Den, kdy se otevřelo nebe

(sci-fi povídka s dialogem)

Byla půlnoc, poslední říjnová noc, kdy se svět chystal na Halloween. Jenže tenhle rok se svíčky v dýních proměnily v cosi úplně jiného.
Na obloze se rozhořelo světlo, které nikdo nečekal.

Nejdřív to vypadalo jako padající hvězda – jenže místo toho se nebe otevřelo. A z něj vstoupily lodě. Ne jedna, ne dvě, ale devět.
Každá jiná. Každá jako posel z jiného kouta vesmíru.

První zářila jako tekuté zlato. Její trup vypadal, jako by byl z kapalin, které se neustále přelévají a mění tvary, ale nikdy se nerozpadají.
Druhá byla stvořena ze stínu – neodrážela žádné světlo, spíš pohlcovala hvězdy za sebou, až vznikal pocit, že se do ní může propadnout celé nebe.
Třetí pulzovala modrými prstenci energie, připomínajícími kruhy na vodě. Pohon vypadal, jako by fungoval na samotný prostor a čas.
Čtvrtá byla organická – její povrch vypadal jako živá kůže, která se nadechuje.
Pátá zářila zelenými krystaly, každý z nich vibroval zvláštním světlem, jako by šlo o hudbu viditelnou očima.
Šestá byla tenká a ostrá, jako šíp z černého kovu, kolem kterého probíhaly elektrické výboje.
Sedmá připomínala obrovskou medúzu – průsvitné chapadla se táhla stovky metrů, ale ve vesmíru plula s lehkostí.
Osmá vypadala jako obrovské kolo, jehož paprsky se točily, a poháněla ji energie, kterou lidé neuměli pojmenovat.
Devátá byla tichá, drobná, a přesto nejzáhadnější – na první pohled prostá koule, uvnitř které se odrážely celé galaxie.

A všechny se zastavily nad Zemí.

Nikdo nečekal, že přijdou. A přesto to prý nebylo poprvé – říkali, že na signál čekali dlouho. První zprávy, první volání o pomoc, vyslané kdysi dávno, k nim už dorazilo.

Slyšeli náš chaos.
Naše hrozby jadernými zbraněmi.
Naši zuřivou touhu vládnout a zároveň strach z vlastního stínu.

Proto se ukázali. Ne jako nepřátelé. Ne jako bohové. Ale jako Rada – devět světů, devět ras, které se kdysi naučily přežít bez sebezničení.

Z armádních základen se ozval poplach. Satelity zaznamenaly pulzní vlny, které v jediném okamžiku deaktivovaly všechny jaderné hlavice na orbitě i v silech.
Nevybuchly. Jen se vypnuly – jako hračky, kterým někdo vyjmul baterie.

Na okamžik se lidstvo ocitlo beze zbraní.
Nad hlavami nám zářilo devět lodí, tichých, majestátních, a pod nimi stála planeta, co se třásla strachem.

Já – obyčejná žena, co právě stála u okna – jsem náhle ucítila v hlavě cizí hlas. Ne jako zvuk, spíš jako myšlenku, která není moje.
Byl klidný, hluboký, nesl ozvěnu hvězd.

Hlas:
„Neboj se. Nesestoupili jsme, abychom vládli, ale abychom vás chránili před vámi samými.“

„Kdo jste?“ zašeptala jsem v duchu.

Hlas:
„Jsme Rada devíti světů. Sledujeme, jak se rodí nové civilizace. Vaše technologie dosáhly bodu, kdy mohou zničit víc než jen tuto planetu. A proto jsme přišli.“

„Co chcete udělat?“

Hlas:
„Nebudeme řídit vaše životy. Ale budeme dohlížet. Zbraně, které mohou rozbít rovnováhu prostoru, vám už nebudou dostupné. Budete muset najít jiné cesty.“

„Dohlížet?“

Hlas:
„Ano. Od této chvíle bude nad vaší planetou bdít naše tichá přítomnost. Neznamená to dohled jako vězení. Znamená to ochranu. Dáváme vám čas. Dáváme vám šanci.“

„A když selžeme?“

Hlas na okamžik ztichl, a pak zazněl téměř smutně:

Hlas:
„Pak se rozhodne, zda má vaše civilizace přežít. Ale my věříme, že v sobě máte víc než destrukci. Proto jsme tady.“

A pak ticho. Cítila jsem, jak se myšlenka vytrácí, jak se ten cizí hlas odplouvá zpátky do vesmíru.

Rada nezůstala dlouho. Za svítání lodě pomalu zmizely, jako by se rozpustily v ranním nebi.
Ale jejich zásah zůstal. A s ním i vědomí, že nejsme sami.