Článek
Když člověk sleduje, co se děje kolem emisních povolenek, zákazu starších aut a neustálého zdražování energií, má pocit, že žije ve světě, kde zdravý rozum ustoupil bruselským tabulkám. Všechno se schovává za krásná slova – „zelená transformace“, „udržitelný rozvoj“, „ochrana klimatu“. Ale ve skutečnosti to čím dál víc připomíná přerozdělovací mašinérii, kde běžní lidé platí a velcí hráči se smějí.
Evropská unie vymyslela systém emisních povolenek, který měl motivovat továrny a elektrárny, aby méně znečišťovaly.
Jenže se z toho stal obchodní artikl.
Povolenky se prodávají na burze, ceny lítají a stát na tom vybírá miliardy.
A kdo to celé zaplatí?
My. V ceně elektřiny, topení, dopravy.
Velké koncerny si to spočítají a náklady přenesou na zákazníky.
Takže místo toho, aby platili znečišťovatelé, platí obyčejní lidé a malé firmy.
Tohle prý je „zelená spravedlnost“.
Co jsou emisní povolenky
Emisní povolenky jsou „oprávnění vypustit určité množství CO₂“ (obvykle 1 tuna = 1 povolenka).
Zavedla je Evropská unie v roce 2005 v rámci systému EU ETS – Emissions Trading System, který měl motivovat firmy s vysokými emisemi (např. elektrárny, ocelárny, cementárny) k tomu, aby snižovaly znečištění.
Když někdo vypouští méně CO₂, může své „nevyužité“ povolenky prodat jiným.
Kdo znečišťuje víc, musí si je dokoupit, jinak platí pokuty.
Kdo na tom vydělává
Zjednodušeně:
- Státy EU – dostávají peníze z aukcí povolenek (v ČR to jsou miliardy korun ročně).
- Velké energetické a průmyslové firmy – některé dřív dostávaly povolenky zdarma, teď už většinou ne, ale stále mají vliv.
- Finanční trhy – povolenky se dají obchodovat, takže vznikl celý trh a spekulace (banky, fondy, investoři…).
Paradox:
Penězi z povolenek se mají podporovat ekologické projekty (např. zateplení, obnovitelné zdroje, dotace na soláry), ale často končí v rozpočtech nebo v byrokratických fondech, takže běžní lidé z toho mnoho nemají.
Unie si hraje na spasitele, ale svět mezitím hoří
Evropa tvoří méně než 8 % světových emisí.
Přesto má nejpřísnější pravidla, nejdražší energie a největší byrokracii.
Mezitím v Asii vznikají nové uhelné elektrárny a výrobky z těchto zemí se dovážejí k nám – levnější, protože tam žádné povolenky ani zákazy neřeší.
Takže naše továrny končí, lidé přicházejí o práci – a planeta se nezachrání ani o milimetr.
Jen se výroba přesunula jinam.
A co běžní lidé?
Řeknou vám, že máte topit „udržitelně“, jezdit elektroautem a kupovat solární panely.
Ale zkuste si to spočítat – pro většinu lidí je to nedostupné.
Dotace dostane ten, kdo má už teď peníze, ne ten, kdo počítá každou korunu.
Takže místo pomoci se vytváří další propast mezi bohatými a obyčejnými rodinami.
Zdravý rozum mizí
Nikdo nezpochybňuje, že bychom měli chránit přírodu.
Ale ochrana přírody se zvrhla v zelený byznys.
Všechno má svůj certifikát, razítko, poplatek.
Unie vymýšlí nové předpisy, místo aby podporovala skutečnou soběstačnost lidí – malé solární systémy, komunitní energii, lokální pěstování, opravitelnost věcí.
Ne, raději nás sváže formuláři a poplatky.
Cesta ven
Skutečná ekologie nezačíná v Bruselu, ale doma.
V tom, že si něco vypěstujeme sami, že šetříme vodu, že se nenecháme zotročit účty a dotacemi.
Unie by se mohla inspirovat obyčejnými lidmi, ne je trestat.
Protože planeta se nezachrání tabulkami, ale obyčejným rozumem, prací a pokorou k zemi.
