Článek
A svým způsobem záleží pořád, jen vím, že jsem jim až moc ublížila a nikdy se nevrátí. Mohla bych se tvářit, že jsem oběť, ale pravda je, že jsem si to způsobil sama. Dříve jsem si hrála na chudinku. Myslela jsem si, že je celý svět proti mně a že mám ve všem jen smůlu. Teď už vím, že to tak není. Já jsem to zlo. Zlo, které samo sobě zničilo život. Zlo, které ubližovalo všem kolem sebe, i když se občas našel někdo, kdo mi chtěl pomoct. Tohle jsou momenty, které si ponesu do konce života. Co všechno mi hazard vzal a co mi naopak dal?
Ztráta bydlení a život na ulici
Na ulici jsem byla několikrát. Několikrát jsem se snažila postavit na nohy a dostat se zpátky do normálního života, hazard měl ale jiný názor. Scénář je pokaždé vesměs stejný. Ráno se probudíš a uvědomíš si, že to byla tvoje poslední noc v teple. Varovných signálů tomu předcházelo mnoho, ale já jsem vždycky myslela, že to nakonec ustojím. Že se stane zázrak a dopadne to dobře. Nejdřív nezaplacené nájmy, pak poslední výhružka od majitele bytu a nakonec věci v igelitce a dveře zabouchnuté za mým starým životem.
Ulice mě vždy přijala tvrdě. Spánek v MHD, noclehy na nádražích, skrývání před deštěm pod mosty. Celé dny jen sedíš v nákupáku, nebo u řeky a přemýšlíš, jak se změnit. Čas plyne tak rychle, přestože se každá minuta vleče. Nejděsivější byly noci – chlad, zvuky města, ale hlavně strach. Strach, že mě někdo napadne, strach, že se už nikdy nezvednu. Strach, že je tohle konec mojí cesty a já budu do konce života žít jako bezdomovec.
Zničené vztahy
Hazard tě udělá sobeckým hajzlem. Myslíš jen na další sázku, na další vsazený tiket. Lžeš, kradeš, manipuluješ. Postupně se kolem tebe vyprazdňuje prostor, a než si to uvědomíš, jsi sama.
Přátele? Ty už dlouhou dobu nemám. O mojí poslední nejlepší kamarádku jsem přišla vlastní chybou a vyčítat si to budu do konce života. Byla skvělý parťák do života, ale já se chovala fakt špatně. Pohádaly jsme se, když mi nechtěla pomoct v mých špatných chvílích. Věděla jsem, že může, ale nechápala jsem, proč nechce. Teď už to chápu. A nezlobím se na ní. Vím ale, že ona už mě ve svém životě nechce.
Od té doby se všem lidem vyhýbám, protože se bojím, abych tuhle bolest nepoznala znovu a neudělala stejnou chybu. Ona pro mě znamenala fakt hodně.
Partnerky? Ani nemluvím. Kdo by chtěl žít s někým, kdo není schopný ušetřit ani na základní potřeby a odchází v noci ven jen proto, aby mohl vstřebávat vztek z dalších prohraných peněz. Jsem strašná přítelkyně.
Dluhy
Jestli gamblerství umí něco dávat ve velkém, jsou to dluhy. Začíná to nevinně. Pár stovek, tisíc. Brzy je to pár stovek tisíc nebo i miliónů. Dluhy se hromadily. Všude. Exekuce, pokuty, pojištění, malé půjčky, lichváři. Korunka ke korunce. Úroky rostou a i když se snažíš platit, stojíš pořád na stejném místě. Telefonáty, vyhrožování, návštěvy ve dveřích. Vím, jaké to je bát se otevřít schránku, protože v ní není nic jiného než výhružky a upomínky. Vím, jaké to je bát se otevřít dveře pokaždé, když je někdo slyšet na chodbě.
Zdravotní problémy
Nikdy jsem nebyla nijak extra nemocná, ale hazard mě zničil. Nekonečný stres, nedostatek spánku, nepravidelné jídlo. Psychika v troskách. Imunita k ničemu. Stačí málo a tělo chytí každý bacil, který se objeví ve městě. Nemocenská? Neexistuje. Volno? Nemám nárok. Do práce se chodit musí. Každá ztracená hodina je obrovský finanční zásah, který si nemohu dovolit, pokud chci se svými dluhy něco udělat. I navzdory tomu, že se to jednou vrátí. Mnohem horší. Což už se samozřejmě několikrát stalo.
Deprese
Psychické stavy, které nezmění ani krabičky prášků. Neustálé výkyvy nálad, které přicházejí, i když člověk nehraje. Dostanu se z toho někdy? Budu ještě někdy šťastná? Budu žít klidný život, bez strachů a touhy po smrti? Občas se cítím mizerně, aniž bych věděla, co to způsobilo. Mé dny se zdají být klidné a přesto se objeví ten známý pocit beznaděje.
Pocity naprosté beznaděje
Dno není jeden okamžik. Dno je proces. Každý den si myslíš, že už jsi na tom nejhůř, ale pak zjistíš, že může být ještě hůř. Vždycky může být ještě hůř, pokud ovšem neležíš v rakvi.
Dno je, když sedíš na lavičce, je ti zima a hlava ti říká: „Možná by bylo lepší, kdybych už se už neprobudil.“ Dno je, když koukáš na ruce a přemýšlíš, jestli bys měl něco udělat nebo to ještě zkusit. Dno je, když rezignuješ a přijmeš svůj osud.
Svého života jsem si nikdy moc nevážila. Už v pubertě jsem si myslela, že jsme tady prostě navíc a že tu nemám být. Neměla jsme problém hazardovat se svým životem, lézt na střechy domů, nebo přebíhat frekventovanou silnici. Nebála jsem se smrti, protože jsem se cítila jako nechtěné dítě, které nikomu neublíží, když odejde. Myšlenky na sebevraždu byly, jsou a budou mojí součástí asi už vždy. O tom ale zase někdy jindy.
Jak se z toho dostat?
Nechci psát, že existuje snadné řešení. Něco jako „stačilo si uvědomit, že chci změnu“. To jsou kecy. Musela jsem si projít peklem, abych si přiznala, že tohle už dál nejde. Musela jsem najít motivaci. Něco, kvůli čemu má smysl bojovat. Paradoxně tohle uvědomění začalo přicházet s narozením jedné malé holčičky. Jak rostla, uvědomovala jsem si, že jediné mé přání je mít vlastní dítě. Dokázala bych však být dobrý rodič? O tom pochybuji.
Gambler se nikdy nevyléčí. Nikdy nebude zdravý. Stačí sebemenší životní klopýtnutí a hazard ho chce vtáhnout zpátky. Nezemřu jako vyléčený gambler. V nejlepším případě zemřu jako abstinující gambler. A to je velký rozdíl.
Jestli v tom jsi, věz, že cesta ven existuje. Ale není snadná. Není rychlá. A začít znamená přestat si lhát.
Hazard mi vzal všechno. Ale dneska, aspoň prozatím, má nade mnou jen takovou moc, jakou mu dovolím.
Hazard je vždy riziko.
