Článek
Každý den vstává ve čtyři ráno. Zatímco město ještě spí, on už sedí za volantem a jede do práce. Do depa, kde se život počítá na balíky, krabice a směny, které končí až večer. Domů se vrací vyčerpaný, sotva se nají a usne. Víkendy prospí, dovolená se proplácí, protože volno se v téhle práci nedává. Nemá rodinu, nemá komu chybět. Jen strach, že kdyby odešel, nenašel by nic jiného – a tak zůstává. Den za dnem. Rok za rokem. A život mu zatím potichu utíká mezi prsty.
V depu voní ráno po naftě, prachu a kávě z automatu. Je čtyři třicet, svět ještě spí, ale hala už duní zvukem vozíků a nárazů beden o beton. Balíky se sypou z pásu jeden za druhým, čísla na etiketách se míhají rychleji, než je stihneš číst. Kurýři pobíhají jako mravenci, nikdo se moc nebaví, jen strohé pokývnutí. Tady začíná den, který skončí až za čtrnáct hodin. A zítra se to celé zopakuje.
Práce u zásilkové služby byla hymnou opakování. Naložit kamion. Vysypat kamion. Běhat s balíky, rozkládat je podle kódu, vyběhnout schody, tlačit palety, zase naložit. Hodiny se spojovaly do jednoho dlouhého tahu, který měl pouze dvě zastávky: odchod a návrat. Od čtyř do osmnácti. Dovolená se mu nabízela jen v podobě peněz – „proplaceno“, řekli mu jednou, když se ptal na týden volna. Peníze za volno, ne volno. A tak odpočíval jen v sobotu a neděli, kde tělo dohánělo nedostatek spánku a duše se krčila v koutě.
Neuměl nic jiného. Ne tím způsobem, jak se věci dělaly místo něj – prsty mu znaly polohu krabic, svaly pamatují contour těžkých beden, oči četly adresy rychleji než mysl. Ale když se večer zastavil u okna pronajatého pokoje, který v noci vypadal jako prázdný talíř, věděl, že neumí mluvit o něčem jiném.
Četl inzeráty, posílal životopisy, jejich šablony se vracely jako odhozené papíry. „Bez praxe,“ stálo u většiny položek. „Požadujeme zkušenosti.“ Jako by zkušenost s tělem, které dělá druhé práce, nebyla zkušeností.
Neměl rodinu. Bydlel sám, protože práce se neptala na to, kdy zůstane doma. Jeho přátele pomalu vymizeli – každý měl svůj život, svoje děti, svoje soboty, do kterých on nepatřil. V noci, když se zápraží ulice vyprázdní, jeho stíny vrhají na stěny jiný svět. Uprostřed noci si někdy představoval, jaké by to bylo vstát a jít jinam: do dílny, do kuchyně, do kanceláře, kde by mohl mluvit s lidmi, kteří by mu dali smysl. Ale hned ho přemohla úzkost: co když zkusí a propadne? Co když selže a zůstane bez ničeho? Přežil tím, že nedělal nic jiného než to, co už uměl.
Ráno se probouzel dříve než svět. V práci se mu zdálo, že se stává průtokovou trubkou pro cizí životy – doručoval dárky, účty, věci, které znamenaly radost i bolest jiným. Jejich příběhy se mu odrážely v rukou a v tvářích, které míjel, ale jeho vlastní příběh postupně vybledl.
Někdy v jedné z těch krátkých pauz, kdy si dal kafe a zapálil cigaretu na rohu parkoviště, si vzpomněl na dětství: na vůni chleba od babičky, na modrý klobouk, který mu máma koupila na jaro. Ty vzpomínky nebyly nostalgickou cestou zpět, byly spíš drobnými ostrými kamínky, které čas odhodil a zanechal je v botě. Bolely. „Nepromarni život,“ šeptal si potichu. A pak se zastavil. Když tu myšlenku vyslovil nahlas, byla to modlitba, kterou nedokázal dokončit.
Rostoucí únava se začala podepisovat i na těle. Bolesti zad, špatné dýchání, krevní tlak, který mu občas připomněl, že čas není neomezený. Lékař mu jednou poradil odpočinek. „Změnit režim,“ doporučil. Ale změnit režim znamenalo opustit jistotu výplaty. A ta jistota byla jako tenký pás, který ho držel při zemi – strach z pádu byl hlubší než bolest.
Lidé kolem něj proplouvali životem jako lodě jedním pruhem. S úsměvem mu poděkovali při převzetí balíku; ten úsměv neschovával nic z jejich vnitřního boje, ale byl to úsměv. On ty úsměvy sbíral a vkládal je do krabice, která se jmenovala „zvládl jsem to zase“. V noci ležel a poslouchal ticho. Bylo hlučné. V tom tichu se čas zdál vytáhnutý do nekonečna, a z nekonečna vypadával jen jednou za čas nějaký sen: o chatě u lesa, o kuchyni plné světla, o rukách, které masírovaly něčí ramena ne proto, že musely, ale protože chtěly. O lásce, co už dávno vzdal.
Jednoho dne přišel domů později než obvykle. Dosedl na okraj postele, pustil televizi jen tak, aby byl zvuk. Pak se mu zhmotnila bolest jako cihla na hrudi. Ne bolest, která by byla předzvěstí, prostě — tíha. Snažil se dýchat hluboce, ale vzduch byl kluzký a nekončící. Myslel na to, že by měl zavolat doktorovi, že by měl jít na pohotovost. Ale myšlenky se mu ztrácely, rozplývaly se do stínů. Zůstal ležet. Zaslechl tikot hodin, pak dál nic.
Ráno ho našli sousedé. Neotevřel dveře do práce. Balíky šly dál bez něj, jako by svět měl systém, který umí držet při životě každou květinu i bez toho, kdo ji zaléval. Pohřeb byl krátký. Někteří kolegové přišli, někteří poslali květiny a kondolence na sociální sítě. Všichni říkali, jak smutné je, že to tak skončilo. Mluvili o únavě, o tom, jak pracoval až do konce. Mluvili o tom, jak by měl mít více volného času, víc péče. Ale nikdo nemohl vrátit dny, které mu sebraly.
Na hřbitově, když vítr přejížděl suché listí, stála malá krabička s jeho jménem. Pod ní ležel jeden papírek se dvěma slovy: „Nepromarni život.“ Kdo ho tam položil, nelze říct. Možná to byla ruka, která mu nepatřila, nebo malý hlas v něm, který se nikdy nenaučil křičet dost hlasitě.
Příběh jeho života není pouze tragédií o jednom muži. Je to tichá výčitka systému, co počítá hodiny, ne křehkost člověka; je to vyprávění o tom, jak se dá ztratit mezi směnami, jak se dá upéct do rutiny tak pevně, až se zapomene, proč jsme vůbec chtěli dýchat. A přesto — i když jeho konec byl tichý, jeho příběh může být zrnkem, které v někom jiném něco rozvibruje. Možná, někde, někdo uvidí jeho samotu a dovolí si jinak: odpočinout, změnit, zkusit jinou práci, ozvat se.
Možná to je jediné, co zůstane z příběhu — varování a naděje zároveň.
„Nenechte si utéct život prací. Výplata vás uživí, ale nikdy nenahradí chvíle, kdy skutečně žijete.“
