Článek
Jenže realita je jiná.
Přestat s hazardem totiž není konec problému. Je to spíš začátek reality.
Když člověk hraje, žije v nějaké zvláštní bublině. Všechno se točí kolem jednoho momentu — další sázky, další hry, další šance. A někde hluboko v hlavě pořád existuje myšlenka, že jednoho dne přijde ta výhra, která všechno smaže.
Dluhy.
Chyby.
Minulost.
Stačí jeden šťastný tiket.
Jenže ten nepřijde.
A když člověk konečně přestane hrát, nezmizí tím problémy. Naopak. Najednou stojí přímo před tebou, bez jakéhokoli filtru, protože do té doby jsou ukryty mezi tikety a nadějí.
Dluhy jsou pořád tam. Práce je pořád tam. A život, který se mezitím rozpadl, taky.
Hazard totiž nebere jen peníze. Bere čas. Bere důvěru. Bere lidi. A někdy si člověk až zpětně uvědomí, kolik věcí během těch let zmizelo. Přátelé, se kterými se přestal vídat. Lidi, kterým už se nedá podívat do očí. Vztahy, které se potichu rozpadly někde mezi další sázkou a další lží.
A pak jednoho dne zjistíš, že jsi vlastně sám.
Přestat hrát znamená taky přestat utíkat.
Hazard je totiž zvláštní forma útěku. Na chvíli přehluší všechno ostatní. Strach, stres, prázdnotu. V tu chvíli existuje jen hra a pocit, že možná právě teď se všechno změní. Když ten útěk zmizí, zůstane ticho. A v tom tichu je všechno mnohem hlasitější.
Myšlenky.
Výčitky.
Otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi.
Někdy se mě lidé ptají, jak se mi podařilo s hazardem přestat a jestli jsem za to ráda. A já vlastně ani nevím, co na to odpovědět.
Nevím. I když bych měla vědět. Svět je najednou jiný.
Dřív jsem měla něco, na co jsem se svým způsobem těšila. Až se vyspím, začne hra. Až přijdu z práce, začne hra. Jenže teď? Můj život je tak strašně prázdný. Jen práce a 4 stěny mého pokoje. Nic víc v něm není. Emoce pracují na jiné úrovni. Myšlenky jsou rychlejší, než kdy dříve.
Nemám nic, na co bych se těšila. Nemám nic, co by mě dělalo šťastnou. Mám jen prázdné dny, buď doma, nebo v práci. Nejsem schopná fungovat normálně. Nemám na nic náladu, nemám na nic sílu. Je to zvláštní. Měla bych být šťastná, tak proč sakra nejsem?
Protože….tenhle život tak strašně bolí.
Není to ten vítězný pocit, jaký si lidé představují. Je to spíš tichý, unavený souhlas s realitou. Protože přestat hrát neznamená, že se život najednou spraví. Znamená to jen, že se člověk konečně přestal ničit dál.
A teď musí žít s tím, co zůstalo.
Nejhorší je pocit prázdna. To, že už neexistují ty malé radosti, které dřív přicházely přirozeně. Že víkendy nejsou o výletech nebo přátelích, ale o tom, že se člověk snaží nějak přežít další týden.
Práce.
Únava.
Ticho.
A někde mezi tím snaha dát život znovu dohromady.
Přestat s hazardem je zvláštní paradox.
Člověk udělá správnou věc. Možná tu nejdůležitější věc, jakou mohl udělat. Ale místo okamžitého pocitu vítězství přijde spíš dlouhá, pomalá cesta zpátky. Bez fanfár. Bez potlesku. Jen krok za krokem.
Kdybych se mohla vrátit zpátky do minulosti a vybrat si cestu života bez hazardu, nebo smrtí, vím, co bych si vybrala. Možná mám teď v sobě jen moc bolesti z toho co prožívám a z toho, co mě čeká. Možná jsem jen konečně objevila pravdu. Ať je to jakkoliv, teď jsem tady a musím to přijmout. Karty jsou rozdané.
Možná to není život, jaký jsem si kdysi představovala.
Ale je to život, který se aspoň přestal pomalu rozpadat.
Budu ráda, když si přečteš i mé předchozí články, ze kterých lépe pochopíš můj život se závislostí jménem „gamblerství“.
Pokud tě také trápí závislost, nebo se chceš podělit o tvé zkušenosti, na profilu najdeš mojí e-mailovou adresu.
