Článek
Půl roku od posledního článku. Půl roku, během kterého jsem měla v hlavě nespočet myšlenek, o kterých bych mohla psát. Půl roku, během kterého se mi občas v hlavě objevila věta, nápad nebo otázka, kterou bych si dřív okamžitě poznamenala.
Jenže tentokrát jsem ji nechala být. Protože jsem byla unavená.
Opravdu unavená.
A když jsem nebyla v práci, potřebovala jsem hlavně chvíli, kdy po mně nikdo nic nechce. Takže jsem nepsala. Nečetla jsem. Nevymýšlela jsem nové projekty. Nehledala jsem nové koníčky.A vlastně jsem ani moc nežila.
Jen jsem fungovala.
I tak může vypadat život gamblera. Ono se toho vlastně tolik nezměnilo. Dříve jsem dřela, abych měla na gambl. Teď dřu, abych měla na nový začátek. Jde mi to? Neřekla bych.
Můj život se během těch měsíců smrskl jen na práci a regeneraci, kterou k práci potřebuji.
Ráno vstaneš ještě před úsvitem, snažíš se nějakým způsobem dolézt do koupelny a cestou přemýšlíš nad tím, kolik svalů vlastně lidské tělo má. Během několika měsíců poznáš snad všechny, protože každou chvíli bolí jiný. Strávíš celý den v práci, kterou nenávidíš, ale potřebuješ. Nemůžeš si dovolit zpomalit, protože čas běží tak rychle. A večer? Vyčerpáním padneš do postele, protože zítra tě to čeká znovu.
Naivně si myslíš, že si časem zvykneš. Že si tělo zvykne na tempo, na dlouhé hodiny, na únavu.
Jenže je to trochu jako čekání na vlak u rozbitých kolejí.
Práce ráno.
Práce přes den.
Práce večer.
Návrat domů.
Spánek.
A potom znovu.
Člověk si toho ze začátku ani nevšimne. Řekne si, že je to jen nějaké náročnější období.
Jenže některá „náročnější období“ jsou podezřele dlouhá.
A najednou zjistíš, že už ani nevíš, kdy naposledy byl život něčím jiným než prací a odpočinkem po práci. Když mám volno, měla bych být šťastná. Konečně volný den. Čas pro sebe. Čas na psaní. Čas na věci, které během pracovních dní nestíhám. Jenže moje tělo a hlava to vidí jinak.
Místo:
„Super, mám volno, co dneska podniknu?“
přichází:
„Konečně nemusím nikam jít.“
A tak každý volný den trávím tím, že jsem prostě doma. Odpočívám. Spím. Dívám se na něco, u čeho nemusím přemýšlet. A mám z toho občas výčitky. Protože přece když mám volno, měla bych ho nějak využít. Měla bych něco vytvořit. Někam jít. Někoho vidět. Něco zažít. Měla bych být produktivní. Jenže možná nepotřebuji být pořád produktivní. Možná jsem jen vyčerpaná.
A tělo si konečně bere zpátky těch pár hodin, které jsem mu během práce ukradla.
Nejhorší na tom není ani to, že jsem nepsala. Nejhorší je, že jsem začala ztrácet chuť dělat i věci, které jsem dřív dělat chtěla. A to je zvláštní pocit.
Člověk si totiž začne klást otázku:
„Co se to se mnou vlastně stalo?“
Vždyť jsem to pořád já. Pořád mám stejné sny. Stejné nápady. Stejné zájmy. Stejné představy o tom, jak by můj život jednou mohl vypadat. Tak proč se mi do ničeho nechce? Proč nemám energii něco změnit? Proč jen sedím a přemýšlím, že bych měla něco udělat, ale místo toho udělám zase jen to nejnutnější?
A možná právě tady jsem začala chápat něco, co se mi dlouho nechtělo přiznat.
Motivace nepřichází vždycky před změnou.
