Článek
Mohla bych napsat jeden z těch článků, které lidé milují. Příběh o pádu a zázračném návratu. O tom, jak jsem přestala hrát, vstala z popela a dnes žiju šťastný život. Článek plný motivace, silných vět a naděje, že všechno je jen otázka vůle.
Takové příběhy se čtou dobře.
Lidé je sdílí, protože dávají pocit, že všechno špatné může skončit rychle a krásně.
Nebo bych mohla napsat zpověď zlomeného člověka, který přemýšlí o životě a smrti častěji, než normální lidé o nedělním obědě. Mojí. Zpověď. Protože v mém životě se žádný happyend nekoná.
Před pár dny jsem dostala otázku, jak se zbavit strachu, že tohle je můj život, a jak se držet daleko od závislostí. Přemýšlela jsem. Dlouho. Chtěla jsem napsat zprávu, která tazateli pomůže. Která mu dodá odvahu, sebevědomí. Chtěla jsem psát o tom, jak je život bez hazardu skvělý a krásný. Jak si užívám každý den, do kterého se probudím. Chtěla jsem psát o tom, jak se těším na den, kdy bude vše definitivně za mnou. Včetně depresí, dluhů, nočních můr a živých vzpomínek.
Pak jsem si uvědomila realitu.
Existuje zvláštní druh ticha, o kterém se skoro nemluví. Není to ticho lesa ani klidného večera, který člověka uklidňuje. Je to ticho života, který se pomalu rozpadl a zůstalo v něm jen pár povinností, pár dluhů a hodně myšlenek, které člověk nedokáže vypnout. Ticho, které přichází poté, co hazard dohraje svou hru a nechá tě stát uprostřed trosek.
V tom tichu si člověk uvědomí, co způsobil. Co ztratil.
Pamatuju si dobu, kdy život nebyl tak těžký. Neříkám, že byl dokonalý. Nikdy nebyl. Ale existovaly v něm chvíle, které měly nějakou lehkost. Smích s lidmi. Pocit, že budoucnost je otevřená. Že se věci můžou stát, že život může někam směřovat.
A teď? Stala se ze mě troska.
Postupem času vidím čím dál tím víc, jak se z holky, která měla ráda lidi, byla schopná povídat si o čemkoliv, nechtěla večery trávit doma a přátelé pro ní byly důležitější než vlastní život, stala jen prázdná schránka. Lidé se mění. A já jsem se změnila víc, než bych si přála. Nebylo to rychlé. Nestalo se to ze dne na den. Byl to dlouhý proces, který jsem si nikdy neuvědomovala. Až dodnes.
Nemůžu. Jsem vyčerpaná.
Jsem vyčerpaná z toho, jaký život mám za sebou. Jsem vyčerpaná z toho, jaký život mě ještě čeká. Nezvládám ráno vstát s pozitivní náladou, nezvládám usínat bez slz. Myslela jsem si, jak bude všechno snadné. Jak si poradím s každým problémem, ale zdá se mi, že já umím řešit pouze problémy ostatních. Ty mé jednoduše nezvládám.
Nevím, jak se zbavit pocitu, že jsem na tomhle světě naprosto zbytečná. Vždy jsem si přála být něčím výjimečná. Něco dokázat. Pomoci světu. Místo toho žiju s naivní představou, jak moje nesmyslné články zachrání alespoň jednoho člověka od utrpení, které prožívám já.
Jak se zbavit strachu, že tohle je můj život? Nijak. Protože on to skutečně je můj život. A realitu bychom neměli přehlížet. Ať se mi to líbí nebo ne, už na vždy budu gambler. Bývalý, nebo současný, co na tom záleží.
Nikdy nebudu člověk, který žije krásný život. Nikdy nebudu schopná zabezpečit sebe, ani svojí rodinu, kterou ale evidentně mít ani nebudu.
Vždy budu jen troska, která balancuje mezi životem a smrtí, mezi depresí a chvíli klidu.
Změnila jsem se.
K horšímu. Dřív jsem byla spokojená, když mi lidé kolem mě odváděli myšlenky od závislosti. Jenže teď odháním spíš já je. Nedokážu navazovat přátelství. A když už se zdá, že se ke mně někdo přiblížil, udělám krok zpátky.
Někde hluboko ve mně je totiž pocit, že lidé by mě neměli poznat příliš dobře. Že kdyby opravdu viděli, jaký život mám za sebou a jak přemýšlím, možná by odešli stejně jako ti před nimi.
A tak odcházím raději já.
Jediné, co umím, je žít ve svých myšlenkách. A i když se zdá, že mě má někdo rád, nebo chce být můj kamarád, nedokážu to, Uteču. Trpím. Trápím se. A vím, že nedokážu být na někoho delší dobu milá, protože moje emoce mě žerou za živa. A tak je lepší být sám. Nikomu neubližovat.
Nezvládám tenhle život a nevím, jestli se to někdy změní. Možná je to jen špatný den, zítra se probudím a bude mi zase lépe. Možná je tohle už definitivní a nikdy se to nezlepší.
Závislost na hazardu není jen o dluzích a ztracených přátelstvích. Hazard změní osobnost.
Změní způsob, jakým přemýšlíte. Změní to, jak se díváte na sebe, na lidi kolem sebe i na budoucnost. Někdy mám pocit, že si hazard nevzal jen část mého života. Vzal si i část mě samotné.
Alespoň u mě to tak bylo. Nechci, aby si každý myslel, jak se po skončení závislosti stane život ze dne na den krásnější. Není to tak. Je to emoční horská dráha, která má hlubší dno, než si většina z nás dokáže představit.
Nejsem šťastná a nejsem v pohodě s tím, co teď prožívám….
A možná právě proto jsem tenhle text napsala.
Protože kdyby si ho měl přečíst jen jeden člověk, který dnes sedí u automatu nebo přemýšlí o další sázce, chtěla bych, aby věděl jednu věc:
Hazard vám nevezme jen peníze.
Může vám vzít i člověka, kterým jste kdysi byli.
Nabízí se jen otázka…jak dlouho tohle mohu vydržet…
Pokud tě také trápí závislost, nebo se chceš podělit o tvé zkušenosti, napiš mi na email toulavemyslenky@seznam.cz
