Článek
Zase se mluví o rozpočtovém schodku. Zase přichází oznámení, že „je třeba šetřit“. Jenže šetření se u nás vždycky děje stejně – na lidech, ne na systému.
Když politici mluví o pomoci, ale myslí na volby
Zase slyšíme, že se musí šetřit. Zase se zvyšují daně, omezují slevy a varuje se před krizí.
A přesto se dál přidává — těm nahoře.
Politikům, úředníkům, institucím.
Zatímco lidé, kteří celý život pracovali, přemýšlejí, jestli si mohou dovolit topit nebo zaplatit léky.
A mezi tím vším se objevují známé tváře, co znovu slibují, že „bude líp“.
Před volbami s úsměvem, po volbách s výmluvami.
A lidé, kteří jim věří, už ani nevidí, že jde jen o populismus převlečený za starost.
Prázdná slova a otočky
Víme, kdo kroky křičí, jak se zastane lidí, jak „už nic nedá“ na Ukrajinu, jak „myslí na naše občany“.
A pak čtete zprávy, jak si podává ruku s prezidentem Zelenským a slibuje další pomoc.
Stejný scénář, jiná kamera.
Před voliči jedno gesto, v zákulisí druhé.
Tohle není vedení státu.
To je herectví na účet daňových poplatníků.
A co je nejvíc smutné – spousta lidí, hlavně seniorů, mu pořád věří.
Protože slyší, že „on to říká od srdce“, že „aspoň mluví na rovinu“.
Jenže populismus nikdy nemluví na rovinu.
On mluví na emoce.
A těmi si kupuje hlasy.
Kde na to vzít?
Pokud se opravdu chceme zvednout z dluhů, nemůžeme dál žít v systému, kde se rozhoduje podle průzkumů, a ne podle reality.
Pomáhat druhým zemím je správné, ale ne tehdy, když vlastní stát padá na kolena.
Ne tehdy, když nejsme schopni pomoci vlastním lidem, ale posíláme miliardy na symbolické gesta „solidarity“.
Až se vzpamatujeme, až přestaneme žít na dluh, pak pomáhejme.
Teď bychom měli konečně přestat hrát světové hrdiny a začít být zodpovědným státem.
Slova nestačí.
Lidé už nepotřebují sliby, ale činy.
A možná i trochu ticha – místo další kampaně o tom, jak „bude líp“.