Někdy čekáme, až budeme mít motivaci začít. Jenže když jsme vyčerpaní, žádná motivace nepřijde. Čekáme na pocit, který nás nakopne. Na nějaký vnitřní zlom. Na ráno, kdy se probudíme a řekneme si:
„Tak. Od dneška bude všechno jinak.“
Jenže taková rána možná neexistují. Možná změna začíná mnohem nenápadněji. Třeba tím, že si jednoho dne přiznáme:
„Takhle už nechci žít.“
A přesně tam jsem se za těch šest měsíců několikrát ocitla. Nešlo o jednu konkrétní událost. Nestalo se nic dramatického. Nikdo nezemřel. Nepřišla žádná katastrofa. Žádný velký životní zlom. A možná právě proto bylo tak těžké pochopit, proč se necítím dobře. Protože když se nic špatného nestalo, máme pocit, že vlastně nemáme právo být unavení. Nemáme právo si stěžovat.
Život ale není jen o tom, jestli funguje.
Dá se fungovat a přitom nežít. A myslím, že přesně to se mi stalo. Fungovala jsem. Plnila jsem povinnosti. Chodila do práce. Řešila všechno, co bylo potřeba. A pak jsem se jednoho dne podívala na svůj život a zjistila, že v něm není nic, co bych dělala jen proto, že to mám ráda.
Začala jsem hledat motivaci. Nejen k psaní. K životu. To zní možná dramaticky. Ale přesně tak jsem to cítila. Potřebovala jsem nějaký důvod, proč se ráno zvednout z postele a ne jen proto, že musím do práce. Potřebovala jsem něco, na co se budu těšit. Něco, co nebude další povinnost. Něco, co bude moje. Začala jsem přemýšlet, jak bych vlastně chtěla svůj život změnit.
Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že vlastně nevím, kde začít. Protože když jste dlouho unavení, velké životní změny vypadají děsivě. A tak člověk nakonec neudělá nic.
Ne proto, že by nic nechtěl.
Ale protože chce změnit úplně všechno najednou. A když nejde změnit všechno, nezmění raději nic.
Možná jsem posledních šest měsíců čekala na nějaký velký důvod začít znovu. A přitom možná žádný velký důvod nepotřebuju. Možná nemusím vědět, jak bude můj život vypadat za pět let. Možná nemusím mít dokonalý plán. Nemusím vědět, jakou práci budu dělat. Nemusím vědět, kde budu bydlet. Nemusím mít seznam dvaceti cílů a ranní rutinu od pěti hodin ráno. Možná úplně stačí udělat jednu malou věc. Takovou, která mi připomene, že nejsem jen otrok. Že nejsem jen člověk, který vstane, odpracuje směnu a jde spát. Že jsem pořád člověk, který má něco v hlavě. Něco v srdci. Něco, co chce říct.
A tak píšu tenhle článek.
Po půl roce.
Možná není dokonalý.
Možná není ani nijak převratný.
Ale je můj.
A možná je to přesně ten malý krok, který jsem potřebovala udělat.
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli teď začnu psát každý týden. Nevím, jestli změním práci. Nevím, jestli se mi podaří změnit svůj život tak, jak si představuju. Nevím ani, jestli zítra budu mít stejně silnou chuť něco měnit jako dnes. Ale něco už vím.
Nechci dalších šest měsíců jen přežívat.
Nechci se znovu podívat na kalendář a zjistit, že uběhla další polovina roku, zatímco já jsem většinu těch dnů strávila čekáním na chvíli, kdy konečně začnu žít.
Takže po půl roce znovu píšu. Nechci psát proto, abych byla produktivní. Nechci psát proto, abych něco dokázala. Chci psát proto, že jsem si uvědomila, že mi to chybělo.
A možná mi nechybělo jen psaní. Možná mi chybělo moje opravdové „já“. Ta část mě, která měla sny, nápady a chuť něco tvořit. Ta část, která se na chvíli ztratila někde mezi jednou směnou a druhou.
Takže nevím, jestli je tohle návrat.
Možná je to jen jeden článek.
Protože někdy není potřeba udělat obrovský krok.
Někdy stačí po dlouhé době udělat první malý krok správným směrem.
Pokud mi chceš napsat, nebo se jen svěřit, jsem na mailu toulavemyslenky@seznam.cz
