Článek
Dnes už se za svou orientaci nestydím. Ale bylo to těžké. Lidé mají pořád spoustu předsudků. Kolikrát mi někdo řekl, že „to jednou přejde“ nebo že „to dělám jen pro pozornost“. Vážně? Myslíte, že bych si vybrala cestu, na které budu neustále někomu něco vysvětlovat? Přišlo to. Citům se nedá bránit. A víte co? Já jsem s tím v pohodě.
Všechno začalo už na střední škole, kde jsem postupně objevovala až podivné sympatie k profesorce matematiky. Nechápala jsem, proč jsem se na její hodiny tak těšila a proč jsem dobrovolně chodila i na seminář z matematiky, přestože byl velmi náročný. Tehdy byla ale jiná doba. O homosexualitě se moc nemluvilo a připojení na internet bylo velmi drahé, takže hledání informací bylo téměř nemožné.
Žila jsem ve své hetero sociální bublině, kde se sice vědělo, že homosexuálové existují, ale pro mě a mé spolužáky to bylo něco neznámého. Když už se někdo o LGBT komunitě zmínil, všichni se chovali, jako kdyby mezi ně přiletěl mor. Znala jsem jen TATU. Populární pěvecké duo, které si svojí slávu získalo falešným lesbickým vztahem. Byli jako pizza Hawaii. Půlka světa je milovala, druhá půlka nenáviděla a odsuzovala.
Měla jsem strach jen pomyslet na to, že bych mohla být „na holky“.
Uzavřela jsem v sobě jakékoliv pochybnosti a dál jsem byla obyčejná hetero holka, která ovšem s nikým nerandí, protože jí to nebaví a nevidí v tom žádný přínos. Zejména ten emoční. A po fyzické stránce? Nic. Nula. Připadal jsem si divná a tak jsem se klukům radši úplně vyhýbala. Na svůj „crush“, jak by řekla dnešní mládež jsem však nikdy nezapomněla. Dodnes vím, jaké měla krásné oči.
O pár let později přišly dvě situace, které mi navždy změnily život. První z nich byla noc, kdy mě znásilnil můj „kamarád“. Vzpomínka, která nikdy nezmizí. Pamatuji si každou vteřinu té noci, jako kdyby se seběhla včera. Neviním ho za to, že jsem lesba. Dost pravděpodobně bych svou orientaci objevila i bez jeho „pomoci“. Možná jen celý proces urychlil. Viním ho za to, že mě navždy změnil. Viním ho za to, že nejsem schopná být sama v jedné místnosti s mužem, i když je to někdo, koho znám roky. Viním ho za to, že mám sevřený žaludek pokaždé, když mluvím s cizím mužem. Viním ho za to, že jsem dlouhé roky nebyla schopná odpustit sama sobě, přestože už vím, že to moje chyba nebyla. Ne, neprovokovala jsem ho. Ne, nevypadám jako modelka z časopisu a nechodila jsem před ním v noční košili. Mnoho lidí odsuzuje ženy, protože „si o to řekly“. Já jsem si o to neřekla. A nesouhlas jsem se snažila vyjádřit několikrát. Do chvíle, než měl v ruce nůž. O tom ale třeba zase někdy příště.
Druhá situace byla chvíle, kdy jsem po oné noci našla útěchu u své tehdejší kolegyně. Byl to jediný člověk, který nechal volný průchod mým skrývaným citům. Situace s mým „kamarádem“ nás velmi sblížila a postupem času jsem si uvědomovala, že mě tato slečna zajímá čím dál tím víc. Ona byla ta, která mě neodsoudila a která vyslechla každou mojí obavu z toho, že „nejsem normální“. Pro ní jsem normální byla. A za to jí budu do smrti vděčná. Nikdy jsme spolu nechodily, přesto jsme prožily naprosto neuvěřitelné chvíle.
Můj „coming out“ byl velmi snadný. Kamarádi řekli, že to věděli už dávno. Máma? Té jsem to nikdy neřekla. Nevídáme se. A táta? Tomu jsem to bohužel nikdy nestihla říct. Můj táta nebyl učebnicový příklad vzorného otce. Měl svoje mouchy, ostatně jako každý. V mnohých věcech mi pomohl a mnohdy, když jsem ho potřebovala, byl kdo ví kde. Přesto mě neuvěřitelně mrzí, že jsem mu zrovna tohle nestihla říct. Milovala jsem ho. Bezmezně. A byl frajer. Vím, že by byl přesně ten táta, který by mě podpořil. Miloval by mě za každé situace. Občas, když je mi smutno, tak si představím, jak spolu sedíme na náměstí a hodnotíme holky. Určitě by ho to bavilo.
Tento život není mnohdy příliš jednoduchý. A nejhorší na tom je, že si to nikdo nevybere. Není to jako když stojíte před šatní skříní a přemýšlíte, jakou barvu trička si vzít. Musíte přijmout to, co vám vesmír nadělil. A nebo si to celý život popírat, ale jak pak člověk může být šťastný? I kdybych se sebevíc snažila, do muže se zamilovat nedokážu. Mým životem jich pár už prošlo, vím, že by za to třeba stáli, ale když nejsou city, nemá smysl něco budovat. A já nikdy nechtěla ztratit život ve vztahu bez lásky.
