Článek
„Dům plný dětí, smích, hluk. A k tomu krásná žena. Taková, aby mi ji každý záviděl. To je život, chlapi.“
Kamarádi se smáli a kývali hlavami. Petr měl dar říkat věci nahlas a tvářit se, jako by to byla pravda života. Mám firmu a peníze, mohu si to dovolit.
Brzy si to zařídil podle svých slov. Vzal si hezkou, poslušnou dívku. Narodilo se jim dítě, pak druhé, třetí, čtvrté. Dům ožil smíchem a křikem, byl plný pohybu. Petr se usmíval – dokud byly děti malé.
Rád je zvedal do vzduchu, poslouchal jejich smích. Líbilo se mu, jak k němu běží s roztaženýma rukama. U malých dětí se cítil silný a mladý. Ale jakmile začaly dospívat, přestával se smát. Najednou mu připomínaly, že čas plyne. Že stárne. Už neviděl jen bezpodmínečný obdiv, ale i otázky v jejich očích. A to neunesl.
Jednoho večera seděl s manželkou v kuchyni.
„Měli bychom mít ještě jedno dítě,“ řekl věcně, skoro jako by šlo o nové auto.
Ona odložila utěrku a dlouze se na něj podívala. „Petře, máme čtyři. Já už nemůžu. Chci klid.“
On ztuhl. Mlčel. A pak pronesl: „Ty už mě nechceš poslouchat.“
Další měsíc už balil kufry.
Našel mladší. Krásnou, svěží. Chodil s ní po městě, hrdě ji držel za ruku. V hospodě mu kamarádi říkali: „Ty máš ale kliku, Petře!“ A on se usmíval, přesně tohle chtěl slyšet. Ona mu postupně dala tři děti. A Petr měl znovu pocit, že omládl. Ale jen do chvíle, než děti začaly růst. Pak se mu začalo zdát, že mu život zase protéká mezi prsty.
Jednoho dne si sedl k počítači a napsal inzerát: „Hledám lásku. Hledám ženu, co mi dá rodinu. Musí chtít děti.“
Manželce nechal byt a odešel do svého nového domu
Roky plynuly. Petr bohatl. Jezdil po světě, fotil se před palmami, s vínem u moře, s horami za zády. Na sociálních sítích psal: „Cestuji, ale chybí mi láska.“
Doma měl velký dům, ale v něm ticho. Děti se mu vyhýbaly. Ony dobře věděly, že pro něj byly důležité jen tehdy, když byly malé a on si vedle nich připadal mladý.
Nakonec si našel partnerku. Měla svoje děti, byla po jeho boku, když chtěl jet na dovolenou, když potřeboval společnost. Ale nebyla to žena, se kterou by chtěl žít.
„Je jen na občas,“ mávl rukou, když mu přátelé řekli: „Vždyť máš partnerku.“
„Já hledám takovou, co se nastěhuje ke mně, bude v mém domě a dá mi moje děti,“ opakoval. Tahle je už stará. Nic pro mě neznamená.
Nevnímal, že mu táhne na sedmdesát. Že čas, který marnil nespokojeností, už mu nikdo nevrátí. Byl věčně nespokojený, věčně hledal něco, co nikdy neuměl uchopit.
A tak zůstal v domě sám. Bohatý, procestovaný, obklopený věcmi. A přece chudý. Protože kdo neumí dát lásku, ten ji nikdy nedostane zpátky.
A pak přišla nemoc. Ocitl se na nemocničním lůžku, slabý a osamělý. Z telefonu psal na sociální sítě dlouhé vzkazy:
„Moje děti na mě kašlou. Ani mě nepřijdou navštívit. Jsou nevděčné.“
Lidé mu posílali srdíčka a povzbudivé komentáře. Nikdo mu ale neřekl pravdu: že děti se neodvrátily bezdůvodně. Že k němu nechodí, protože už dávno pochopily, že jim nikdy nebyl oporou. Že je měl rád jen, když byly malé a dělaly mu pocit, že je ještě mladý.
Do nemocnice nedorazil nikdo z jeho sedmi dětí. Jen sestra mu tiše upravila polštář a podala čaj.
Petr ležel, díval se do stropu a v duchu si opakoval, že všichni kolem jsou nespravedliví. Že on chtěl přece jen rodinu, lásku a děti.
Jenže to, co chtěl, nikdy nedokázal dát.
A tak zůstal, i v nemoci, stejně jako v životě – sám.
Inspirováno skutečným příběhem
