Článek
Byli mladá rodina. Ona, on a jejich dvouleté dítě.
On – policista, co měl doma plnou skříň zbraní. Fascinovalo ho to. Rád mluvil o síle, o pořádku, o tom, že „ženský občas potřebují proplesknout, aby věděly, kdo je hlava rodiny“. Říkal to s úšklebkem, napůl jako vtip, napůl vážně. Jenže jeho žena nebyla z těch, co by mlčky sklopily oči. Hádky byly časté, smíření krátká a křehká.
Jednou mu řekla, že takhle už dál žít nechce. Že podá žádost o rozvod.
On prosil, sliboval, pak vyhrožoval. A ona zůstala pevná: ne.
Hádky byly čím dál častější a ostřejší. Křik, bouchání dveřmi, pak zase chvíle, kdy ji objal a prosil o odpuštění. Ona mu nakonec řekla: „Takhle už ne. Já odcházím.“ A opravdu odešla. Vzala dítě a začala žít jinde.
Našla si levný podnájem a podala žádost o rozvod.
On to nesl těžce. Z muže, co měl všechno pod kontrolou, se stávala troska. Začal pít. Neuměl se smířit s odmítnutím. Volal jí pořád dokola, někdy desetkrát za hodinu. Posílal stovky, tisíce zpráv – prosby, sliby, vyhrožování. Někdy se omlouval a brečel, jindy psal, že jí zničí život, že jí dítě vezme.
Ona zůstávala pevná. Nepřišla zpátky. A v něm to vřelo, padal hlouběji.
Nakonec ji přemluvil k poslední schůzce. „Přijď. Jen se domluvíme o výživném, slibuju, že ti nebudu dělat potíže. Klíč máš, čekám tě doma. Dáme si víno, popovídáme si. Nemusíš se bát.“
Dlouho váhala, ale nakonec vzala chlebíčky, které koupila cestou, a odemkla jejich byt.
Uvnitř ji zaskočil obraz, který by čekala spíš v romantickém filmu než po měsících křiku.
Na zemi hořící svíčky.
Ve váze květiny.
Na zdi nápis „Miluji tě“.
Z repráků zněla jejich oblíbená píseň.
Na stole víno a dvě sklenice. Usmála se. Kdyby byl takový vždycky, možná by všechno dopadlo jinak. Sedla si a čekala. Hudbu po chvíli vypnula, ale on nešel. Zkoušela mu volat – nedostupný. Její úsměv vyprchal, nahradila ho podrážděnost. Už chtěla odejít.
Zašla si ještě do koupelny umýt ruce. A tam…
On. Seděl na zemi.
Hlava opřená o dlaždičky, v ruce služební pistole.
Krvavá skvrna pomalu stékala po stěně.
Na zdi vedle něj načmáraná slova: „Bez tebe nemá smysl žít.“
Byl to šok, který ji přimrazil k místě. Minuty trvalo, než se nadechla a dokázala zavolat pomoc.
Všechno, co následovalo, bylo rozmazané – policie, výslechy, ticho prázdného bytu.
Zůstala sama se synem, s pocitem, že ji všichni budou vinit. Že jí budou šeptat za zády, že kdyby byla „hodnější“, „trpělivější“, nestalo by se to. Ale ona věděla své. Jeho konec nebyl romantickým gestem z velké lásky. Byla to poslední manipulace, poslední únik, srabáctví, které na její ramena hodilo tíhu, jež jí nepatřila.
Nakonec vyhledala psychologa. Věděla, že musí, aby to unesla, aby nepřenesla bolest na dítě. A učila se jednu věc: jeho volba nebyla její vina.
