Článek
V každé ulici je někdo takový.
Sousedka, kterou všichni znají, ale málokdo opravdu vidí.
Ta, co se často stěhuje, co někdy nezaplatí nájem včas, co střídá brigády, chlapy, naděje i pády.
Ta, o které si lidé šeptají na chodbě:
„Zase má nového…“
„Zase brečí…“
„Zase prosí o peníze…“
Nikdo přesně neví, kolik jí je. Někdo říká čtyřicet, jiný by jí hádal třicet.
Má v sobě něco holčičího – v očích, v úsměvu, v tom, jak pořád věří, i když má za sebou víc bolesti než většina lidí za celý život.
Její máma se jí vzdala, když byla malá. Tátu neznala.
Babička byla přísná, starala se, ale lásku jí nedala. Když končila základku, tak babička zemřela.
A ona zůstala někde mezi – bez opory, bez jistoty, bez těch základních kořenů, které dávají člověku pocit, že má kam patřit.
Možná právě tehdy se to v ní zlomilo. Možná už tehdy se naučila, že když chce být milovaná, musí si tu lásku zasloužit.
Pak přišel první muž. Pil, ale ona si myslela, že ho zachrání.
Narodilo se dítě, a on pil dál.
Zůstala sama, s malým tvorečkem a srdcem, které pořád věřilo, že příště to bude jiné.
Druhý byla krátká známost, ze které vzniklo další dítě.
Další byl ženatý – a když jeho manželka zjistila pravdu, všechno se rozsypalo.
A pak, ten, který ji měl rád doopravdy, zemřel při nehodě dřív, než se stihl dozvědět, že bude tátou.
Čtyři děti. Čtyři pokusy o domov.
A pořád prázdno, které žádný z těch mužů nedokázal zaplnit.
Na Facebooku občas napíše, že jí chybí peníze, že je jí smutno, že by někdo mohl poslat stovku.
Lidé se smějí.
„Zase žebrá,“ říkají.
Ale málokdo ví, že to není o stovce.
Ona si jen přeje, aby si na ni někdo vzpomněl.
Aby jí někdo napsal.
Aby nebyla sama.
Má děti ráda, jenže miluje i ten pocit, když ji někdo obejme a řekne, že je výjimečná.
Možná proto střídá muže.
Možná proto žárlí, když jí někdo nedá víc.
Možná proto se vrhá po hlavě do vztahů, které bolí.
A teď je tu nový.
Mladší o dvacet let.
Směje se jí, říká jí krásko, posílá srdíčka.
Ona mu neřekla, kolik jí je.
Ubrala si deset let, protože chce ještě jednou začít znovu – jako ta holka, která kdysi věřila, že svět je laskavý.
Lidé kolem kroutí hlavou.
„Zase dělá hloupost.“
Možná ano.
Ale možná jen neumí žít jinak, než hledáním lásky, kterou nikdy nedostala.
Když vyrůstáš s prázdnotou, naučíš se ji zaplňovat čímkoli.
Pozorností. Náručí. Nadějí.
A tak ona žije z těch chvil, kdy jí někdo napíše „chybíš mi“, i když ví, že to dlouho nevydrží.
A přitom to není jen příběh z Facebooku.
Je to žena, co bydlí vedle.
Sousedka, kterou potkáš na chodbě s nákupem, unavenou, ale s úsměvem.
Ta, co to vždycky nějak zvládne – i když by dávno měla právo padnout.
Není líná. Jen má život, který se pořád nějak sype.
A nikdo u ní nezůstane dost dlouho, aby jí pomohl postavit ho zpátky.
Možná ji nesuďme.
Ona se nevyhýbá zodpovědnosti.
Jen neumí být jiná, než je.
Někdy se směje, jindy pláče, občas prosí, občas vzdoruje.
Ale v jádru je to jen člověk, který pořád hledá místo, kam patří.
A tak si říkám:
Kdo jsme my, že ji soudíme?
Kdo z nás by v jejích botách zvládl všechno, co ona – a ještě se dokázal smát?
Možná se opravdu jen nenaučila žít.
Ale naučila se přežít.
A to je někdy víc, než se na první pohled zdá.
„Neodsuzuj sousedku, kterou slyšíš plakat. Nevíš, co všechno přežila.“
