říct ani udělat.
Často se učíme v temnotě. Právě tam si uvědomujeme, že soucit není slabost, ale síla. Že lidskost není samozřejmost, ale dar, který musíme chránit. A že právě tyto okamžiky nám připomínají, co je v životě skutečně důležité.
Když projdeme zkouškou, zůstává otázka: musíme čekat na katastrofy, abychom objevili lidskost? Nebo ji můžeme žít i v obyčejných dnech, kdy se nic dramatického neděje? Každé ráno máme možnost volby – jestli se znovu ponoříme do her ega, nebo jestli otevřeme své srdce a budeme stát při sobě.
Protože možná právě to je naše největší síla: lidskost, která dokáže vést i v temnotě.
