Článek
Kdysi to bylo tak jednoduché: skleněná lahev, víko, vůně jablek a pocit podzimu. Dnes se z pití moštu stává disciplína pro silné povahy.
Mošt v pytli: geniální nápad, co se nepovedl
Moštárny totiž přišly s nápadem století – mošt v pytli. Prý moderní, praktické a ekologické. Jenže realita je jiná: z toho pytle to teče tak pomalu, že bys mezitím stihl nastrouhat další bedýnku jablek. Místo kohoutku je tam plastový výstupek, který musíš tlačit a čekat, až to nacrká. Kapka po kapce, nerv po nervu. Kohoutek se zasekává, mošt bublá, plast šustí – a ty jen stojíš, kroutíš pytlem a přemýšlíš, jestli tě víc bolí ruce, nebo nervy.
A když už to vzdáváš a jdeš hledat návod, najdeš na internetu příspěvek – klidný, usměvavý, s větou „Stačí jemně zatlačit.“ Jasně. Jenže ten, kdo to psal, zřejmě nikdy ten pytel nedržel.
A aby toho nebylo málo, někdo to dává ještě do krabic. Takže máš plastový pytel v papírové krabici, co má nahoře víko – a nejlépe ještě tak, že to nejde pořádně postavit, aby to teklo. Další obaly navíc, další odpad. „Eko“, říkají tomu. Ale jak může být eko něco, co člověk nemůže ani vypít bez výbuchu frustrace?
Ale jak to může být eko, když je to zase jen další plast?
V době, kdy řešíme mikroplasty ve vodě, v těle i v jídle, se vymýšlí nové vrstvy fólií, pístů a obalů.
Tohle není návrat k přírodě, to je jen jiný druh odpadu.
Stejně „ekologické“ jako víčka, co musí být přidělané
Tenhle moštový pytel je vlastně stejné neštěstí jako ta nová víčka na lahvích, co se musí neustále přidržovat.
Ať chceš, nebo ne, visí ti u pusy, plácají o nos, a člověk má chuť je utrhnout a taky že je utrhneš.
Takže teď máme plastové víčko, které se neztratí, ale zato otravuje úplně všechny.
A mošt v pytli, který se nevyleje, ale zato vytáčí do běla.
Kde zůstala radost z jablek?
Mošt býval symbolem jednoduchosti. Chuť podzimu, poctivá práce, skleněná lahev, kterou šlo znovu použít.
Dnes místo vitamínů mizí trpělivost – a místo moštu přichází plastový zázrak, který víc dráždí, než osvěžuje.
Zlaté staré lahve. Ty aspoň tekly – a nikdo u nich nemusel číst návod.
Vitamíny se ztratily někde mezi pasterizací a logem s nápisem tradiční výroba, a z moštu se stal produkt na nervy.
Protože mošt, který se nedá nalít, ztrácí kouzlo dřív, než dopadne první kapka do sklenice.
Dodatek
Kdo nikdy nebojoval s plastovým špuntem z pytle na mošt, ten neví, co je životní zkouška.
Na první pohled to vypadá jednoduše – pytel, krabice, malý ventil, otočíš a teče.
Jenže někdy ne. Někdy to neteče vůbec, nebo naopak všude.
Radši jsem se zeptala i ostatních, jestli v tom není nějaký fígl — abych nebyla za blbce.
Smáli se. Protože prý v tom nejsem sama.
Ty špunty z moštárny jsou někdy opravdu o nervy.
A nejen u moštu — oni to tak balí i víno! To teprve nervy.))
Takže než se člověk propracuje k prvnímu loku, musí nejdřív vybojovat malou technickou bitvu.
Zkušenější vědí, že když už se nervy blíží k bodu varu, stačí vzít nůžky, ustřihnout roh pytle a přelít mošt do kanystru s kohoutkem – tam, kde to funguje na první pokus.
A pokud místo moštu máte víno?
Pak už to není jen technická záležitost, ale otázka duševního zdraví.