Jen ženy ve mně zvládnou probudit touhu. Chtíč. Vášeň. Ty stavy, kdy sedíš u řeky a vzpomínáš, jak se na tebe poprvé usmála. Motýlci v břiše při každém pohledu. Odhodlání být lepším člověkem. Tohle jsem nikdy s mužem nezažila, i když jsem se o to v pubertě několikrát snažila.
Kdybych si mohla vybrat, touto cestou bych se nikdy dobrovolně nevydala. Ženy jsou krásná a úchvatná stvoření, která si zaslouží všechnu lásku světa a já miluji ten pocit, když se vedle nich mohu cítit jako „gentleman“ z minulého století. Otevřít dveře, připravit večeři, přinést květinu…
Přesto bych si v případě volby vybrala tu jednodušší cestu. Cestu, kde vás nikdo neodsuzuje za to, s kým sdílíte domácnost. Cestu, na které se vás nikdo na nic neptá na hloupé otázky a nesnaží se vás změnit.
Nikdy se mi nestalo, že by mě kvůli mé orientaci odmítli v nějaké práci. Alespoň ne na přímo. Až na jednu situaci, kdy mi šéf restaurace řekl, že bych na place byla s jeho ženou a on nechce ohrozit jeho vztah, protože si myslí, že jeho žena kouká po jiných ženách více než po chlapech. Musím říct, že tehdy mi to lichotilo, i když jsem o tu práci velmi stále. Přesto mi poměrně oklikou řekl, že žárlí a vnímá mě jako konkurenci. Zajímavý pocit.
V jedné práci jsem prožívala peklo, protože jsem měla několik mladých kolegů, kteří měli potřebu ukázat, že jsou frajeři. Také jsem prošla všemožnými urážkami od cizích lidí na ulici, zejména od těch opilých. Nic si z toho nedělám, ačkoliv mi není příjemné, když takovým způsobem strhnu pozornost náhodných kolemjdoucích. Nikdy nepochopím, proč má někdo potřebu komentovat vztahy cizích lidí. Jako kdybych já měla řešit, v jakém autě jezdí.
Člověk je tvor zvídavý a tak se i já velmi často setkávám s obvyklými otázkami, nebo se snahou mi „otevřít oči“.
„To tě určitě přejde.“
„Jen jsi nepotkala toho pravého.“
„Můžu se k vám přidat?“
„A jak to jako to….víš co myslím“
Nepřejde.Není to nemoc, ani žádná póza, kterou bych se chtěla odlišit. Jsou to city, které nedokážu potlačit. Úplně stejně, jako když se vysokoškolská profesorka zamiluje do kriminálníka. A jestli jsem nepotkala toho pravého? Možná byt ten „pravý“ ten poslední, který mi ukázal, že tohle není moje životní cesta.
Vím, že mnoho lidí LGBT komunitu odsuzuje, ačkoliv se jich to vůbec netýká. Mnoho lidí by také nedokázalo překonat, kdyby do této skupiny patřily jejich děti. Je důležité si ale uvědomit, že pro nás je to samo o sobě neuvěřitelně těžké. Proč nám ještě víc ubližovat, když to váš život ani nezlepší, ani nezhorší?
Víte, co bych si přála? Přála bych si svět, ve kterém na mě nebude nikdo koukat, když vezmu svojí slečnu venku za ruku. Přála bych si svět, kdy budeme moct založit rodinu, nebo třeba adoptovat děti, protože dvě ženy, nebo dva muži mohou být mnohdy lepšími rodiči, než hetero páry. Přála bych si svět, ve kterém mohu prožít krásnou svatbu s člověkem, kterého nadevše miluji. Bez ohledu na to, jestli je žena, nebo muž.
Přála bych si být šťastná a respektovaná. Tak jako vy se svými partnery.
Chápu, že pro mnohé z vás je to proti přírodě. Respektuji váš názor. Je to ale důvod, proč nás hned odsuzovat? Co kdyby vám váš syn řekl, že je gay? To přeci nesnižuje jeho hodnotu, stejně jako mojí hodnotu nesnižuje to, že jsem lesba. Vaše děti také respektují výběr vašeho partnera, tak respektujte i vy jejich výběr.
A co se dětí týká? Proč mohou mít děti feťáci, alkoholici, lidé, kteří nemají ani na svoje základní potřeby a žijí na dávkách a když má dítě homosexuální pár, je to pro mnohé problém? Ty děti nebudou trpět. Mužský vzor může dítě z lesbického páru najít i jinde, stejně jako například u matek samoživitelek. A i tak mohou mít krásnější život, než u hetero rodičů, kteří se jednoho večera potkali na párty a od té doby už se nikdy neviděli…
A co bych řekla těm, kteří se teprve hledají? Nebojte se. Je v pořádku být jiní. Je v pořádku necítit se podle „normy“. Svět není černobílý a láska nemá pravidla. Nejste sami. A pokud vám někdo tvrdí, že s vámi není něco v pořádku, tak věřte, že to není pravda.
Jste přesně takoví, jací máte být.
Pokud se cítíte sami, nemáte se komu svěřit, nebo s kým probrat vaše trápení, v profilu najdete můj email. Věřím, že vlídná slova pochopení umí velmi pomoct.