Vědkyně, která opustila město a strávila 30 let v pralese

Někteří lidé se o přírodě učí z knih.
Jiní ji pozorují z dálky.
A pak jsou lidé, kteří se rozhodnou přírodu opravdu žít.

Simona Kossak patřila k těm druhým.
Ne proto, že by toužila po dobrodružství. A ne proto, že by utíkala před lidmi.
Ale proto, že věřila, že člověk se může stát součástí lesa, pokud se naučí respektu, trpělivosti a tichu.

Její život v Bělověžském pralese patří k nejpozoruhodnějším příběhům soužití člověka a divokých zvířat v moderní Evropě.

Simona se přestěhovala do staré dřevěné chaty zvané Dziedzinka.
Byla to jednoduchá stavba bez elektřiny a tekoucí vody, obklopená jen lesem, tichými stromy a stopami zvířat.

A přesto tam nenašla samotu.
Naopak — brzy zjistila, že člověk v takovém místě není nikdy sám.

Pro většinu lidí jsou divoká zvířata něco, co se pozoruje z bezpečné vzdálenosti.
Simona ale žila ve světě, kde:

Nebylo to kouzlo.
Nebyla to magie.
Byla to přítomnost, kterou zvířata dokázala přečíst.

Zvířata totiž rozpoznají člověka, který jim neublíží.
Který nevyzařuje strach ani agresi.
Který se pohybuje klidně a předvídatelně.

Simona věděla, že důvěru divokého zvířete si člověk nekoupí — musí si ji zasloužit.

A to dokázala.

Soužití nebylo idylické, jak by se mohlo zdát.
Nebylo to jako příběh z romantického dokumentu.

Život v přírodě je tvrdý, fyzický a náročný.
Zvířata jsou nevyzpytatelná.
Zima je krutá.
Noc je temná a ticho někdy až příliš hlasité.

Simona přesto tvrdila, že v lese nachází víc porozumění než mezi lidmi.
Zvířata na ni nereagovala podle emocí, ale podle chování. Byla k ní upřímná a přímá.

A právě tato jednoduchost jí dávala pocit bezpečí.

To, co si lidé často vysvětlovali jako „lásku zvířat“, bylo ve skutečnosti něco hlubšího:

důvěra.

Divoké zvíře neprojeví náklonnost, pokud v člověku nevycítí jistotu.
Nepřiblíží se, pokud neví, že může být v klidu.
A nikdy, opravdu nikdy, k člověku nepřijde opakovaně — pokud s ním nemá dobrý zážitek.

Simona tuto důvěru získala roky práce, každodenním kontaktem a schopností přijmout pravidla přírody.

Neoblékala se do role „pána tvorstva“.
Nestavěla se nad ně.
Byla jednou z nich — návštěvníkem, který se učí.

A to byl důvod, proč ji zvířata přijala.

Pro nás, kteří žijeme v moderním světě, je její život připomínkou jedné důležité věci:

Člověk se dokáže vrátit k přírodě — pokud přestane bojovat a začne se dívat.

Zvířata nepotřebují, abychom byli dokonalí.
Jen abychom byli klidní, pozorní a autentičtí.

Simona ukázala, že soužití člověka a divočiny není pohádka, ale možnost, která se otevírá těm, kdo nezraňují, nehrají si na nadřazené, dávají pozor a přijmou, že příroda je silnější než oni.

Ukázala, že příroda není nepřítel.
Ani prostředek.
Ale svět, se kterým se dá žít — pokud se to člověk opravdu naučí.

Simona Kossak (1943–2007) byla polská bioložka, ekologická aktivistka a profesorka lesnických věd, která se proslavila nejen svou odbornou prací, ale i naprosto neobvyklým způsobem života. V 70. letech se rozhodla opustit město a žít uprostřed Bělověžského pralesa – a to doslova. Bez elektřiny, bez tekoucí vody, v malé dřevěné chatě, kterou sdílela s divokými zvířaty.

Její příběh je kombinací vědy, odvahy a životního stylu, který byl v té době považován za excentrický.

V roce 1975 se Simona rozhodla opustit Varšavu a přestěhovala se do malé dřevěné chaty uprostřed pralesa Białowieża. V té době to bylo považováno za šílenství — mladá vědkyně s kariérou před sebou se vzdala městského komfortu a akademického světa.

Chata neměla elektřinu ani vodu.
Byla obklopená lesem, tichém a izolovaným.
A Simona tam zůstala třicet let.

Simona v pralese nežila sama.
Ve skutečnosti byla neustále mezi zvířaty, která jí důvěřovala do neobvyklé míry

Simona to ale vysvětlovala jednoduše: byla s nimi trpělivě a denně. Rozuměla jejich signálům, respektovala jejich prostor a chovala se předvídatelně.

Nešlo o žádné magické schopnosti — jen o znalost, pokoru a dlouhodobé pozorování.

Simona nebyla odříznutá od světa úplně. Kromě výzkumu se stala známou popularizátorkou přírody:

Dokázala mluvit o přírodě věcně, srozumitelně a zároveň lidsky.

Simona Kossak zemřela 15. března 2007 v Białystoku na rakovinu.
Její chata „Dziedzinka“ se stala symbolem jejího života a dnes je kulturní památkou.

Je po ní pojmenováno několik dokumentů a knih, např.:

Je vnímána jako jedna z nejvýraznějších osobností polské ochrany přírody 20. století.

Její příběh je připomínkou, že někdy je správné udělat krok mimo očekávání ostatních.

Její život nebyl romantický, nebyl jednoduchý ani esteticky „eko“.
Byl praktický, tvrdý, civilní.

A právě proto je tak silný.

Zdroj:
https://www.kabinetkuriozit.eu/simona-kossak-1943-2007/