Článek
Většina takových příběhů by asi začínala slovy: „Ještě před pár lety jsem měla stabilní práci, finanční svobodu, přátele a rodinu, která mi důvěřovala.“
U mě je to jiné. Můj gamblerský život začal v 18 letech a já jsem nikdy nezažila ten pocit, kdy má člověk fungující život, krásné bydlení, stabilní práci, nebo třeba dlouhodobě plnou lednici.
Pro mnohé z vás by tohle znamenal pád na dno. Pro mě to tak ale není. Nazvala bych to mým největším úspěchem, kterého jsem za 20 let svého dospělého života dokázala. Bydlím v bytě, který má sprchu, pračku, dokonce i postel. Bydlím v bytě, který neoplývá luxusem, ale cítím se tady dobře. Hrát jsem sice už dávno přestala, následky si ovšem nesu stále. Zejména v podobě dluhů.
Tenhle svět pro mě nikdy nebyl zábavou. Je to jen nekonečný boj. Boj o přežití.
Pamatuji si ten první pocit vítězství. Ten adrenalin, když tiket zezelenal a mně se na účtě objevily první vyhrané peníze. Euforie, vzrušení, pocit, že mám svět ve svých rukou. Bylo to jako droga – rychlý nával štěstí, který mě hnal dál a dál. A když jsem prohrála? Bolelo to. Ale věřila jsem, že příště to otočím, že jedno velké vítězství pak smaže všechny ztráty.
Jenže to tak nikdy nefunguje. Čím víc jsem hrála, tím víc jsem se dostávala do pasti. Každé prohrané peníze znamenaly další vklad, abych je získala zpět. Každé vítězství bylo jen impulzem k další hře. Čím více jsem vyhrávala, tím více ztrácela zábrany. Na začátku hraješ za stovky. Když máš na účtě víc peněz, nebojíš se poslat do hry tisíce. Byla to nekonečná spirála, ve které se moje emoce střídaly jako na horské dráze – radost, naděje, frustrace, zoufalství. A čím větší byly prohry, tím silnější pocity přicházely.
Nešlo jen o peníze. Hazard ovládl můj život. Ztratila jsem přátele, zaměstnání, vztahy. Všechno.
Emoce. Deprese. Střídání nálad. Psychické stavy, které ani teď nedokážu ovládat. Kdysi jsem někde četla studii, že dlouhodobý stres způsobuje na mozku trvalé následky. Nevratné. Lidé se mění. Stejně jako jsem se změnila já. Z pozitivní holčiny, která měla odhodlání zkoušet nové věci a užívat si života, se stala troska. Introvert, který nemá rád lidi a všechen volný čas tráví doma ve společnosti smutných písniček, slz a když to peněženka dovolí, tak hektolitry zmrzliny.
Závislost na hazardu má vliv na celý životní styl.
Když jsem nebyla v práci, byla jsem zalezlá v posteli s mobilem v ruce a s jídlem. Od stresu mi nejvíce pomáhaly sladkosti. Cukr mě uklidňoval, ale zároveň velmi znervózňoval mojí osobní váhu kdykoliv jsem jí potkala. Nikdy jsem nebyla jedlík, který by spořádal Svíčkovou s osmi, ale během mých nocí se „sportem“ jsem byla schopná spořádat několik plechovek energeťáku společně s celou taškou sladkostí. Nevydržela jsem jen tak ležet a sledovat zápasy. Musela jsem nervozitu něčím zahnat. Což se celý život podepisuje na lítaní mé váhy nahoru dolu. U LIVE sázek člověk vydrží dlouhé hodiny. Klidně celé noci nespí, pokud má za co hrát. Vzhledem k mým dluhům a exekucím nemohu mít účet v bance, což znamenalo neustálé cesty do sázkových kanceláří, nebo například do trafiky, abych koupila kupóny, přes které bylo možné konto dobít. Nebylo ojedinělé, že jsem vyrazila ve 3 ráno na benzínku. Jediná výhoda, kterou mi tohle noční cestovaní přineslo je, že se nebojím chodit v noci městem. Ba naopak.
Tenhle životní styl má vliv naprosto na vše. V práci jsem mnohdy byla myšlenkami někde jinde. Například jsem si představovala, jak dostanu výplatu a budu si zase moct zahrát. Nešlo mi jen o vyhrané peníze, ale i o ten pocit. Nutkání stejná, jako když si chcete zapálit cigaretu.
Také se mi velmi často stávalo, že jsem po probdělých nocích u hazardu nebyla schopná v práci fungovat na plný plyn. Nikdy mě však hraní nepřipravilo o žádnou práci. Nebo spíše ne napřímo. Práce měním poměrně často. Jsem workoholik, který musí pořád něco dělat. Když nad tím ale přemýšlím, není to z důvodu, že by mě to bavilo. Moje podvědomí vždy vědělo, že čím víc vydělám, tím větší bude můj možný vklad do hry a tudíž i větší šance vyřešit své závazky. A jak už jsem dříve psala, je jednodušší udělat z deseti tisíc sto tisíc, než ze stovky tisícovku. Jen to tedy stejně nakonec vždycky skončí na nule, takže výsledek je stejný, jen bolest větší. Mým hlavním problém v práci však bývá, že to přeženu. Psychicky i fyzicky vyhořím. Z pracovního nasazení, ze stresu z gamblu, ze stresu z toho, jak spravit můj život. A pak? Skončím. Emočně to nezvládnu a hledám jinou práci. Strašné, že? Takhle funguji celý svůj dospělý život. Samozřejmě to přináší i následky. Nejsem schopná najít novou práci, což mě pošle zpátky na ulici a já se zase pracně hrabu nahoru. Ale takhle to už nechci. Jestli je pro mě v životě nějaká priorita, je to střecha nad hlavou. Dlouhé roky jsem si to neuvědomovala a riskovala. Teď už takovou chybu nikdy nechci udělat.
Mým velkým parťákem v životě jsou antidepresiva. Nemyslím ty dlouhodobé, které nedokážu brát ve chvílích úspěchu, kdy mám pocit, že je všechno zalité sluncem. Myslím ty „akutní“. Jako Neurol. Neurol mi už několikrát zachránil život. A několikrát mě málem o život připravil. Impulzivní stavy. Jednání v afektu. V návalu emocí, které hlava nedokáže zpracovat. Výsledek? Pořezané nohy, zlámané ruce, polykaní prášků, rozbíjení věcí. Takových dnů jsem pár zažila. Nebylo jich mnoho, ale občas, když jsem byla opravdu v koncích mi přesně tyhle věci pomohli rozbít všechny emoce a vstřebat prohru těžce vydělaných peněz. Obecně mohu říct, že vzhledem ke stylu mého života mám s psychikou velký problém. I když netopím peníze v hazardu, „topím“ je v dluzích. Což bolí, protože dřu víc než kdokoliv jiný, abych mohla platit za svoje chyby.
Nebuďte jako já. Nestojí to za to. Možná už se v tom někdo z vás topí, možná prožívá stejné životní chvíle jako já, ale včera bylo pozdě. Skončete, dokud jste schopní se ze všeho vyhrabat. Poctivou prací. Život máme jen jeden a já už to vím.
Budu ráda, když si přečteš i mé předchozí články, ze kterých lépe pochopíš můj život se závislostí jménem „gamblerství“.
Pokud tě také trápí závislost, nebo se chceš podělit o tvé zkušenosti, na profilu najdeš mojí e-mailovou adresu.
